NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 457/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing.
M. W., proti žalovanému K. F., o zaplacení částky 1,440.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 364/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003, č. j. 12 Co
346/2002-57, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.
května 2003, č. j. 12 Co 346/2002-57, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu
v Třebíči ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, tak, že se zamítá
žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1,320.000,- Kč, se
zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003, č.j. 12 Co
346/2002-57, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči
ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, tak, že se zamítá žaloba, aby
bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč, a ve výroku o
nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci
částku 120.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 1,320.000,- Kč, vše do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o půjčce převzal 12. 1. 1999
od žalobce částku 290.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 12. 4. 1999. Mezi
účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný na splátkách půjčky postupně zaplatil
170.000,- Kč, a to 21. 7. 1999 částku 80.000,- Kč, 22. 7. 1999 částku 60.000,-
Kč, 19. 8. 1999 částku 20.000,- Kč a 25. 4. 2000 částku 10.000,- Kč. Žalobce
však popíral tvrzení žalovaného, že 12. 8. 1999 bylo zaplaceno ještě 200.000,-
Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo toto jeho
tvrzení prokázat, a to přesto, že na listině z 12. 1. 1999, obsahující uznání
dluhu žalovaného, je tato částka jako zaplacená uvedena. Žalobcův podpis na
listině, na který žalovaný v rámci své obrany poukázal, je totiž umístěn nad
touto částkou. Pokud pak žalovaný dokládá, že si od firmy K. S., s. r. o. se
sídlem v T. půjčil dne 11. srpna 1999 částku 200.000,- Kč, je sice předloženými
listinami prokázáno, že žalovaný uvedenou částku obdržel, ale nikoli též to, že
byla vyplacena žalobci. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 657 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci zbytek
půjčené částky ve výši 120.000,-Kč. Kromě toho je žalovaný povinen zaplatit i
smluvní pokutu, kterou si účastníci sjednali 12. 1. 1999 podle § 544 ObčZ ve
výši 2.000,- Kč za každý den prodlení a která do 31. 1. 2001 činí 1,320.000,-
Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. května 2003, č. j. 12 Co 346/2002-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu o zaplacení částky 1,440.000,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). I on vzal za prokázané, že
si žalovaný od žalobce půjčil částku 290.000,- Kč, a zdůraznil, že pokud
žalovaný namítl, že mu ve skutečnosti bylo předáno jen 200.000,- Kč a 90.000,-
Kč představoval smluvený úrok za tři měsíce, bylo vzhledem k uznání dluhu (§
558 ObčZ) na něm, aby v tomto směru předložil důkaz. To ale žalovaný neučinil.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že
záznamy o vrácených částkách na předloženém uznání dluhu prokazují, že dne 12.
srpna 1999 zaplatil žalovaný žalobci 200.000,- Kč. Podle názoru odvolacího
soudu neodpovídá skutečnosti závěr soudu prvního stupně, že podpis žalobce
potvrzující převzetí částek se nachází nad údajem o částce 200.000,- Kč, neboť
tento podpis je ve vztahu k záznamům o provedených úhradách umístěn ve středu,
tedy „nejvíce na úrovni prostředně uvedené částky“, a zasahuje i do linie
prvního i posledního ze tří záznamů o platbách. Pokud pak žalovaný předkládá
důkazy o tom, že uzavřel smlouvu o půjčce s firmou K. S., s. r. o., ohledně
částky 200.000,- Kč, bylo na žalobci, aby tyto důkazy věrohodným způsobem
zpochybnil. Odvolací soud připustil, že určité pochybnosti vyvolává blíže
neobjasněná otázka, proč žalovaný zaplatil žalobci částku přesahující skutečně
půjčené finanční prostředky, ale konstatoval, že vzhledem k ostatním důkazům
nelze žalobě pouze na základě těchto pochybností vyhovět. Pokud jde o smluvní
pokutu, uvedl odvolací soud, že ji lze platně sjednat toliko na základě
dvoustranného právního úkonu, a to v písemné formě (§ 544 ObčZ). V daném
případě je ovšem závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu obsažen v jeho
jednostranném právním úkonu (uznání dluhu), který je podepsán pouze jím.
Žalobce ani netvrdí, že by jeho podpis týkající se ujednání o smluvní pokutě
byl na jiné listině, která by jako akceptace návrhu na uzavření dohody byla
žalovanému doručena, a tak nelze hovořit o platně uzavřené dohodě. Proto ani
požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty není důvodný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž především zpochybnil závěr
odvolacího soudu o tom, že mu žalovaný kromě nesporných částek v celkové výši
170.000, Kč zaplatil dalších 200.000,- Kč. Poukázal na to, že kdyby mu žalovaný
12. 8. 1999 skutečně předal částku 200.000,- Kč, bylo by zcela nelogické, aby
mu 19. 8. 1999 posílal další splátku ve výši 20.000,- Kč, neboť by již bylo na
půjčku zaplaceno více, než bylo z jejího titulu poskytnuto. Odvolací soud se
nevypořádal ani s tím, že pro účetnictví žalobce bylo naprosto nemyslitelné,
aby přijal takto vysokou částku, aniž by o tom vystavil řádný doklad. Žalobce
dále namítl, že jediným společníkem a jednatelem firmy K. S., s. r. o., je
žalovaný, a tak se předložené doklady o půjčce 200.000,- Kč od této společnosti
jeví jako tendenční a účelové. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem, že nebyla
platně sjednána smluvní pokuta, když podle jeho názoru byla dodržena písemná
forma tohoto závazkového vztahu a to, že žalobce závazek žalovaného akceptoval,
se logicky předpokládá. Tím, že povinný závazek převzal a listinu podepsal,
byly zákonem vyžadované náležitosti splněny. Žalobce navrhl, aby byl napadený
rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, když setrval na tvrzení,
že si od něho půjčil jen 200.000,- Kč, zatímco zbývajících 90.000,- Kč
představuje úrok, který si žalobce vymínil ve výši 30.000,- Kč měsíčně. Právě v
souvislosti s přijetím sporné částky 200.000,- Kč začal žalobce hovořit o tom,
že je žalovaný v prodlení již čtyři měsíce a že bude z tohoto důvodu požadovat
dalších 30.000,- Kč za čtvrtý měsíc. Proto je také na předloženém uznání dluhu
uveden výpočet, podle kterého by celková částka zaplacená žalobci měla činit
410.000,- Kč. Na tomto podkladě zaplatil žalovaný 19. 8. 1999 další splátku
20.000,- Kč. Jelikož však poté žalobce prohlásil, že bude požadovat i sjednanou
smluvní pokutu, došlo mezi účastníky k neshodě a žalovaný přestal úrok platit.
Pokud jde o smluvní pokutu, ztotožnil se žalovaný se závěrem odvolacího soudu,
že nebyla platně sjednána, neboť chybí písemná akceptace ze strany žalobce.
Kromě toho způsobuje neplatnost jeho závazku platit smluvní pokutu i neurčitost
způsobu, jakým byla stanovena.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„OSŘ“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky
uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků
o smluvní pokutě je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů
se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše
pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2 téhož ustanovení). Z textu
citovaných ustanovení se zcela jednoznačně podává, že smluvní pokuta musí být
sjednána, t. j. založena dvoustranným právním úkonem (smlouvou), pro niž je
navíc zákonem předepsána písemná forma. Podle § 46 odst. 2 ObčZ pro uzavření
smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému
přijetí; projevy účastníků (s výjimkou smluv o převodu nemovitosti) nemusí být
na jedné listině. Podle § 40 odst. 3 ObčZ je písemný právní úkon platný, je-li
podepsán jednající osobou. Jestliže tedy v daném případě je závazek žalovaného
zaplatit smluvní pokutu obsažen jen v jeho jednostranném právním úkonu (uznání
dluhu) a žalobce nikterak nepopírá, že z jeho strany žádný písemný projev vůle
směřující k přijetí tohoto závazku žalovaného, který by bylo možno považovat za
platný ve smyslu § 40 odst 3 ObčZ, učiněn nebyl, je závěr odvolacího soudu, že
nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě, správným výkladem správně
aplikovaného právního předpisu. Otázka určitosti ujednání o způsobu určení
smluvní pokuty už je pak pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě bez
významu. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy naplněn
není.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu
než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na
nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Obecně platí zásada, že je nepřípustné, aby odvolací soud, pokud se chce
odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak,
aniž by je sám opakoval. Jelikož však o nové hodnocení důkazu ve vlastním
smyslu jde tam, kde má odvolací soud jiný názor na spolehlivost důkazního
prostředku, jsou možnosti odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení
spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně určovány povahou důkazního
prostředku a zákonem předepsaným způsobem provedení důkazu. Proto jde-li o
listinné důkazy nebo například o výpovědi účastníků či svědků, jež byly učiněny
v prvním stupni před dožádaným soudem (kde je podle § 129 odst. 1 OSŘ
předepsaným způsobem provedení těchto důkazů jejich přečtení při jednání), může
odvolací soud tyto důkazy jinak hodnotit a dojít k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Z výpovědi účastníka
řízení nebo svědka však odvolací soud nesmí vyvodit jiný skutkový závěr, než
soud prvního stupně, pokud tento důkaz sám neopakoval. Je tomu tak především
proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí
i další skutečnosti, které mají vliv na posouzení věrohodnosti výpovědí, ale
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. blíže např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně vybudoval své rozhodnutí na skutkovém závěru, že se
žalovanému nepodařilo prokázat, že žalobci – kromě nesporné částky v celkové
výši 170.000,- Kč – vrátil dne 12. srpna 1999 ještě dalších 200.000,- Kč. Tento
závěr byl přijat především na základě listinných důkazů, které jsou v rozsudku
přímo zmíněny, ale – i když to z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
výslovně nevyplývá –zahrnuje v sobě i hodnocení výpovědi žalovaného (v níž
žalovaný mimo jiné uváděl, že tuto částku žalobci předal) jako nevěrohodné.
Jestliže tedy za této situace odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru
než soud prvního stupně, aniž by tuto výpověď zopakoval, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a naplnil tím
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Další námitky žalobce
týkající se správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu s touto procesní
vadou úzce souvisí a je proto předčasné se jimi zabývat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem OSŘ zamítl dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku
přezkoumávaného rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1,320.000,- Kč zamítá; ve výroku,
kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na
zaplacení nedoplatku půjčky ve výši 120.000,- Kč, a v akcesorickém výroku o
nákladech řízení pak tento rozsudek podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším
průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto
rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího
bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. května 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu