NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 410/2003-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny
Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené
JUDr. J. C., advokátem, proti žalovanému O. ú. v Č. L., o zaplacení 10% úroku z
částky 821 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 69/2002,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 29. srpna 2002 č. j. 35 Co 451/2002-9, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě
domáhala, aby jí žalovaný na základě rozhodnutí Krajského
soudu v Liberci, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náklady
řízení ve výši 821 Kč ode dne prodlení do zaplacení, zaplatil 10% úrok z
prodlení z částky 821 Kč; žalovaný se přitom dostal do prodlení od 26. 5. 2000,
tj. třetího dne poté, co tento rozsudek nabyl právní moci. Soud prvního stupně
usnesením ze dne 26. 6. 2002 č.j. 10 C 69/2002-5 zastavil řízení, rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.
Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně podala žalobu již za účinnosti
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, podle kterého již žalovaný nemá právní
subjektivitu. Tento orgán je nyní pouze organizační složkou státu bez
způsobilosti být účastníkem řízení. Jedná se
o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nezbytně musí vést k
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 29. srpna 2002 č. j. 35 Co 451/2002-9 usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatek
právní subjektivity na straně žalovaného je důvodem k zastavení řízení. Podle §
19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít
práva a povinnosti, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Tuto způsobilost mít
procesní práva a povinnosti má pouze ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti podle hmotného práva. Pokud tuto právní
subjektivitu nemá, může mu ji přiznat zákon. Okresní úřady pozbyly právní
subjektivity dnem 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/200 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,
a podle § 51 odst. 1 tohoto zákona se staly organizačními složkami státu. Podle
§ 3 odst. 2 citovaného zákona organizační složka není právnickou osobou a nemá
tedy právní subjektivitu. Odvolací soud dále uzavřel, že u
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, jímž je i nedostatek způsobilosti
být účastníkem řízení, je vyloučen postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., tedy
poučovací povinnost soudu. Pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v
den jeho zahájení soud řízení zastaví (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 2 Cdon 1056/96). Odvolací soud se také vypořádal s námitkou žalobkyně,
podle níž Ústavní soud ČR v řadě svých judikátů vyslovil právní názor, že soudy
jsou povinny účastníky poučovat o jejich procesních právech i ve
vztahu k nesprávnému označení účastníků. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, podle
nichž má soud poučovací povinnost stran správného označení účastníka řízení, na
které poukazovala žalobkyně, se týkala restitučních sporů, v nichž byly řešeny
nároky tak mimořádné, že byl odůvodněn i zvláštní postup soudu, pokud jde o
poučovací povinnost účastníků řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá stejně jako v
odvolacím řízení, že soudy obou stupňů pochybily, když ji nepoučily o
tom, že je žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 41/95,
podle kterého soud zkoumá způsobilost být účastníkem řízení z úřední povinnosti
jako procesní podmínku řízení. Soud by měl dát žalobci před tím, než řízení
zastaví, možnost věc napravit. V projednávané věci je možno posoudit nesprávné
označení žalovaného spíše jako omyl žalobkyně, neboť je naprosto jasné, koho
zamýšlela žalobkyně žalovat a oba soudy přesně ví, kdo měl být žalován. Bylo
proto třeba postupovat v souladu s § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2
o. s. ř. a učinit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu.
Dovolatelka navrhla zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 2
písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1
a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní
práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost
být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost
mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost
být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká
republika), přičemž za něj jedná příslušná organizační složka státu. Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Okresní úřad je - jak výslovně uvádí ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který
nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001 - organizační složkou státu. Jako organizační
složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č.
219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává okresnímu úřadu
způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského
soudního řízení.
Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem;
žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka
řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce
musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné,
kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou
osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je
proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími
údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání,
apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní
firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se
zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby -
kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2
obchodního zákoníku).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o. s. ř. uvádí, že
jeho označení jako účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného
státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce vystihuje
situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a
zákona č. 155/2000 Sb., který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto
zákonů (tj. od 1. 1. 2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích
(včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho
organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně
promítnuty do znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (k tomu došlo až zákonem
č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
soudního řádu správního, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003), je třeba
dovodit, že již od 1. 1. 2001 se stát v žalobě uváděl \"označením státu a
příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje\".
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje
potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení
účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení
účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li
zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto
účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání
odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem
podle ustanovení § 43 o. s. ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou
být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se
žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých
vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. -
jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-
li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze
ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v
označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé
nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně),
určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že
nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li
v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost
být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním
řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže
vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků -
jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je
proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku
podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud
zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a nemůže
ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.). V řízení
není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení
řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se
uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o. s. ř. - jen tehdy, jestliže
účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a
tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost
ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka
řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu,
nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9.
1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označila za
žalovaného \"O. ú. Č. L., Č. L.\". Uvedené označení žalovaného bylo úplné
(přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se
měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z
obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo
dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila
žalobkyně ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém
rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se
žalobkyně domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat
podle ustanovení § 43 o. s. ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného
žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v
ustanovení § 43 o. s. ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a
který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného
O. ú. Č. L., nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo
nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce;
projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v
ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně
směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání
vycházela z předpokladu (z právního názoru), že okresní úřad je subjekt, který
je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal
jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobkyni k
tomu, že v žalobě označila žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního
stupně dne 4. 4. 2002, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43
o. s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování věděly, že
O. ú. Č. L. jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že
dovolatelka měla, pokud chtěla, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo
má způsobilost být účastníkem řízení, žalovaného označit jako „Č. r. – O. ú. Č.
L.“. O tomto svém závěru však soudy obou stupňů neměly povinnost dovolatelku
poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích procesních právech a povinnostech,
ale o tom, kdo je povinen uspokojit nárok, kterého se dovolatelka domáhá
žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním
řízení nepřípustné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání
žalobkyně zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení, v
němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení,
je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu