33 Odo 449/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobce JUDr. A. J., proti žalované České republice - Okresnímu soudu
v Táboře, Tábor, náměstí Mikoláše z Husi, o zaplacení částky 51.355,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 349/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
28. března 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal proti žalované České republice - Okresnímu
soudu v Táboře zaplacení částky 51.355,- Kč, která představuje 26 % úrok z
prodlení z částky 82.963,- Kč přiznané mu soudem podle § 151 odst. 2, 3
trestního řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu odsouzeného.
Žalovaná částka přitom odpovídá tomu, že žalovaná byla v
prodlení se zaplacením přiznané částky v době od 1. 1. 1998 do 18. 5. 2000 (tj.
869 dnů). Tutéž částku nárokoval proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti ČR z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem
Okresního soudu v Táboře spočívajícím v průtazích při přiznání odměny a náhrady
hotových výdajů za obhajobu a jejím proplacení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001,
č. j. 5 C 349/2001-57, zamítl žalobu, aby žalovaná Česká
republika - Okresní soud v Táboře byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku
51.355,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika -
Ministerstvo spravedlnosti ČR byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku
51.355,- Kč (výrok II.), a rozhodl nákladech řízení.
Žalobu zamítající výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (a na něm
závislý výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou Českou
republikou - Okresním soudem v Táboře) napadl žalobce odvoláním.
Ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen
a nabyl samostatně právní moci. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 28. března 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované České republice -
Okresnímu soudu v Táboře, a v závislém výroku o nákladech řízení potvrdil;
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce - advokát byl
opatřením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 1. 1994 ustanoven obhájcem
obviněnému F. Š., roz. K. v trestní věci vedené proti němu pod sp.
zn. 12 T 336/96. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem tohoto soudu
ze dne 29. 4. 1997, č. j. 12 T 336/96-1026, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 1997,
č. j. 14 To 233/97-1088. Dne 16. 12. 1997 předložil žalobce Okresnímu soudu v
Táboře návrh, jímž uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhajoby.
Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 2. 2000, č. j. 12 T 336/96-1242,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v
Táboře ze dne 27. 3. 2000, č. j. 14 To 109/2000-1261, které nabylo právní moci
dne 27. 3. 2000, byla žalobci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za
obhajobu ve výši 82.963,- Kč. Přiznaná částka byla žalobci připsána na jeho
účet dne 18. 5. 2000. Žalobce dne 26. 5. 2000 požádal u Okresního soudu v
Táboře o zaplacení částky 51.355,- Kč představující úrok z prodlení ve výši 26
% ročně z částky 82.963,- Kč za dobu od 1. 1. 1998 do 18. 5. 2000. Tutéž částku
pak požadoval z titulu náhrady škody proti České republice - Ministerstvu
spravedlnosti ČR. Oba jeho požadavky byly odmítnuty. Na základě těchto zjištění
dovodil, že vztah obhájce a státu, založený opatřením soudu o ustanovení
obhájce v trestním řízení, je upraven zákonem č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“). Účastníci tohoto vztahu nemají
rovné postavení a stát není v pozici dlužníka. Byť nárok obhájce na odměnu a
náklady obhajoby jsou právem majetkovým, nepřichází tu v úvahu aplikace
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném
znění (dále jen „obč. zák.“), neboť vztah mezi obhájcem a státem je upraven na
bázi veřejnoprávní (s nutností použití § 151 tr. řádu, zákona o advokacii a
advokátního tarifu) a nikoli soukromoprávní. Protože ve sledovaném období
nebyla v ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu stanovena lhůta, v níž má být o
nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů rozhodnuto, a stejně tak
lhůta, v níž musí být přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů zaplacena,
nelze na předmětný vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o prodlení s
plněním peněžitého závazku včetně jeho ustanovení § 563.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Konstatoval, že není-li v trestním řádu
a advokátním tarifu stanovena lhůta pro přiznání a vyplacení odměny advokáta,
jež nese stát, nelze na daný vztah použít ustanovení občanského zákoníku.
Uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, neboť nemohlo
dojít k prodlení s peněžitým plněním na straně žalované, které by mělo za
následek sankci v podobě úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dovolání uplatnil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnil
mimo jiné správnost právního závěru odvolacího soudu, že stát se nemohl
dostat do prodlení s peněžitým plněním, které by mělo za následek sankci v
podobě úroků z prodlení, neboť trestní řád v rozhodné době nestanovil lhůtu, ve
které má být nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů
uspokojen. Dovolatel vyslovil názor, že vztah mezi státem a ustanoveným
obhájcem není vztahem ryze veřejnoprávním, nýbrž nese rovněž znaky
soukromoprávního charakteru (především vztah mezi obhájcem a
obviněným a nárok obhájce na odměnu za svou činnost). Polemizuje s názorem
odvolacího soudu, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem není postaven na
základě rovnosti stran. Tato zásada (a tím i soukromoprávní prvek) se podle
něho musí prosadit, pokud jde o nárok obhájce vůči státu na odměnu a
náhradu hotových výdajů, neboť obhájce by jinak neměl možnost se svého nároku
vůči státu v případě nečinnosti soudu domoci. Podmínkou vymahatelnosti nároku
je jeho splatnost a protože se jedná o majetkový vztah mezi fyzickou osobou a
státem, je na něho podle dovolatele aplikovatelný občanský zákoník ( § 1 odst.
2 obč. zák.). Splatnost odměny obhájce pak lze konstruovat za analogického
použití § 559 a násl. obč. zák. a v případě prodlení státu se
zaplacením odměny přísluší obhájci úrok z prodlení podle předpisů občanského
práva. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného
dovolání zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným
subjektem, na něhož se nevztahuje povinné zastoupení advokátem, neboť je
fyzickou osobou se získaným právnickým vzděláním ( § 240 a § 241 odst. 1, 2 o.
s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá proto posoudit, zda je přípustnost
dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem je, že řešená právní otázka měla zásadní význam nejen pro
meritorní rozhodnutí v projednávané věci, ale že má zásadní význam i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně
vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde o posouzení, zda je správný právní názor
odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat úroky z prodlení z částky přiznané
mu rozhodnutím soudu podle § 151 odst. 2 a 3 tr. řádu na odměně a
náhradě hotových výdajů za obhajobu. Jelikož uvedená otázka nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, lze pro její řešení přiznat dovolání
přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť činí rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně
a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení
s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z
prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Občanský zákoník v ustanovení § 517 odst. 2 upravuje institut úroků z prodlení,
které mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním
peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v §
488 obč. zák. se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého
věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a
dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení ve
zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem
občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s
plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky
z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3
obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový
vztah.
V posuzovaném případě požaduje žalobce, který byl ustanoven obviněnému
opatřením soudu (§ 39 tr. řádu), úroky z prodlení z částky přiznané mu soudem
podle § 151 tr. řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu
v trestním řízení.
Podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění
platném před jeho novelou provedenou s účinností ke dni 1. 1. 2002 zákonem č.
265/2001 Sb. (dále opět jen „tr. řád“), obhájce, který byl obviněnému
ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů
podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 věty první a druhé citovaného
ustanovení o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce
orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání
pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu
prvního stupně. Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má
odkladný účinek (§ 151 odst. 4 tr. řádu).
Ustanovení § 151 tr. řádu se týká nákladů trestního řízení, jež nese stát.
Jedná se o náklady nutné k provedení trestního řízení, k nimž
náleží, pokud jde o vlastní náklady obviněného, též výdaje vzniklé zvolením
obhájce. Tyto náklady hradí obhájci obviněného stát v případech, kdy jde o
nutnou obhajobu (jak tomu bylo i v této věci). Obžalovaného, jenž byl
pravomocně uznán vinným, pak stíhá povinnost (pokud nemá nárok na obhajobu
bezplatnou) nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci
státem (§ 152 odst. 1 písm. b/ tr. řádu).
Rozhoduje-li tedy soud k návrhu obhájce o odměně a náhradě hotových
výdajů ve smyslu § 151 odst. 2 a 3 tř. řádu, rozhoduje o
nákladech trestního řízení, jež nese stát. Tomu odpovídá rovněž nadpis
uvedeného ustanovení „Náklady trestního řízení, jež nese stát“ a jeho
systematické zařazení v trestním řádu do části první, hlavy osmé pod marginální
rubrikou „Náklady trestního řízení“.
Požaduje-li žalobce úroky z prodlení (sankční úroky) z částky, která mu byla
soudem přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů, požaduje úroky z
prodlení z nákladů řízení přiznaných mu proti státu podle § 151 odst. 2 a 3 tř.
řádu. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem, který má oporu v ustanoveních
práva procesního a nikoli práva hmotného, a vzniká až na základě pravomocného
rozhodnutí soudu. Ustanovení § 151 odst. 2 a 3 tr. řádu je výlučně
procesněprávního charakteru a při jeho použití nepřichází v úvahu aplikovat
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák., jež se týká pouze peněžitých závazkových
vztahů založených hmotným právem.
Lze tedy uzavřít, že povinnost platit úroky z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2
obč. zák. vzniká toliko v případě prodlení s plněním peněžitého závazku
hmotněprávního charakteru. Protože nárok na náhradu nákladů řízení má základ v
procesním právu, které možnost požadovat úroky z prodlení nezakotvuje, nemá
dovolatel vůči státu právo požadovat vedle přiznaných nákladů řízení též úroky
z prodlení.
Dovolací námitky žalobce ohledně splatnosti a vymahatelnosti přiznaných nákladů
řízení jsou proto irelevantní a na výše učiněných závěrech nemohou nic změnit;
proto se jimi dovolací soud nezabýval.
I když odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) své rozhodnutí ve věci
na těchto úvahách nezaložil, je jeho právní závěr, že žalobci nevznikl nárok
na úroky z prodlení, ve svém výsledku věcně správný (obstojí).
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl
užit opodstatněně, a vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/,
§ 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel netvrdil a z obsahu spisu nevyplývají,
Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalované nevznikly v
této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu