33 Odo 43/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra
Velenského ve věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti
žalovaným 1) R. H., 2) J. Z., 3) P. H., všem zastoupeným, advokátem, o
zaplacení částky 68.397,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 279/2000, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. října 2003,
č.j. 6 Co 2007/2003-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou, aby žalovaným R. H., J. Z. a P. H.
byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 76.702,60 Kč s
příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny díla.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. ledna 2002,
č.j. 8 C 279/2000-74 žalobu na zaplacení částky 76.702,60
Kč s příslušenstvím zamítl s odůvodněním, že pokud žalobkyně přijala částku
80.000,- Kč na úhradu ceny díla, došlo tím k uzavření dohody o výši ceny díla a
žalovaní jí již nic nedluží. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. května 2002,
č.j. 7 Co 1136/2002-93, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že soud prvního stupně na základě
provedených důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že mezi účastníky
byla uzavřena dohoda o ceně díla. Současně vyslovil názor, že ze samotné
skutečnosti, že žalobkyně přijala 80.000,- Kč, nelze dovozovat její souhlas s
cenou ve výši přijaté částky.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. června 2003,
č.j. 8 C 279/2000-175 uložil žalovaným, aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 68.397,- Kč s 10 % úrokem z prodlení
ročně od 13. 7. 2000 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, řízení o
zaplacení další částky 8.305,60 Kč s 10 % úrokem z prodlení
od 13. 7. 2000 do zaplacení zastavil, a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že právní předchůdce žalovaných J.
H., který zemřel ještě před zahájením řízení dne 20. 7. 2000, uzavřel se
žalobkyní koncem roku 1998 ústní smlouvu o dílo ohledně rekonstrukce
opěrné zdi v P. ulici 635 v H. – Z., cena díla nebyla přitom sjednána. Na
základě tohoto zjištění dovodil, že je třeba poskytnout cenu přiměřenou (§ 634
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „ObčZ“), která činí podle znaleckého posudku 148.397,- Kč. Protože
na ní bylo dosud uhrazeno 80.000,-Kč (žalovanými 30.000,- Kč a městem H.
formou dotace 50.000,- Kč), žalovaní jako právní nástupci zemřelého J. H. dluží
žalobkyni 68.397,- Kč (§ 631 ObčZ).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 7. října 2003, č.j. 6 Co 2007/2003-197 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, vyjma odvoláním nedotčeného výroku o částečném
zastavení řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní
závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. K námitkám
žalovaných doplnil, že zákaz uplatňování nových skutečností a
důkazů platí pouze pro odvolací řízení (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), takže i přes
poučení dané účastníkům před vyhlášením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního
stupně podle § 119a o. s. ř., lze po zrušení tohoto rozsudku odvolacím
soudem nové skutečnosti a důkazy v dalším řízení u soudu prvního stupně
uplatňovat bez omezení. Zdůraznil, že je irelevantní shodné tvrzení účastníků o
tom, že cena díla byla sjednána, pokud se shoda netýká též její výše. Soudu
prvního stupně přisvědčil, že v tomto případě bylo namístě stanovit ve smyslu §
634 odst. 1 ObčZ, jaká přiměřená cena žalobkyni náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a v němž žádají, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení,
popřípadě aby byl zrušen též rozsudek soudu prvního stupně. Jsou přesvědčeni,
že prováděním nových důkazů soudem prvního stupně po zrušení věci k prokázání
přiměřené ceny díla bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý
proces, neboť před vyhlášením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně
byli účastníci poučeni o zákazu uplatňováni nových skutečností a důkazů podle §
119a o. s. ř. Vyslovili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci
dohody o výši ceny díla, neboť podle jejich názoru byla nesprávně
zhodnocena výpověď svědkyně I. H., která hovořila o pevné ceně a její výši.
Kromě toho měl soud přihlédnout ke shodnému tvrzení účastníků o sjednání ceny
díla, neměl hodnotit k jejich tíži chybějící potvrzení o převzetí objednávky (v
němž by výše ceny díla byla uvedena), a za nesprávné pokládají rovněž zjištění,
že smlouvu o dílo uzavíral Ing. J., neboť ve skutečnosti šlo o
jednatele žalobkyně J.. Dovolatelé jsou tak přesvědčeni, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud
totiž za situace, kdy cena díla byla sjednána, vyšel nesprávně z přiměřené ceny.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b, odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi).
Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.), považují žalovaní skutečnost, že soud prvního stupně
prováděl důkazy ke zjištění přiměřené ceny díla po zrušení jeho v pořadí
prvního rozsudku přesto, že před vyhlášením tohoto rozhodnutí byli účastníci
poučeni o zákazu „novot“ podle § 119a o. s. ř.
Podle § 119a odst. 1, první věty o. s. ř. před skončením jednání je předseda
senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné
při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy
musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později
uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedeným
v § 205a. Ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. pak obsahuje omezení odvolacích
důvodů ve vztahu k později uplatněným skutečnostem a důkazům. Daná zákonná
úprava je založena na zásadě, že ve sporném řízení je soud prvního stupně
instancí skutkovou, tedy takovou, u které mají být zásadně provedeny všechny
účastníky navržené důkazy, potřebné k prokázání sporných právně významných
skutkových tvrzení (systém neúplné apelace). Poučení dané účastníkům podle §
119a o. s. ř. před vyhlášením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně
mělo proto pouze ten význam, že nové skutečnosti a důkazy nemohly být
uplatňovány v následném odvolacím řízení. V posuzované věci však odvolací soud
své zrušující rozhodnutí na nových důkazech a skutečnostech nezaložil, neboť
své závěry o nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení
věci soudem prvního stupně dovodil z důkazů, které provedl již soud prvního
stupně (§ 205 odst. 2 písm. g/, e/ o. s. ř.). Následně se věc vrátila
do stádia řízení před soudem prvního stupně, v němž lze bez omezení uplatňovat
nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy až do okamžiku
před vyhlášením rozhodnutí (§ 119a o. s. ř.). Namítaný dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž není naplněn.
Pro identifikaci dalších dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v
dovolání označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod
který zákonný důvod je lze podřadit. I když žalovaní v dovolání argumentují
existencí vad, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a nesprávným právním posouzením věci, z obsahu dovolání
(tedy z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí výlučně se skutkovými
zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně,
vycházel. Dovolatelé totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný
skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný
skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu;
podstatou jejich námitek jsou výlučně výtky týkající se nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení uvedených důkazů. Obsahově
tedy uplatňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zároveň
dovolatelé vycházejí z odlišného skutkového závěru, než dovolací soud (v
otázce, zda došlo k uzavření dohody o výši ceny díla), tedy činí z provedených
důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak budují své vlastní, od odvolacího
soudu odlišné právní posouzení věci.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,
nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné)
právní posouzení věci.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Předmětem dovolacího přezkumu naopak nemůže být samotné hodnocení
důkazů soudem prvního stupně (odvolacím soudem) z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti.
Dovolání žalovaných neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo. Pokud žalovaní tvrdí, že oba soudy zaměnily
osoby Ing. J. a jednatele J. (který ve skutečnosti smlouvu o dílo
za žalobkyni uzavřel), nejde o skutečnost významnou pro
právní posouzení věci, neboť pro závěr, že nebyla uzavřena dohoda o výši ceny
díla (a je třeba vycházet z ceny přiměřené) je nerozhodné, který z nich za
žalobkyni jednal.
Zbývající argumentace žalovaných směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud
hodnotil důkazy z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) a věrohodnosti. Ani
v tomto směru mu však nelze vytknout žádné pochybení. Za správný je třeba
považovat názor odvolacího soudu (převzatý od soudu prvního stupně), že
neexistence písemného potvrzení o převzetí objednávky díla, má význam pouze pro
neunesení důkazní povinnosti zhotovitele (žalobkyně) o sjednání výše ceny díla.
Jeho neexistence tudíž nebyla soudem hodnocena k tíži žalovaných, jak se v
dovolání mylně domnívají. Pravidlům logického myšlení rovněž neodporuje závěr
odvolacího soudu, že ze souhlasných tvrzení účastníků o uzavření dohody o ceně
díla bez dalšího nevyplývá, že by se tato dohoda (shodný projev vůle obou
stran) týkala i výše ceny díla. Ani dovolatelé totiž nezpochybňují, že tvrzení
každé ze stran o výši ceny díla jsou odlišná. Ničeho nelze vytknout ani závěru
soudu o nevěrohodnosti svědkyně J. H., pokud je odůvodněn tím, že svoji
výpověď změnila a navíc se o rozhodujících skutečnostech dozvěděla pouze
zprostředkovaně.
Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud, který převzal skutkové závěry soudu
prvního stupně, hodnotil důkazy způsobem uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř.,
žádný z rozhodujících důkazů nepominul, v jeho hodnocení důkazů i poznatků,
které vplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. proto není rovněž naplněn.
Lze uzavřít, že ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nebyl užit
opodstatněně. Protože se dovolatelům nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část
věty před středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k úspěchu ve věci by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalobkyně, žádné náklady jí však v tomto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu