33 Odo 449/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Vladimíra Velenského ve
věci žalobce O. J., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému R. S.,
zastoupenému, advokátem, o 91.806,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 1730/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2002, č.j. 38 Co 76/2000, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. listopadu 1999 č.j. 5 C 1730/96-53
žalobu na zaplacení částky 91.806,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 1.1.1995 do
zaplacení zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil,
že žalovaný v listopadu 1993 uzavřel se Š., s.r.o., P. leasingovou smlouvu,
jejímž předmětem bylo vozidlo VW Golf, SPZ ... Nato uzavřeli smlouvu dne
19.12.1993 účastníci, podle níž toto vozidlo žalovaný zapůjčuje žalobci s tím,
že v době od 4.1. – 15.1.1994 oba provedou u obchodní společnosti Š.
převod leasingové smlouvy z žalovaného na žalobce. Současně podle ní žalobce
zaplatil žalovanému částku 91.806,- Kč jako „náklady spojené s leasingem“.
Podle soudu prvního stupně došlo k vzájemnému předání plnění a to konkrétně
vozidla a částky 91.806,- Kč, přičemž toto ujednání má charakter
smlouvy nepojmenované podle § 51 občanského zákona. Dohoda účastníků o
převodu leasingové smlouvy na žalobce je smlouvou budoucí podle § 50a
občanského zákona. K předání žalované částky tedy došlo na základě platné
nepojmenované smlouvy, takže nejde o bezdůvodné obohacení. Je pouze na
účastnících, zda se budou domáhat plnění z této smlouvy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. prosince 2002 č.j. 38 Co 76/2002, k
odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci 91.806,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.4.1999 do
zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu zamítl v části, jíž
se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu úroky
z prodlení z částky 91.806,- Kč ve výši 16 % od 16.1.1994 do 31.3.1999 a ve
výši 4 % z téže částky od 1.4.1999 do zaplacení. Dále soud znovu rozhodl o
nákladech řízení okresního soudu, jakož o nákladech odvolacího řízení. Převzal
správná skutková zjištění soudu prvního stupně která doplnil tím, že
částku 91.806,- Kč zaplatil žalovaný v listopadu 1993 s. r. o. Š.
jako splátku nájemného hrazenou předem a první měsíční splátku. Proto byla
pojata do dohody účastníků a označena jako „náklady spojené s leasingem“.
Předmětné vozidlo bylo dne 10.1.1994 ukradeno z parkoviště před domem žalobce.
Následně pak bylo vypátráno a dne 16.12.1999 policií vráceno obchodní
společnosti Š. Odvolací soud má za to, že pro absenci náležitostí leasingové
smlouvy nemůže být dohoda účastníků ze dne 19.12.1993 smlouvou o smlouvě
budoucí podle § 50a občanského zákona. Částka 91.806,- Kč byla předána žalobcem
žalovanému k úhradě nákladů, které v souvislosti s leasingem žalovaný vynaložil
s tím, že v budoucnu dojde k jeho převodu na žalobce. Převod se však
již neuskutečnil, přičemž je nerozhodné, že se tak stalo z důvodu
krádeže. Jde tedy o plnění z právního důvodu, který odpadl tím, že se smlouva
neuskutečnila, takže toto bezdůvodné obohacení je povinen žalovaný vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
považuje za přípustné, přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že smlouva uzavřená s
žalobcem je i nadále platná, oba na jejím podkladě plnili. Žalobce mu předal
peníze a on mu předal vůz. Žalovaný všechny povinnosti ze smlouvy splnil,
zejména byl připraven uskutečnit převod lesingové smlouvy na žalobce. Pokud
odpadl důvod smlouvy, stalo se tak pouze jednostranným přičiněním žalobce, za
které nemůže nést odpovědnost on. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části 12 hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). Tak je tomu v daném
případě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem a je přípustné (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1, § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání žalovaného je nedůvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. (zmatečnost), jakož vady řízení, které by
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z obsahu spisu nevyplývají
(nejsou ani dovolatelem namítány). Žalovaný uplatňuje dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením
věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jde buď o
situaci, kdy soud použije jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikuje sice správný právní předpis, ale nesprávně ho vyloží. V daném
případě tvrdí dovolatel, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 451
občanského zákona o bezdůvodném obohacení.
Podle § 451 odst. 1 občanského zákona kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 občanského zákona bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle smlouvy z 19.12.1993
účastníci v době od 4.1. – 15.1.1994 „provedou u Š. převod leasingové smlouvy z
žalovaného na žalobce“. Dohodli se tedy, že v budoucnu dojde k postoupení práv
a povinností ze závazkového vztahu (leasingové smlouvy). K tomu, aby šlo o
dohodu o smlouvě budoucí by takovéto ujednání muselo obsahovat všechny
podstatné náležitosti budoucí (leasingové) smlouvy (§ 50a občanského zákona).
Protože je neobsahuje, dovodil správně odvolací soud, že nejde o dohodu o
smlouvě budoucí.
Správným je rovněž závěr odvolacího soudu, že částka 91.806,- Kč nebyla
žalobcem žalovanému zaplacena jako protihodnota za zapůjčení vozu. Podle
smlouvy totiž jde o „náklady spojené s leasingem“. Jde o úplatu za
užívání vozu zaplacenou žalovaným leasingové společnosti předem a první splátku
úplaty za užívání. Žalobce ji žalovanému zaplatil proto, že v budoucnu se měl
namísto něj stát účastníkem leasingové smlouvy, o tuto částku by byla
nižší celková úhrada, kterou by musel leasingové společnosti celkově za
užívání vozu zaplatit. Její zaplacení proto bylo spojeno s předpokládaným
budoucím uzavřením smlouvy, kterou dojde ke změně v subjektech závazkového
vztahu (založeného leasingovou smlouvou). Smlouva (uzavřená podle § 51
občanského zákona jako smlouva nepojmenovaná) je platná, takže plnění z ní bylo
poskytnuto důvodně. Protože platba byla poskytnutá v souvislosti s představou,
že v budoucnu bude uzavřena smlouva o změně subjektů právního vztahu, má
charakter zálohy. Na danou situaci lze použít ustanovení § 498 občanského
zákona, podle něhož na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým
účastníkem, hledí se jako na zálohu (§ 853 občanského zákona). Pokud tedy před
uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího
budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že
v pochybnostech se toto plnění považuje za zálohu, tedy za splátku na smluvené
budoucí plnění. Pokud k uvažované smlouvě nedojde, odpadne tím dodatečně důvod
plnění, takže jde o bezdůvodné obohacení získané plněním, jehož právní důvod
dodatečně odpadl (§ 451 odst. 2 občanského zákona; shodně rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30.1.2001 sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. RNsC 107/2001, svazek 2/2001).
V daném případě tedy žalobce zaplatil žalovanému důvodně částku 91.806,- Kč v
důsledku očekávání, že v době od 3.1 do 15.1.1994 dojde k dohodě o postoupení
práv a povinností ze závazkového právního vztahu, založeného
leasingovou smlouvou. Důvod plnění odpadl tím, že takováto smlouva nebyla do
sjednané doby uzavřena. Je nerozhodné, z jakého důvodu k uzavření smlouvy
nedošlo. Odpovědnost z bezdůvodného obohacení totiž nastává objektivně, bez
ohledu na zavinění, v daném případě odpadnutím důvodu plnění. Z hlediska této
odpovědnosti proto nelze zkoumat případné zavinění žalobce na ztrátě vozidla.
Protože odpal důvod plnění uplatněné částky, odvolací soud správně uložil
žalovanému, aby ji žalobci zaplatil. Protože je jeho rozhodnutí správné,
dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení by vzhledem k úspěchu ve věci měl právo na náhradu nákladů
tohoto řízení žalobce, žádné mu však nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2003
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu