33 Odo 459/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka
Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. M., zastoupeného,
advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. B. L., zastoupené a 2)
Ing. V. L., zastoupenému, advokátem, o 819 283
Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C
280/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 20. prosince 2000 č. j. 14 Co 574/2000 - 114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2000 č.
j. 14 Co 574/2000 - 114 se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit mu 2 500 000 Kč s 21% úrokem z prodlení z
částky 1 060 000 Kč od 1. 8. 1997 do zaplacení a s 21 %
úrokem z prodlení z částky 1 440 000 Kč od 31. 8. 1997
do zaplacení. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět pokud jde o dlužnou
jistinu a v tomto rozsahu Okresní soud v Karlových Varech
usnesením ze dne 24. listopadu 1998 č. j. 9 C 280/97 – 41 a usnesením ze dne 8.
října 1999 č. j. 9 C 280/97 - 69 řízení zastavil. Žalobce se pak domáhal pouze
příslušenství uvedené pohledávky ve výši 819 283 Kč.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. května 2000 č.
j. 9 C 280/97 - 93 uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobci 819 283 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 8.
října 1999 č. j. 9 C 280/97 - 69, jímž byla žaloba na zaplacení 819 283 Kč
zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2000
č. j. 14 Co 60/2000 - 85 a věc byla okresnímu
soudu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 12. 6. 1996 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy
ohledně pozemků, které měla žalovaná zakoupit a žalobci prodat. Žalobce na
základě této smlouvy zaplatil žalovaným dne 12. 6. 1996 částku
2 500 000 Kč. Soud dovodil, že smlouva ze dne 12. 6. 1996 je absolutně
neplatná ve smyslu § 37 obč. zák. pro neurčitost, stejně tak
jako i další dohoda účastníků ze dne 2. 6. 1997, takže žalobce plnil žalovaným
bez právního důvodu. Přijetím částky 2 500 000 Kč
získali žalovaní bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. a jsou povinni
je vydat. Částka 500 000 Kč byla žalovanými žalobci zaplacena dne 21. 6. 1997 a
částka 2 000 000 Kč dne 24. 2. 1998. Žalovaní byli v prodlení s vrácením
částky 500 000 Kč 365 dnů a částky 2 000 000 Kč 623 dnů a
žalobce má nárok na úrok z prodlení podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. ve výši
21% ročně vyplývající z vl. nař. č. 142/1994 Sb., což z částky 2 000 000 Kč
činí 716 873 Kč a z částky 500 000 Kč 102 410 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. května 2000 č.
j. 14 Co 574/2000 - 114 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
shodně konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 6.
1996, včetně dohody ze dne 2. 6. 1997, avšak neztotožnil se s právním názorem
soudu prvního stupně na počátek běhu doby prodlení s vrácením částky 2 500 000
Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Podle názoru odvolacího soudu se žalovaní
nedostali do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a proto žalobce nemá
nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaní byli ve smyslu §
563 obč. zák. povinni splnit dluh žalobci prvního dne poté, kdy byli o plnění
žalobcem vyzváni. Vzhledem k tomu, že žalobce vůči žalovaným uplatňoval původně
nárok na plnění ze smlouvy a teprve v průběhu řízení v podání ze
dne 27. 4. 1999 začal tvrdit neplatnost smluv, na jejichž základě se původně
plnění domáhal, a vydání bezdůvodného obohacení.Toto podání bylo žalovaným
doručeno v květnu 1999, žalovaní tedy byli vyzváni k vydání bezdůvodného
obohacení nejdříve v této době. Žalovaní však plnili jistinu žalobci před
květnem 1999, a to 21. 6. 1997 a 24. 2. 1998, tedy dříve než byli žalobcem
vyzváni.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. Namítá, že žalovaní se dostali do prodlení ve smyslu § 517 obč.
zák. okamžikem, kdy žalobce bez právního důvodu uhradil k jejich rukám původně
žalovanou částku. Podle žalobce nebylo třeba vyzvat žalované k vrácení
přijatého plnění, aby vzniklo žalobci právo na úroky z prodlení, neboť na
straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení nejen pokud se týká
jistiny, ale také příslušenství. Poukazuje na to, že jakmile se dozvěděl, že v
posuzované věci se jedná o bezdůvodné obohacení, ihned reagoval změnou
žalobního petitu. Právní názor odvolacího soudu je podle
dovolatele v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., neboť umožňuje
dlužníku držení a nakládání s peněžitou částkou až do doby zjištění absolutní
neplatnosti právního úkonu, na jehož základě mu bylo plněno s tím, že věřitel
má právo pouze na vrácení jistiny bez jakéhokoliv příslušenství, a tak
umožňuje dlužníku dále se obohacovat. Navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.
s. ř. „ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve
lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobcem) a
že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této
zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení
podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací
soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání
uplatněny (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Tyto vady dovolatel
nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
V daném případě lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu
nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jež
dovolatel v podaném dovolání uplatnil.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se podle § 241 odst.
3 písm. d/ o. s. ř. jedná v případě, že odvolací soud na správně zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně ze skutečností najisto postavených vyvodil
nesprávné právní závěry.
Námitky dovolatele zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu
ohledně doby prodlení žalovaných se zaplacením 2 500 000 Kč žalobci.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, účastníci jednali o prodeji pozemků
žalobci, které měla žalovaná zakoupit, a uvažovali o uzavření kupní smlouvy.
Jednali i o tom, že žalobce zaplatí žalovaným předem 2 500 000 Kč. Tato
částka byla žalobcem zaplacena dne 12. 6. 1996 a měla charakter zálohy na kupní
cenu za pozemky, o jejichž prodeji jednali žalovaní se žalobcem, a to
bez ohledu na to, zda účastníci uzavřeli dohodu o budoucí kupní smlouvě a zda
taková dohoda byla platná či nikoliv. Za dostatečný
právní důvod k plnění (k poskytnutí zálohy na budoucí koupi) je totiž třeba
považovat i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví, pro nějž - na
rozdíl od smlouvy o převodu - není forma předepsána. Podstatné je, že plnění
bylo poskytnuto žalovaným předtím, než ke kupní smlouvě mělo vůbec dojít, a že
bylo poskytnuto a žalovanými přijato v souvislosti se
zamyšlenou koupí. Podle § 498 obč. zák. totiž platí, že na to, co bylo dáno
před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako
na zálohu. Znamená to, pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco,
co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena
vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi
účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek
k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku
na smluvené budoucí plnění. V tomto směru je právní posouzení odvolacím soudem
nesprávné, neboť uplatněný nárok nebyl posouzen jako nárok na vrácení zálohy
poskytnuté v souvislosti se zamyšlenou koupí, která se později nerealizovala,
tedy jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož
právní důvod dodatečně odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká
okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění. Jestliže v
souvislosti s připravovanou koupí nemovitostí žalobce poskytl žalovaným
peněžitou částku a žalovaní tuto částku přijali, stává se záloha bezdůvodným
obohacením ve chvíli, kdy žalovaní odmítli žalobci
nemovitosti prodat, popř. vytvořili stav, z něhož je zřejmé, že koupě již
nebude realizována. Tímto okamžikem odpadá právní důvod, na jehož
základě žalobce plnil žalovaným. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, jednali
dne 2. 6. 1997 účastníci o tom, že s ohledem na nemožnost převodu pozemků vrátí
žalovaní žalobci částku 1 060 0000 Kč do konce měsíce července a
částku 1 440 0000 Kč do 30. 8. 1997. Z toho je
zřejmé, že po datu 2. 6. 1997 již neměli žalovaní zájem kupní smlouvu se
žalobcem uzavřít, což dal žalobci najevo, a žalobci tak bylo známo, že ke koupi
nedojde. Tímto okamžikem, kdy bylo zřejmé, že kupní smlouva uzavřena nebude,
odpadl právní důvod žalobcova plnění.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo uvedena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Pokud si tedy účastníci dohodli dne
2. 6. 1997, že žalovaní vrátí žalobci částku 2 500 000 Kč v
dohodnuté době splatnosti, a pohledávku žalobci
však nezaplatili, dostali se další den do prodlení. Tuto dohodu však soudy z
důvodu návaznosti na neplatnou smlouvu o budoucím převodu pozemků ze dne 12. 6.
1996 rovněž nesprávně posoudily jako neplatnou pro neurčitost ve
smyslu § 37 obč. zák.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku doby
prodlení žalovaných se zaplacením 2 500 000 Kč není správný.
S ohledem na výše uvedené a z pohledu vzhledem k rozsahu přezkumné činnosti
dovolacího soudu nemohla být posuzována žalobcem uplatňovaná možnost
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k prodlení
dlužníka.
Protože dovolání je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. d/ o. s. ř. důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu