33 Odo 448/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce
Ing. arch. R. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému m. Č.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení 148.100,- Kč s příslušenstvím a 79.974,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C
828/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2000, č. j. 8 Co 1851/2000-178, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky 720.713,84 Kč s příslušenstvím.
Uváděl, že účastníci uzavřeli dne 21. 3. 1997 smlouvu o dílo, podle níž se
žalobce zavázal, že za sjednanou cenu zhotoví a žalovanému
(objednateli) předá úplnou dokumentaci pro územní plán
města Č. Žalovaný žalobci nezaplatil za pracovní verzi průzkumů a rozborů
územního plánu podle protokolu ze dne 6. 11. 1997, za problémovou mapu a za
čistopis průzkumů a rozborů pro územní plán města podle protokolu ze
dne 9. 2. 1998, tedy za výkony vyúčtované fakturami č.
9710025 ze dne 13. 11. 1997 na částku 248.808,- Kč a č. 9810001 ze dne 9. 2.
1998 na částku 148.100,- Kč. Rovněž mu dluží smluvní pokutu v částce 83.350,68
Kč za 67 dnů prodlení se zaplacením částky 248.808,- Kč a smluvní pokutu v
částce 240.455,16 Kč za 129 dní prodlení se zaplacením částky
248.808,- Kč a za 108 dní prodlení se zaplacením částky 148.100,- Kč.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 11. února
1999, č. j. 7 C 828/98-77, žalobu o
zaplacení částky 720.713,84 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 21. září 1999, č. j. 6 Co 1665/99-108, byl tento rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc mu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 26. dubna
2000, č. j. 7 C 828/98-150, žalobu o zaplacení
720.713,84 Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 248.808,- Kč od 4. 12. 1997 do
zaplacení, s 18 % úrokem z prodlení z částky 83.350,68 Kč od 2. 3. 1998
do zaplacení a s 18 % úrokem z prodlení z částky 240.455,16 Kč od 9. 7. 1998 do
zaplacení, znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. října
2000, č. j. 8 Co 1851/2000-178, rozsudek
soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba zaplacení částky
148.100,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 2. 3. 1998 do zaplacení a částky
79.974,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 9. 7. 1998 do zaplacení, potvrdil, v
ostatním jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 21. 3. 1997 smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bylo vypracování územního plánu města Č. Žalovaný již v zadávacích
podmínkách k obchodní veřejné soutěži na dodávku územně plánovací dokumentace
(„Územního plánu města Č.“) požadoval zpracování průzkumů a
rozborů (tj. druhé výkonové fáze tvorby územního plánu) v digitální podobě a
jeho předání na disketách 3,5 nebo CD ROM a ve dvou výtiscích. Autorem
soutěžních a zadávacích podmínek byl Ing. arch. P. G., který u žalovaného
pracoval jako vedoucí odboru rozvoje a byl také zodpovědný za obsah smlouvy o
dílo. Podle textu původní smlouvy o dílo měla být fáze
průzkumů a rozborů (fáze 2) vydána ve dvou tiskových exemplářích, bod 4.4. této
smlouvy však v souvislosti s cenou plnění zmiňuje i CD ROM. Dodatkem k této
smlouvě ze dne 26. 9. 1997 bylo účastníky mimo jiné sjednáno, že čistopis
průzkumů a rozborů bude odevzdán v digitální podobě,
tzn. bude zaznamenán na datovém nosiči (CD ROM či disketě);
také zbývající třetina doplatku ceny za tuto fázi územně plánovací dokumentace
(průzkumy a rozbory) měla být fakturována teprve po odevzdání digitální verze
průzkumů a rozborů. Žalobce žalovanému předal průzkumy a rozbory jen ve dvou
listinných výtiscích. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci
odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně -
uzavřel, že žalobce povinnost dodat žalovanému průzkumy a rozbory
na datovém nosiči nesplnil a proto není oprávněn požadovat po něm
doplatek za tuto fázi územně plánovací dokumentace ve výši
148.100,- Kč. Protože žalobce zavinil, že termín předání
digitální verze zmíněné fáze nebyl dodržen, má naopak žalovaný
právo na smluvní pokutu, která činí k datu rozhodnutí soudu
4,828.060,- Kč (tj. 5.924 Kč x 815 dní). Vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil
námitku započtení tohoto nároku, zanikl jak nárok žalobce na úhradu 248.808,-
Kč, tak jeho nárok na smluvní pokutu, a to včetně příslušenství. V odůvodnění
svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že není vybočením z hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., když soud prvního stupně
pokládal za nevěrohodnou výpověď svědka Ing. arch. P. G., neboť takovému hodnocení nelze upřít racionální základ. Již
soutěžní podmínky i zadávací dokumentace k obchodní veřejné soutěži na dodávku
„Územního plánu M.
Č.“ obsahovaly požadavek na zpracování
průzkumů a rozborů řešeného území v digitální formě, přičemž žalovanému měly
být průzkumy a rozbory předány na disketách 3,5 nebo CD ROM; pro účely
projednání a formulace územních a hospodářských zásad měly být navíc
zpracovány ve dvou plnohodnotných tiskových paré. Ani z obsahu smlouvy o dílo –
s přihlédnutím k jejímu bodu 4.4 – a tím spíše z dodatku k této smlouvě
nevyplývá, že by se žalovaný požadavku vyjádřeného již v soutěžních podmínkách,
tedy požadavku na zpracování průzkumů a rozborů i na
elektronických nosičích vzdal.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, podal žalobce dovolání, v němž výslovně vytýká odvolacímu soudu, že
jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Základ sporu mezi ním a
žalovaným spatřuje žalobce v posouzení obsahu ujednání smlouvy o dílo,
konkrétně významu zde užitých pojmů „digitální či digitalizovaná podoba
předmětu díla a jeho jednotlivých výkonových fází“ a „CD-ROM či jiný nosič dat
ve vztahu k digitalizované podobě předmětu díla“, když jen v návaznosti na
toto posouzení bylo možné určit, zda žalobce, který odevzdal žalovanému pouze
dva z počítače provedené výtisky a neodevzdal CD-ROM, své
smluvní závazky vůči němu splnil. Po velmi podrobné rekapitulaci svého
stanoviska k předmětu sporu žalobce v dovolání provádí vlastní rozbor v řízení
provedených důkazů, a to svědeckých výpovědí Ing. arch. P. G., Ing. J. Š., Ing. arch. M. S., Ing. arch. L. Š. a Ing. J. V., a dále pak
jednotlivých listinných důkazů - smlouvy o dílo a jejího dodatku, textu
vyhlášení veřejné obchodní soutěže včetně soutěžních podmínek a zadávací
dokumentace, návrhu smlouvy o dílo, korespondence účastníků, faktur/daňových
dokladů, vyjádření České komory architektů i písemného vyjádření Ing. arch. F. P. z Atelieru U. a společnosti H., s.r.o. Je přesvědčen, že tyto důkazy byly
odvolacím soudem nesprávně hodnoceny, neboť „na jednu stranu podstatné
realizované důkazní prostředky, ač řádně provedeny, byly interpretovány
extrémně nesprávně a na druhou stranu podstatné, k důkazu
navržené a do spisu založené prostředky nebyly vzaty
vůbec v potaz a soud se jimi jakkoli nezaobíral“. Podle názoru dovolatele
odvolací soud zcela nesprávně přiřkl zásadní váhu dodatku smlouvy, na jehož
základě dovodil, že druhá výkonová fáze měla být na CD ROMu, a nedůvodně
pokládal výpověď svědka G. za nevěrohodnou. Namítl, že v důsledku toho rozsudek
odvolacího soudu „postrádá oporu ve skutkových zjištění, která z uvedených
důkazů vyplynula, jeho stanovisko je účelové se záměrem dovodit neoprávněnost
nároků uplatněných žalobou a potvrdit nesprávné závěry učiněné z dílčích
správných skutkových zjištění soudu prvního stupně“. Nemá-li pak skutkové
zjištění oporu v provedeném dokazování, spočívá i na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává
dovolatel v nesprávné interpretaci bodu 4.4 smlouvy o dílo a jejího dodatku,
který se zmiňuje o čistopisu v digitální podobě a o odevzdání digitální verze
průzkumů a rozborů. Odvolací soud totiž podle jeho názoru „zcela vadně zvolil
výklad projevu vůle stran sporu, jak je má na mysli ust. § 266 obch. zák.“ a nesprávně negoval jednoznačný výklad pojmů „digitální forma zpracování“
či „digitalizovaná podoba zpracování“ (tedy pojmů, které nejsou pojmy právními
a obecně definovanými) provedený Českou komorou architektů.
Nadále je přesvědčen (a právě s touto otázkou spojuje
zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), že
„není možné, aby soud vyložil odborný architektonický pojem obecně používaný ve
vztazích architektů a jejich klientů, použitý v konkrétní smlouvě mezi stranami
sporu, který není pojmem právním obecně definovaným, podle své úvahy, nadto se
zcela jinou interpretací vyjádření jiných architektů, která ostatně nemají
charakter posudku soudem ustanoveného znalce či osoby vzaté ke slibu“. Kdyby
odvolací soud v tomto směru nepochybil, musel by nutně dospět k závěru, že
žalobce nebyl povinován odevzdat žalovanému výsledky průzkumů a rozborů na
nosiči dat (disketa, CD ROM) a předal-li mu výtisk z počítače, předal plnění
zpracované v digitalizované (digitální) podobě, tudíž svou smluvní povinnost
splnil. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. shledává žalobce v tom, že odvolací soud byl při posuzování věci
ovlivněn svým vztahem k žalovanému. Na podjatost soudců usuzuje z toho, že „je
vyloučeno, aby tak zkušený senát posuzoval věc tak extrémně nelogicky a
rozhodoval tak zjevně nesprávným způsobem, pokud by účastníkem ve sporu nebyl
subjekt Č. B. r., nadto jedno z jeho nejvýznamnějších měst, které je dokonce
památkově chráněno ze strany UNESCO“. Za všech uvedených důvodů žalobce navrhl,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 30. října 2000, Nejvyšší
soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.,
tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem
(žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, a že splňuje obsahové i formální
náležitosti vyžadované zákonem, zabýval se dovolací soud nejprve tím, zda jde o
dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 237
odst. 2 o. s. ř.), trpí-li řízení některou z vad taxativně uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. K takovým vadám je dovolací soud povinen
přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. však není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo některou z vad zde uvedených, nastává pouze tehdy, jestliže takovou
vadou skutečně trpí.
Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl-li soud nesprávně obsazen. Na podjatost
soudců, kteří v dané věci rozhodovali, usuzuje dovolatel z jejich vztahu k
žalovanému městu. Namítá, že právě s přihlédnutím k významu žalovaného jako
památkově chráněného města rozhodovali soudci „extrémně nelogicky“ a „zjevně
nesprávným způsobem“. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z
projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k
účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Zákon konstruuje dva důvody vyloučení soudce – soudcův poměr k věci a soudcův
poměr k účastníkům či jejich zástupcům. Poměr k věci může vyplývat především z
přímého právního zájmu soudce na projednávané věci; tak je tomu v případě, kdy
soudce sám by byl účastníkem řízení nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím
soudu přímo dotčen ve svých právech. Vyloučen pak je rovněž soudce, který
získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání. Soudcův
poměr k účastníkům a jejich zástupcům může být založen především příbuzenským
nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah
přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické
závislosti. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v
postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech. Právě postupem soudců v řízení a „kvalitou“ jejich rozhodnutí
promítající se do výsledku řízení dovolatel svou námitku podjatosti soudců
odůvodnil.
Dovolací soud pak nemá důvod neuvěřit vyjádření soudce Okresního soudu v Českém
Krumlově JUDr. D. L. a soudců Krajského soudu v Českých
Budějovicích JUDr. M. Š., JUDr. M. V. a Mgr. M. P., kteří byli
podle rozvrhu práce členy senátů příslušných o dané věci rozhodovat, že nemají
takový poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům či k věci, který by je
vylučoval z projednávání a rozhodování dané věci. V dovolání uváděná tvrzení
dovolatele k závěru o vyloučení jmenovaných soudců rovněž nevedou. Lze proto
uzavřít, že uvedení soudci nebyli z projednávání a rozhodování dané věci
vyloučeni a že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postižen. Existence jiných vad uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 o. s. ř. pak není dovolatelem namítána a ani z obsahu
spisu nevyplývá.
Protože dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen v
pořadí sice druhý, leč výsledkem shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu
prvního stupně, dovolání nemůže být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. Totéž platí i o přípustnosti dovolání podle § 239
odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost
dovolání nevyslovil. Zbývá tedy pouze posoudit přípustnost v intencích § 239
odst. 2o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. je – jak
již bylo shora zmíněno – aby dovolací soud, za splnění podmínek zde uvedených,
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v
něm řešená právní otázka, jsou zásadně právně významnými. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak otevřeno přezkumu pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zda jde o rozhodnutí zásadního
právního významu, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává o ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu (reflektující vztah
mezi návrhem na vyslovení přípustnosti dovolání a
hodnocením právního významu rozhodnutí odvolacím soudem) jsou dány obsahovou
konkretizací návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo
vyhověno. Účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v
návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna
2001, sp. zn. 29 Cdo 1512/99, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1,
pod č. C 52). V případě, že tak přesto učinil,
je dovolací přezkum podle § 239 odst. 2 o. s. ř. otevřen jen pro posouzení
těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro
které je současně dovolání podáno (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazku 2, pod č. C 212). V posuzovaném případě navrhl žalobce před
vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání k posouzení „zda je
možné, aby soud vyložil odborný architektonický pojem, obecně používaný ve
vztazích architektů a jejich klientů, použitý v konkrétní smlouvě mezi stranami
sporu, který není pojmem právním a obecně definovaným, podle své vlastní úvahy,
eventuálně s přihlédnutím k vyjádření jiných architektů, která nemají charakter
posudku soudem ustanoveného znalci či osoby vzaté do slibu“ a „zda toto je
možné zejména tehdy, pokud soudem vyžádaný výklad tohoto pojmu podaný
příslušnou profesní komorou, v daném případě Českou komorou architektů vyznívá
jiným způsobem“. Tímto pojmem byl pak konkrétně míněn pojem „digitální
(digitalizovaná) podoba (verze, forma) zpracování průzkumů a rozborů“, který
byl použit jak v zadávacích podmínkách k obchodní veřejné soutěži na dodávku
územního plánu města, tak ve smlouvě o dílo, resp. jejím dodatku.
Zatímco
žalobce je přesvědčen, že smluvní povinnosti odevzdat rozbory a průzkumy v
digitální verzi dostál již tím, že práci provedl na počítači a žalovanému
předal tiskovou podobu zpracování (tedy data digitálně zpracovaná na počítači
do tiskové podoby na papíře), žalovaný podle smluvního ujednání očekával
předání druhé výkonové fáze tvorby územního plánu na disketách nebo CD ROM. Posouzení, zda účastníky bylo „nasmlouváno“ předání rozborů a průzkumů v
tiskových exemplářích či na nosiči dat, však není právním posouzení věci, nýbrž
záležitostí skutkovou. Otázka, zda listina obsahující právní úkon, jež zakládá
mění nebo ruší práva a povinnosti stran, tj. otázka, zda obsah listiny odpovídá
vůli stran či nikoli, je otázkou skutkovou a zjištění v tomto směru
je skutkovým zjištěním. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z
dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno a bere-li
při výkladu na pomoc okolnosti mimo listinu se nalézající,
skutečnosti při sepsání listiny sběhlé (zjištěné jinými důkazními
prostředky, např. výpověďmi, znaleckými posudky apod.), dospívá ke skutkovým
zjištěním; teprve vyvozuje-li poté, jaká práva a
povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o
právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). V dané věci
obsahuje již návrh žalobce na připuštění dovolání výlučně požadavek posoudit
výsledek skutkových zjištění (tedy požadavek, aby s konečnou platností bylo
posouzeno, co měly smluvní strany na mysli, měl-li být výsledek činnosti
žalobce žalovanému odevzdán v digitální podobě). Protože dovolací přezkum je
vyhrazen výlučně pro posouzení správnosti právních závěrů, k nimž odvolací soud
ve věci dospěl, nebyl návrh žalobce na připuštění dovolání - logicky vzato -
vůbec způsobilý otevřít dovolací přezkum napadeného rozhodnutí, natož
objektivně vymezit mantinely tohoto přezkumu, a odvolacím soudem mu nebylo po
právu vyhověno. ,Nesprávnou úvahou o možnostech dovolacího přezkumu byl
dovolatel veden i při podání dovolání. Těžištěm jeho námitek jsou totiž námitky
skutkového charakteru; žalobce v dovolání netvrdí, že by odvolací soud jím
správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by
správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu;
podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového
stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje,
jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít
svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a
v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno
nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby
odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých
skutkových závěrech ohledně splnění smluvního závazku žalobce, musel by návazně
dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Námitky takového charakteru nemohou
přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který
přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. teprve
zvažuje, se jimi ani nemůže zabývat. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce
není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a že tedy směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 4 a § 218
odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č.
149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě
č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu