33 Odo 408/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. O. U., advokátkou proti žalovanému L. b. d.
P. zastoupenému JUDr. D. H., advokátem o zaplacení částky 58.800,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C
212/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. listopadu 2004, č. j. 22 Co 216/2004-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 6.735,- Kč k rukám JUDr.
O. U., advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. července
2003, č. j. 47 C 212/2002-18, zamítl žalobu
o zaplacení částky 59.800,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 22 Co 216/2004-40, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 58.800,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 23.
11. 2001 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku co do zamítnutí částky 1.000,-
Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do 22. 11. 2001 potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný, který je spoluvlastníkem bytového
domu č. p. 107 na stavebním pozemku parc. č. 2787/2, zapsaném pro katastrální
území S., (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“), uzavřel dne 25. 6. 1996 s
žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění (dále jen „zák. č.
116/1990 Sb.“), podle níž žalobkyni přenechal na dobu pěti let do užívání
nebytové prostory specifikované jako prodejna 46 m2, příslušenství - WC (mimo
NP) 1 m2, výkladní skříň 1,5 m2 a sklad 50,3 m2, vše v úhrnné podlahové ploše
98,8 m2 (článek II. smlouvy). Cena nájmu byla dohodnuta ve výši 2.000,- Kč za 1
m2 ročně, tedy 197.000,- Kč ročně a cena služeb spojených s nájmem dle přílohy
smlouvy. Splatnost nájmu a služeb byla sjednána čtvrtletně v částce 49.400,- Kč
do každého desátého dne na počátku období. Žalobkyně po celou dobu trvání
nájemního vztahu platila řádně nájemné. Po uplynutí doby sjednaného nájmu
dopisem ze dne 7. 8. 2001 sdělila žalovanému, že se na její úkor bezdůvodně
obohatil, neboť pronajaté nebytové prostory mají ve skutečnosti plochu 82 m2.
Účastníci dne 1. 11. 2001 uzavřeli další smlouvu o nájmu týchž nebytových
prostor, které jsou specifikovány podle schématu podlaží domu a mají výměru 82
m2. Dopisem ze dne 22. 11. 2001 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení
přeplatku na nájemném za dobu od 1. 4. 1998 do 31. 3. 2001 v částce 114.000,-
Kč s poukazem na rozdíl mezi výměrou plochy nebytových prostor uvedenou ve
smlouvě a faktickým stavem a na to navazující nesprávný výpočet nájemného.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
smlouva o nájmu nebytových prostor má veškeré náležitosti podle zák. č.
116/1990 Sb. a je platným právním úkonem, jenž nevykazuje žádné nedostatky,
které by mohly způsobit jeho neplatnost. Žalovaná výměru nebytových prostor
uvedenou ve smlouvě odsouhlasila a nájemné, které bylo sjednáno v částce
197.600,- Kč ročně, řádně platila. Výhrady uplatnila až po skončení nájmu.
Protože další smlouva o nájmu nemůže mít vliv na práva a povinnosti založené
předchozí smlouvou, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný na úkor
žalobkyně ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“) bezdůvodně neobohatil. Odvolací soud na
základě týchž skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu závěru.
Konstatoval, že roční výše nájemného ve výši 197.000,- Kč se odvíjela od výměry
pronajatých nebytových prostor, která byla ve smlouvě specifikovaná 98 m2, ač
ve skutečnosti činila 82 m2. Je tak nepochybné, že žalobkyně platila nájemné z
části plochy, kterou neužívala a ani užívat nemohla, neboť předmět nájmu v této
části neexistoval. V tomto rozsahu je proto plnění poskytnuté žalovanému
plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák. a žalovaný je povinen je
žalobkyni vydat. Podle původní smlouvy (s výměrou nebytových prostor 98,8 m2)
žalobkyně platila čtvrtletně částku 49.400,- Kč, při správné výměře nebytových
prostor o velikosti 82 m2 měla za toto období platit částku 41.000,- Kč.
Vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovaným odvolací soud přiznal vydání
plnění z bezdůvodného obohacení ve výši 58.800,- Kč odpovídající rozdílu mezi
nájemným placeným podle výměry uvedené ve smlouvě a nájemným vypočteným podle
skutečné výměry pronajatých nebytových prostor (8.400,- Kč čtvrtletně) za dobu
tří let před podáním žaloby dne 29. 5. 2002 (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Žalovaný napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, dovoláním. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především polemizuje s
názorem odvolacího soudu, že žalobkyně platila nájemné i z části plochy, kterou
neužívala a ani nemohla ve skutečnosti užívat, k němuž dospěl porovnáním výměry
podlahové plochy uvedené v nájemní smlouvě uzavřené dne 25. 6. 1996 s výměrou
podlahové plochy, která byla po vymezení jednotek v domě v souladu se zákonem
č. 72/1994 Sb, v platném znění, uvedena v katastru nemovitostí (a v nájemní
smlouvě následně uzavřené dne 1. 11. 2001). Je přesvědčen, že je zcela na vůli
smluvních stran, jak si mezi sebou definují pojem plochy či jakým způsobem si
vymezí nebytové prostory z hlediska jejich výměry. V daném případě nelze
analogicky a mechanicky aplikovat ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., v platném
znění, který neupravuje otázky nájemního vztahu; navíc si smluvní strany
sjednaly nájemné i za užívání výkladní skříně. Žalovaný i nadále zastává názor,
že žalobkyní uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně požaduje vrácení části zaplaceného
nájemného, aniž přihlíží k tomu, že jí toleroval užívání nebytového prostoru i
po skončení původní nájemní smlouvy, následně s ní sjednal dne 1. 11. 2001
novou nájemní smlouvu a nevymáhal po ní nezaplacené nájemné. Z uvedených důvodů
navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry, k nimž odvolací soud na základě
skutkových zjištění dospěl. Připomněla, že žalovaný uznal nesprávnost výměry
podlahové plochy již ve vyúčtování nájemného za rok 2000, v němž bylo počítáno
s opravenou (skutečnou) výměrou pronajatých prostor. Rovněž z obsahu nájemní
smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2001 je zcela zřejmé, že pronajímaná plocha je
téměř o 17 m2 menší než výměra uvedená v původní smlouvě. Námitku rozporu s
dobrými mravy uplatněnou žalovaným, považuje za neopodstatněnou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s
účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný nenamítá, že řízení
je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v
dovolání uplatněny, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací
soud se tudíž zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je
žalovaný v dovolání obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný v prvé řadě zpochybnil
správnost právního závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatil přijetím plnění poskytnutého bez právního důvodu.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. (§ 451 odst. 2 obč.
zák.). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty
tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho
aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k
němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K získání
bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění a v
tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět. Tím, kdo plnění
získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto
plnění.
V posuzované věci nebylo sporu o tom, že mezi stranami byla dne 25. 6. 1996
uzavřena ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb. nájemní smlouva, na základě níž
žalovaný přenechal žalobkyni do užívání nebytové prostory, které byly ve
smlouvě specifikovány (mimo jiné) celkovou výměrou 98,8 m2. Z provedeného
dokazování bylo zjištěno, že skutečná výměra pronajatých nebytových prostor
činila pouze 82 m2 a je tedy menší než výměra uvedená ve smlouvě. Plnění, které
žalovaný od žalobkyně přijal a které odpovídá součinu částky 2.000,- Kč a 17
m2, pro něž ve vztahu mezi účastníky neexistoval žádný právní důvod, je plněním
bez právního důvodu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta okolnost, že
žalobkyně v nájemní smlouvě dohodnuté nájemné plnila řádně a včas. Výše ročního
nájemného nebyla totiž stanovena pevnou částkou bez ohledu na výměru pronajaté
plochy, nýbrž byla přímo závislá na této výměře. Jak vyplývá ze smlouvy,
účastníci si výslovně dohodli nájemné pevnou částkou 2.000,- Kč připadající na
1 m2 pronajaté plochy ročně. Ze shora řečeného tak plyne, že žalovaný se
přijetím plnění žalobkyně za tu část plochy nebytových prostor, která ve
skutečnosti nemohla být pronajata, neboť neexistovala, bezdůvodně na její úkor
obohatil ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. a je povinen jí bezdůvodné obohacení
vydat.
Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu též otázku, zda žalobou uplatněný
výkon práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je v daném případě
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tuto
otázku, kterou žalovaný uplatnil před soudem prvního stupně, se tento soud
nezabýval; zjevně se tak stalo proto, že žalobě nevyhověl. Ani odvolací soud
tuto otázku neposuzoval, neboť žalovaný ji ve fázi odvolacího řízení
nenastolil. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že výkon
práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nepodrobil posouzení
z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak
logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného
rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu
přezkumu.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval
správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil
správné právní závěry. Protože se žalovanému prostřednictvím dovolacích námitek
nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud
dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému bylo uloženo zaplatit
žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky ve výši 6.660,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou
provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu