33 Odo 418/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČ: 69797111, adresa pro
doručování Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, náměstí Republiky 3, proti
žalované C. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 233.185,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 48 C 326/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. června 2003, č. j. 51 Co 105, 106/2003-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. března 2002, č. j. 48 C 326/2001-41, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 48 C 326/2001-58, uložil
žalované, aby zaplatila žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku
233.185,- Kč s 10% úroky z prodlení ročně z částky 174.885,- Kč od 1.
12. 2000 do zaplacení a z částky 58.300,- Kč od 7. 2. 2001 do zaplacení, zamítl
žalobu domáhající se zaplacení 2% úroků z prodlení ročně z částky 233.185,- Kč
od 1. 6. 1999 do zaplacení a 10% úroků z prodlení ročně z částky
174.885,- Kč od 1. 6. 1999 do 19. 2. 2001 a z částky 58.300,- Kč od 1. 6. 1999
do 19. 2. 2001, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1793/9,
1793/10 a 1793/11 v kat. úz. K., na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví
žalované. K přístupu k těmto stavbám pak žalovaná užívá část parcely č. 1793/7
v kat. úz. K., rovněž náležející žalobkyni. Pro užívání těchto
pozemků nesvědčí žalované žádný právní důvod, a tak jí na úkor žalobkyně vzniká
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“). Na toto právní posouzení věci nemá vliv, jestli žalovaná užívá pozemky
sama nebo jestli je pronajímá někomu jinému. Žalobkyně má právo na peněžitou
náhradu za toto bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 ObčZ), přičemž požadovaná
částka 29,80 Kč za 1 m2 za rok odpovídá výši nájemného v jiných případech v
dané lokalitě a čase.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 20. června 2003, č. j. 51 Co 105, 106/2003-88, změnil rozsudek
soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé“
jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení 10% úroku za den 1. 12. 2000, jinak jej
v tomto výroku, stejně jako ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se
se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že užívala-
li žalovaná pozemky žalobkyně i po skončení nájemního vztahu, vznikl jí
prospěch spočívající v tom, že se její majetek nezmenšil o prostředky,
jež by jinak vynaložila v souvislosti s právním vztahem zakládajícím právo
pozemky užívat. Jde tedy o plnění bez právního důvodu. Námitka žalované, že
stavby přenechala do užívání jinému, je nerozhodná, stejně jako to, že její
stavby na pozemku parc. č. 1793/11 vznikly oprávněně se souhlasem vlastníka
pozemku, který tak dobrovolně omezil své vlastnické právo. Pro posouzení věci
je podstatné, že stavby žalované nejsou součástí pozemků žalobkyně, nýbrž
samostatnými věcmi, a žalovaná užívala tyto pozemky právě pro výkon svého
vlastnického práva ke stavbám, aniž uzavřela nájemní smlouvu a platila
odpovídající nájemné. Poukaz žalované na to, že v období, za které žalobkyně
požaduje vydání bezdůvodného obohacení, fakticky užívala jen část parcely
č. 1793/7, je novou skutečností uplatněnou až v odvolacím řízení a s
ohledem na § 119a odst. 1 a § 205a odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“) není způsobilým odvolacím důvodem, k němuž by bylo možno
přihlédnout. Důvodem částečné změny výroku týkajícího se úroku z prodlení byl
jiný názor odvolacího soudu na počátek prodlení žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to podle obsahu proti potvrzujícímu výroku a proti
výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání. V něm především s
odkazem na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1031/97
namítla, že stavby na parcele č. 1793/11 je nutno považovat za
oprávněné, neboť byly zřízeny před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. Podle přesvědčení dovolatelky ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalobkyně mohlo dojít pouze u takových staveb, které mají charakter stavby
neoprávněné ve smyslu § 135c ObčZ. V případě oprávněných staveb na cizím
pozemku je právě oprávněnost jejich existence kvalifikovaným právním důvodem
pro užívání cizího pozemku. Umožnil-li totiž vlastník pozemku vznik těchto
staveb, projevil dobrovolně vůli být do budoucna při užívání těchto pozemků
omezen. Zákon mu v takovém případě nedává žádný nárok na náhradu za takto
dobrovolně převzatou povinnost. Žalobkyně by se tedy mohla domáhat plnění z
titulu existence cizí oprávněné stavby na jejím pozemku pouze v případě, že
by se k tomu žalovaná smluvně zavázala, což se však nestalo. Odvolací soud tuto
právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena,
posoudil nesprávně, a tak je podle názoru žalované jednak založena přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], jednak naplněn dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Další pochybení
odvolacího soudu spatřovala žalovaná v tom, že se odmítl zabývat věcně
námitkami týkajícími se užívání parcely č. 1793/7. Část této parcely užívanou
žalovanou byla totiž podle nájemní smlouvy se žalobkyní oprávněna užívat jako
příjezdovou cestu společnost A. M. s. r. o., která byla současně v nájemní
smlouvě zavázána umožnit užívání této cesty i jiným osobám, mimo jiné též
žalované. Proto je žalovaná přesvědčena, že jí právo užívání této části parcely
náleželo bezplatně. V každém případě pak bylo při vyčíslení výše bezdůvodného
obohacení třeba přihlédnout k tomu, že část pozemku parc. č. 1793/7 užívaly
kromě žalované nejméně tři další subjekty, takže bezdůvodné obohacení v rozsahu
celkového nájemného neodpovídá tvrzenému majetkovému prospěchu žalované. Část
parcely č. 1793/7 pak žalovaná neužívala vůbec, na což též v odvolání
poukázala. Názor odvolacího soudu, že tyto námitky jsou uplatněním nových
tvrzení v odvolacím řízení, dovolatelka nepovažuje za správný. Již v rámci
obrany proti žalobě žalovaná odkazovala žalobkyni na subjekty, které pozemky
skutečně užívají, a v odvolání tyto dříve uplatněné skutkové námitky jen nově
právně posoudila. Veškerá její argumentace v odvolacím řízení se opírá o
skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a k jí prezentovaným právním
závěrům mohl dospět již soud prvního stupně, pokud by řádně hodnotil důkazy. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) OSŘ].
Neprávnost meritorního výroku pak měla za následek i nesprávnost
výroku o nákladech řízení. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a
aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že ani případný souhlas vlastníka se
zřízením cizí stavby na jeho pozemku mu nezakládá povinnost strpět bez finanční
náhrady výkon užívacích práv vyplývajících z vlastnictví ke stavbě, neboť opak
by znamenal porušení principu ochrany vlastnického práva. Ztotožnila se i se
závěrem odvolacího soudu, že žalovaná v odvolání uplatnila nové skutečnosti v
rozporu s § 119a odst. 1 a § 205a odst. 1 OSŘ, a navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovoláním napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který
soud prvního stupně v této věci vydal, a tak ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ nemůže být jeho přípustnost založena. Zbývá přípustnost podle
písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Ze znění těchto ustanovení je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ může být založena pouze pro řešení právních otázek, tedy
že musí být dán dovolací důvod opírající se o tvrzení, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) OSŘ]. Naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž
lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě nemůže přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, i kdyby byl naplněn. Proto námitkou žalované
zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu, že část jejích odvolacích
námitek představuje uplatnění nových skutečností, k nimž nelze podle § 119a
odst. 1 a § 205a odst. 1 OSŘ přihlížet, by se mohl dovolací soud zabývat pouze
v případě, že by její dovolání bylo shledáno přípustným.
Podle § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uvedených v dovolání. Dovolací soud je tedy vázán dovolacími
důvody tak, jak je dovolatel – i z hlediska jejich obsahové konkretizace –
vymezil. Tato zásada platí i pro zkoumání, zda je dána
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, což znamená, že úvahy o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí mohou být spojovány jen s těmi
právními otázkami, které jsou v dovolání jako zásadní (ať už proto, že
dosud nebyly vyřešeny, nebo proto, že je odvolací soud vyřešil v rozporu s
hmotným právem) specifikovány. V daném případě žalovaná dovozuje zásadní právní
význam napadeného rozsudku z toho, že je v něm řešena otázka, jíž se dovolací
soud dosud nezabýval, a to otázka, zda užívání stavby postavené na cizím
pozemku tzv. socialistickou organizací před 1. lednem 1992, na niž podle
ustálené soudní praxe nedopadá ustanovení § 135c ObčZ, představuje užívání
cizího pozemku bez právního důvodu, které má za následek vznik bezdůvodného
obohacení na úkor vlastníka pozemku. Proto bylo možno naplnění podmínek § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ posuzovat pouze ve vztahu k této otázce.
Jak už bylo uvedeno, vychází žalovaná z toho, že podle § 221 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nemohlo jít o
tzv. neoprávněnou stavbu, pokud ji zřídila za podmínek v tomto ustanovení
uvedených před 1. 1. 1992 socialistická organizace, a dovozuje, že užíváním
takové stavby, která je tedy stavbou oprávněnou, nemůže na úkor vlastníka
pozemku vzniknout bezdůvodné obohacení. Tento svůj názor opírá především o
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2000. Ve
zmíněném rozsudku je ovšem řečeno pouze to, že v takovém případě nelze
aplikovat § 221 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, nikoli že je
vyloučeno uplatnění dalších nároků vlastníka pozemku vůči socialistické
organizaci (konkrétně je naznačena – za splnění dalších zákonných podmínek –
možnost náhrady škody). Ve stejném smyslu vyznívá právní názor, který Nejvyšší
soud ČR zaujal v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn.
33 Odo 518/2001, v němž byla řešena situace, kdy stát před 1. 1. 1992 postavil
stavbu na pozemku, který se posléze na základě restitučních předpisů stal
vlastnictvím fyzické osoby. V tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že se
jedná o konkurenci vlastnického práva dvou různých subjektů, při níž vlastník
stavby, aby vůbec mohl své vlastnické právo realizovat, musí nutně zasahovat do
práva vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází. Vlastníka stavby nelze z
výkonu jeho vlastnického práva vyloučit, takže jeho jednání není protiprávní;
je však možno na něm požadovat, aby vlastníku pozemku vydal bezdůvodné
obohacení, které na jeho úkor získal. Je tedy zřejmé, že otázku, jejíž řešení
zakládá podle přesvědčení dovolatelky zásadní právní význam napadeného
rozsudku, nelze postavit tak, jak to žalovaná činí, t. j. že stavba zřízená na
cizím pozemku socialistickou organizací před 1. 1. 1992 je bez dalšího stavbou
oprávněnou, jejímž užíváním nemůže být získán majetkový prospěch na úkor
vlastníka pozemku. Navíc se jedná o otázku, která není v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu nová. Kromě toho je třeba podotknout, že názor vyslovený v
rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1031/97 byl již překonán judikaturou Ústavního soudu
České republiky (srov. blíže Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. července 2004,
sp. zn. I. ÚS 599/03, a Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.
března 2005, sp. zn. I. ÚS 187/03), takže ani při zjednodušeném chápání tohoto
názoru, jak jej prezentuje žalovaná, nelze předpoklad, ze kterého vychází,
považovat za správný.
Z toho, co je shora uvedeno, vyplývá, že z pohledu právní otázky, kterou
žalovaná ve svém dovolání vymezila, nelze napadený rozsudek odvolacího soudu
považovat za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, jelikož
řeší otázku, která v judikatuře dovolacího soudu již byla vyřešena, a přijaté
řešení je s touto judikaturou (a tedy i s hmotným právem) v souladu. Jak už
bylo vysvětleno, případné naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ nemůže samo o sobě přípustnost dovolání založit, a tak je
zřejmé, že pokud žalovaná napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu,
směřuje její dovolání proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný
opravný prostředek nepřipouští. Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti
výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nezbylo
dovolacímu soudu než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu