33 Odo 459/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. Š., zastoupeného, advokátem,
proti žalované O., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky
65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C
164/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, č. j. 11 Co 623/2003-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, č. j. 11 Co
623/2003-30, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 30. července
2003, č. j. 7 C 164/2002-20, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě rozsudkem pro uznání ze dne 30. července
2003, č. j. 7 C 164/2002-20, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 65.000,-
Kč s tam uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté,
co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 29. října
2002, č. j. 7 C 164/2002-7, proti němuž podala žalovaná
včas odpor, ve kterém bez bližšího odůvodnění vznesla námitku promlčení. Soud
prvního stupně následně žalovanou usnesením ze dne 21. února 2003, č. j. 7 C
164/2002-12, vyzval, aby se ve smyslu § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve lhůtě
třiceti dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě
a současně ji poučil podle § 114b odst. 5 o. s. ř. o následcích neuposlechnutí
této výzvy. Žalovaná ve stanovené lhůtě na výzvu, která byla jejímu zástupci
doručena do vlastních rukou dne 3. 3. 2003, nikterak nereagovala. Soud prvního
stupně proto dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanou podle § 114b
odst. 5 o. s. ř., a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3
o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října
2003, č. j. 11 Co 623/2003-30, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu
prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Námitku
žalované, že se již ve včas podaném odporu, v němž
vznesla námitku promlčení, kvalifikovaně vyjádřila, neuznal. Konstatoval, že
vzhledem k uplatněné námitce promlčení, která je
hmotněprávním úkonem, bylo na žalované, aby k výzvě soudu prvního stupně podle
§ 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. vylíčila všechny rozhodující skutečnosti vztahující
se k této námitce tak, aby soud mohl posoudit rozsah sporných
skutečností a rozhodnout ve věci při prvním jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku dosud
v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, resp. řeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Kromě jiného uvedla, že soud prvního stupně vydal dne 21. 2.
2003 výzvu podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. nadbytečně, neboť již z odporu
proti platebnímu rozkazu, v němž vznesla námitku promlčení, bylo zcela zřejmé,
že nárok uplatňovaný žalobou neuznává. Tato skutečnost pak podle jejího
přesvědčení vylučovala možnost vzniku fikce uznání žalovaného nároku. Soudu
prvního stupně nic nebránilo, aby nařídil jednání a žalovanou
vyzval k předložení důkazů svědčících o promlčení nároku. Pokud tak
nepostupoval, odňal jí právo na spravedlivý proces. Navrhla proto zrušit
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně a se závěry odvolacího
soudu, neboť žalovaná na výzvu podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. ve stanovené
lhůtě nereagovala a ani v této lhůtě soudu nesdělila, jaký
vážný důvod jí v tom brání. Jestliže žalovaná vznesla námitku promlčení, byla
povinna k výzvě soudu sdělit všechny rozhodné skutečnosti tak, aby
soud mohl posoudit relevantnost této námitky. Žalovaná na svých procesních
právech zkrácena nebyla, protože o nich byla dostatečně a zákonem vyžadovaným
způsobem poučena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě,
oprávněným subjektem - žalovanou, při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost
dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladným závěrem o
zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se dovolání stává
přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také
normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní
předpisy).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde
uvedenými v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího
přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího
soudu a jež byly dovoláním napadeny. Dovolatelka závěr o zásadním významu
napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání)
spojovala s otázkou, zda v posuzovaném případě postupu podle § 114b o. s. ř. a
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bránila okolnost, že v
podaném odporu proti platebnímu rozkazu vznesla blíže neodůvodněnou námitku
promlčení a tím dala najevo, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Dovolací soud
pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným.
Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení
nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou
uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3
o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že
žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§
114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může
předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99
odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř.,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě
řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby
se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela
neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání
vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení
usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním
rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání
odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním
jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou,
náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve
než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.)
musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před
soudem prvního stupně a provádí se se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. K výzvě podle § 114b odst.
1 o. s. ř. soud přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy
jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze-li ponechat jenom na jeho vůli,
zda se vyjádří či nikoli. Tak je tomu tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na
předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a nelze-li bez znalosti stanoviska
žalovaného první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc
rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že -
ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska
zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné
skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a
rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
vyloučeno. Přitom samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup
soudu v rámci přípravy jednání podle § 114b o. s. ř., neboť
přímo z odst. 2 uvedeného ustanovení se podává, že
usnesení s výzvou k vyjádření podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud
rozhodl o věci platebním rozkazem. Podání odporu proti
platebnímu rozkazu je pak nutným předpokladem k tomu, aby soud po vydání
platebního rozkazu mohl v řízení pokračovat, neboť platební rozkaz, proti němuž
nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1 o.
s. ř.).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal po žalované zaplacení části kupní ceny
dohodnuté účastníky podle kupní smlouvy uzavřené dne 25. 10. 1993 ve znění
jejího „dodatku č. 1 k dohodě o úhradě kupní ceny ze dne 21. 2. 1996“ s
tvrzením, že žalovaná závazek platit žalobci svůj podíl na kupní ceně v
měsíčních splátkách po 3.500,- Kč počínaje měsícem dubnem 2000 neplnila v
období od ledna 2001 do července 2002. Tato skutková tvrzení obsažená v žalobě
byla dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně
postupoval podle § 114b o. s. ř. a vydal usnesení ze dne 21. února
2003, č. j. 7 C 164/2002-12, poté, co žalovaná v
odporu, který podala proti platebnímu rozkazu
ze dne 29. října 2002, č. j. 7 C 164/2002-7, vznesla námitku promlčení. I
když dovolatelka nikterak nerozvedla skutkové okolnosti, na nichž svoji obranu
proti žalobou uplatněnému nároku staví, nebyly splněny předpoklady pro postup
soudu podle § 114b o. s. ř. Dovolatelka totiž tím, že vznesla v odporu námitku
promlčení, se vůči tvrzením obsaženým v žalobě vymezila i skutkově; tato
situace soudu prvního stupně umožnila stanovit okruh skutečností sporných mezi
účastníky, které se stanou předmětem dokazování, a připravit jednání
tak, aby při jediném jednání byla věc projednána a
rozhodnuta, jinými slovy soudu muselo být zřejmé, jaké sporné otázky mezi
účastníky budou předmětem dokazování při jednání. Za
tohoto stavu ovšem postup soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byl
vyloučen, neboť to povaha věci ani okolnosti
případu nevyžadovaly (nebyly tu takové mimořádné skutečnosti, které by vedly k
závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání
připraveno tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto). Z nečinnosti
dovolatelky tak nelze dovodit vznik fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst.
5 o. s. ř. V důsledku toho pak logicky vyplývá závěr, že tu nebyl splněn
předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. byl uplatněn opodstatněně, neboť se jeho prostřednictvím podařilo
dovolatelce zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody, pro které
bylo zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.) s
tím, že jej zavázal ve smyslu § 243d odst. 1 části věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právním názorem. V novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu