v právní věci žalobce V.-V., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. G. A., advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. A. T., 2) S. T., o 469 275 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 275/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 74, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. července 2000 č. j. 33 C 275/98 - 55 rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 469 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 16. 10. 1997 do zaplacení, zamítl návrh žalobce co do výše 32 % úroku z prodlení z částky 469 275 Kč od 1. 8. 1997 do 15. 10. 1997 a do výše 6 % úroku z prodlení z dlužné
částky od 16. 10. 1997 do zaplacení, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem a prvním žalovaným byla dne 23. 4. 1996 uzavřena platně smlouva o dílo (včetně dodatků č. 1 – 5). Žalobce dílo zhotovil, žalovanému ho předal a ten podpisem na předávacím protokolu ze dne 30. 6. 1997 potvrdil převzetí díla bez připomínek. Pokud se žalovaný domáhal přípisem ze dne 26. 6. 1998 odstoupení od smlouvy z důvodu neodstraňování vad a nedodělků a následně přípisem ze dne 11. 5. 1999 uplatňoval 10 % slevu z ceny díla z důvodu neodstraňování vad, postrádají tyto přípisy konkrétní vymezení vad. Vady a nedodělky, které byly žalobci vytknuty a specifikovány v zápise ze dne 28. 7. 1997 byly následně postupně odstraňovány, další vady, které se na díle projevily, žalovaní řádně u žalobce nereklamovali nebo nesplnili podmínky pro řádně uplatněnou reklamaci, proto žalovaným nepříslušelo právo odstoupit od smlouvy o dílo a nepříslušela jim ani sleva z ceny díla. V průběhu řízení žalovanou stranou namítaná neplatnost smlouvy o dílo nebyla prokázána, neboť nebyl předložen důkaz, že by se druhá žalovaná ve smyslu § 40a obč. zák. neplatnosti řádně dovolala. Soud na základě těchto závěrů přiznal žalobci vedle žalovaného základu i úroky z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 26 % , když diskontní sazba ČNB ke dni prodlení činila 13 %. Domáhal-li se žalobce vyšších úroků z prodlení, byl nucen v této části soud žalobu zamítnout.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 74, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 86, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 469 275 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, neztotožnil se však se závěrem, že žalovaným nesvědčilo právo od smlouvy odstoupit. Dospěl k závěru, že byly splněny formální i věcné náležitosti odstoupení od smlouvy, jestliže v dopise ze dne 26. 6. 1998 (žalobci doručenému) první žalovaný uvedl, že přes veškeré urgence k odstranění vad nejsou tyto dlouhodobě odstraněny, a z dokazování vyplynulo, že vady reklamované dne 28. 7. 1997 (vzduté podlahy, vadné a nedokončené obvodové lišty, poškození skel) nebyly po reklamaci odstraněny (viz znalecký posudek Ing. J. B. ze dne 20. 10. 1998), staly se tím neodstranitelnými a nepochybně brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána podle objednávky. Neopodstatněná je i námitka o relativní neplatnosti smlouvy o dílo, pokud druhá žalovaná vůči žalobci uzavření smlouvy žádným způsobem nenapadla. Ve smyslu § 648 odst. 2 obč. zák. došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a proto se žalobce nemůže domáhat plnění ze zrušené smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci plynoucí i z nesprávného postupu odvolacího soudu. S odkazem na ustanovení § 5 o. s. ř. má dovolatel za to, že za situace, kdy odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předběžnou otázku ohledně odstoupení od smlouvy, měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně s příslušným právním názorem. Žalobce by pak mohl na základě výzvy soudu prvního stupně upravit návrh žaloby s tím, že se nejedná o plnění ze smluvního vztahu, ale z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele k nesprávnému postupu soudu směřující k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatel poukazuje na ustanovení § 5 o. s. ř. a je přesvědčen, že za situace, kdy odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předběžnou otázku ohledně odstoupení od smlouvy, měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s příslušným právním názorem, přičemž žalobce by pak mohl na základě výzvy soudu prvního stupně upravit návrh žaloby tak, že se nejedná o plnění ze smluvního vztahu, ale z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. se týká toliko oblasti konkrétních procesních práv a povinností účastníků v občanském soudním řízení a je vyjádřením obecné zásady, že účastník pro neznalost pravidel občanského soudního řízení nemá utrpět újmu. Proto poučení účastníků, jakými právními úvahami podle hmotného práva se soud v souvislosti s posuzováním projednávané věci zabývá, nelze považovat za poučení podle § 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1450/97, uveřejněné v Soudní judikatuře ročník 1998, sešit č. 3). Povinnost soudu seznamovat účastníky během řízení, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídí, nevyplývá z žádného ustanovení o. s. ř. Až v odůvodnění rozhodnutí je soud povinen uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a podle jakých právních ustanovení posoudil zjištěný skutkový stav (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Protože poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. se netýká poučení o hmotněprávních nárocích, nelze oprávněně soudu vytýkat, že nepoučil účastníka o potřebě změny žaloby, v daném případě o tzv. překvalifikaci nároku ze smluvního plnění na nárok z bezdůvodného obohacení. V takovém případě by se jednalo o poučení o hmotněprávním nároku, nikoliv o poučení o procesních právech a povinnostech, což bylo podle tehdy platného o. s. ř. nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1997 sp. zn. 2 Odon 29/97, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, ročník 1998, sešit č. 1).
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není v dané věci naplněn. Není proto ani možno dovodit, že nesprávným postupem soudu mohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Jestliže odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že byly splněny formální i věcné náležitosti odstoupení od platně uzavřené smlouvy o dílo, tudíž ve smyslu § 648 odst. 2 obč. zák. došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a žalobce se proto nemůže domáhat plnění ze zrušené smlouvy, nelze
odvolacímu soudu v tomto směru vytknout nesprávné právní posouzení.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska tohoto dovolacího důvodu správné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř., a uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu