33 Odo 438/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem , proti žalované M. B., zastoupené
advokátkou, o zaplacení 36.760,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 59/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2001, č.j. 22 Co 324/2000-52,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 44.193,50 Kč. Uváděl, že tato částka
představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na úkor žalobce získala za
dobu od 6. 5. 1999 do 31. 1. 2000 tím, že užívá jeho byt I kategorie o
velikosti 2+1 s příslušenstvím a neplatí nájemné v obvyklé výši 5.000 Kč
měsíčně.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2000, č.j. 5 C 59/2000-35,
zamítl žalobu o zaplacení 44.193,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2001,
č.j. 22 Co 324/2000-52, poté, co připustil zpětvzetí žaloby o 7.433,40 Kč s 11
% úroky od 1. 11. 1999 do zaplacení, přičemž v tomto rozsahu rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zaplacení zbývajících 36.760,10 Kč s příslušenstvím potvrdil, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že
účastníci jsou bývalí manželé. Po rozvodu jejich manželství v roce 1993 a
odchodu žalobce z předmětného bytu tento byt nadále užívá pouze žalovaná s
nezletilým dítětem, které se narodilo z manželství účastníků. Rozsudkem
Okresního soudu v Pardubicích, který nabyl právní moci 15. 1. 1999, bylo
žalované uloženo předmětný byt vyklidit a vyklizený
žalobci předat po přidělení přiměřeného náhradního bytu. Původně podnikový byt
žalobce dne 31. 3. 1999 koupil do svého vlastnictví s právními účinky vkladu do
katastru nemovitostí ke dni 6. 5. 1999. Žalovaná žalobci měsíčně platí
regulované nájemné, které podle rozpisu ze dne 29. 5. 1998 činí i s úhradami
spojenými s nájmem bytu 2.246 Kč měsíčně, od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 pak bylo
zvýšeno o 9,3 procenta. Pokud jde o neregulované nájemné, pohybuje se u bytů o
velikosti 2+1 s příslušenstvím v P. obvykle v rozmezí od 5.000 do 6.000 Kč
měsíčně. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud za analogického
použití § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ.“) uzavřel, že žalovaná bezdůvodné
obohacení na úkor žalobce nezískala, neboť do zajištění
přiměřeného náhradního bytu je povinna žalobci platit za užívání předmětného
bytu částku odpovídající „regulovanému nájemnému“, což ve skutečnosti činí. V
souladu s ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud připustil proti svému
rozsudku dovolání, neboť otázku, „zda na vztah mezi žalobcem a žalovanou lze
aplikovat ustanovení § 712a ObčZ a zda lze s ohledem na citované ustanovení
výši bezdůvodného obohacení vzniklou na straně žalované užíváním bytu po zániku
tzv. práva bydlení do doby zajištění bytové náhrady posuzovat u bytu s
regulovaným nájemným ve výši tohoto nájemného (§ 451 odst. 1 a 2 o.z.)“
považoval za zásadně právně významnou.
Proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, v němž navrhl
zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně pro nesprávné
právní posouzení věci. Je nadále přesvědčen, že v dané věci „nelze na postavení
žalované aplikovat ustanovení § 712a ObčZ“, jímž jsou regulovány vztahy mezi
bývalým pronajímatelem a nájemcem v mezidobí od skončení nájemního poměru a
posledním dnem lhůty k vyklizení bytu. Žalovaná totiž nikdy nebyla nájemcem
předmětného bytu a právo platit regulované nájemné měl jako bývalý nájemce
pouze žalobce. Protože žalované právo nájmu nikdy nesvědčilo, nelze jí ho
přiznat ani podle ustanovení § 853 ObčZ. Analogickým použitím ustanovení § 712a
ObčZ při řešení dané věci dochází podle žalobce k nepřípustnému rozšiřování
práv žalované na úkor jeho vlastnického práva.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem
(žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a
že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal bez jednání napadený rozsudek (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém bylo
dovoláním napadeno a pouze z těch dovolacích důvodů, které v dovolání dovolatel
uplatnil (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.).
S přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobcem uplatněného dovolacího důvodu
(§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu otevírá pouze kontrola
správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož v posuzované věci - byť mezi
žalobcem a žalovanou nevznikl nájemní vztah - lze za použití § 853 ObčZ
poměřovat postavení žalované ustanovením § 712a ObčZ, které je obsahem a účelem
vztahu mezi účastníky nejbližší.
V posuzované věci je nesporné, že žalované nikdy právo nájmu k bytu č.
5 ve druhém poschodí domu čp. 2116 v T. u. v P. nesvědčilo; její
právní důvod bydlení v tomto bytě byl dán z titulu příslušníka domácnosti
žalobce. Po rozvodu manželství účastníků odpadl žalované právní důvod k bydlení
v předmětném bytě a rozsudkem soudu bylo vyhověno žalobě žalobce na vyklizení
bytu s tím, že povinnost žalobkyně předmětný byt vyklidit byla a
je vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu; protože takový byt nebyl
dosud žalované žalobcem zajištěn, setrvává žalovaná v předmětném bytě i poté,
kdy žalobce se stal jeho vlastníkem. Vztah mezi žalobcem a žalobkyní v období
od právní moci rozsudku o povinnosti vyklidit byt a posledním dnem
lhůty k vyklizení bytu (jímž je třicátý den od zajištění přiměřeného náhradního
bytu) není občanským zákoníkem výslovně regulován; je tedy třeba vyřešit
otázku, jakým pravidlům je shora popsaný právní vztah účastníků podřízen.
Podle ustanovení § 853 ObčZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště
upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona,
která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Citovaným ustanovením
je do občanského zákoníku včleněna obecně uplatňovaná
právní zásada umožňující, aby právní vztah, výslovně právní normou
neupravený, byl analogicky podřízen pod hypotézu právní normy
upravující výslovně skutkovou podstatu svým obsahem podobnou, resp.
nejpodobnější (analogia legis). Smyslem uvedené zásady je odstranění mezer v
zákonné úpravě a poskytnutí právního rámce i vztahům výslovným zněním právních
norem neupraveným.
Odvolací soud nepochybil, když dovodil, že ustanovením upravujícím vztahy
obsahem i účelem nejbližším vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který je vztahem
občanskoprávním, výslovně zákonem neupraveným, je ustanovení § 712a ObčZ. Podle
tohoto ustanovení mají v období mezi skončením nájemního poměru a posledním
dnem lhůty k vyklizení bytu pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil,
práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687
až 699 a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 ObčZ. Jak již bylo konstatováno,
žalované sice nikdy právo nájmu předmětného bytu nesvědčilo a nájemní poměr jí
tak – logicky vzato - ani nemohl skončit, vztah mezi ní coby osobou oprávněnou
užívat byt do posledního dne lhůty k jeho vyklizení a žalobcem coby původně
nájemcem a posléze vlastníkem bytu je však obdobný vztahu mezi bývalým
pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady;
vzájemná práva a povinnosti těchto osob jsou srovnatelná. Není rozumného důvodu
osobě, která sice nebyla nájemcem bytu, avšak je podle soudního rozhodnutí
oprávněna v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, upírat právo plného a
nerušeného výkonu práv spojených s bydlením v bytě a jeho užíváním. Má-li pak
tato osoba právo plně a nerušeně v bytě bydlet (byt užívat) do zajištění bytové
náhrady, lze po ní spravedlivě požadovat, aby plnila povinnosti, které s tímto
právem korespondují. Stal-li se žalobce pronajímatelem bytu v době, kdy
žalované soudní rozhodnutí již umožňovalo v bytě bydlet do zajištění bytové
náhrady, vstoupil do všech práv a povinností původního pronajímatele, nemohl
vůči žalované získat více práv, než-li příslušelo původnímu vlastníku
bytu. Námitka dovolatele, že bude-li statut žalované posouzen podle § 712a
ObčZ, dojde k nepřípustnému rozšíření práv žalované na úkor vlastnického práva
žalobce, není tak opodstatněná (k žádné kvantitativní či kvalitativní změně
práv žalované ve skutečnosti nedochází). Umožňuje-li soudní rozhodnutí osobě v
bytě bydlet - a tudíž jej i užívat - do zajištění bytové náhrady, je z hlediska
výkonu tohoto práva a plnění jemu odpovídajících povinností bez významu, co
tomu předcházelo, resp.jaký měla taková osoba statut a jaký jí tudíž zanikl.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací
dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu správné. Protože žalobce netvrdí, a ani ze spisu se
nepodává, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení neúspěšný
žalobce nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované náklady v
souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu