33 Odo 463/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce T. M., zastoupeného JUDr. Z. P., advokátem, proti žalovaným 1) I. K., ,
zastoupenému JUDr. B. S., advokátkou a 2) S. K., zastoupené JUDr. J. P.,
advokátem, o zaplacení částky 362.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 137/2003, o dovoláních žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze 11. května 2004, č. j. 30 Co 159/2004-41,
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. ledna 2004, č. j. 40 C
137/2003-21, uložil každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci do tří dnů
od právní moci rozsudku částku 181.250,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 27. 3.
2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní
jako kupující uzavřeli 30. 6. 1989 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k
domu č. p. 27 zapsaného na LV č. 1911 pro katastrální území a obec M. T. (dále
„dům“, resp. „předmětný dům“). Žalobce jako budoucí kupující a žalovaní jako
budoucí prodávající uzavřeli dne 4. 10. 1996 smlouvu o uzavření budoucí kupní
smlouvy, jejímž předmětem byl prodej bytu č. 4 ve druhém patře předmětného domu
za kupní cenu 660.000,- Kč, která měla být zaplacena v dohodnutých splátkách.
Účastníci se dohodli, že kupní smlouva bude uzavřena do deseti dnů po úhradě
poslední splátky kupní ceny. Žalobce uhradil každému ze žalovaných na kupní
cenu částku 181.250,- Kč. Dopisem ze dne 3. 6. 1997 jim sdělil, že v důsledku
zpochybnění jejich vlastnického práva k domu městem M. T. přerušuje splácení
kupní ceny do vyřešení sporu. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22.
května 2001, č. j. 6 C 194/2001-97, který byl potvrzen rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2002, č. j. 18 Co 375/2001-116, bylo
určeno, že vlastníkem předmětného domu (včetně stavební parcely) je město M. T.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 3. 2002. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně smlouvu o uzavření budoucí kupní
smlouvy posoudil jako platný právní úkon uzavřený podle § 50a zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“).
Okolnost, že žalovaní jako budoucí prodávající nejsou vlastníky předmětného
bytu, přitom nepovažoval za relevantní, neboť otázka vlastnictví byla postaveno
najisto až pravomocným rozhodnutím soudu. Tímto okamžikem zanikl závazek
účastníků coby smluvních stran uzavřít budoucí kupní smlouvu ve smyslu § 50a
odst. 3 obč. zák. Dnem právní moci rozhodnutí soudu současně odpadl právní
důvod k plnění splátek na kupní cenu a žalovaným tímto okamžikem vzniklo
přijetím splátek bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobci vydat (§ 451
a § 456 obč. zák.). Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku
promlčení vznesenou žalovanými, neboť dovodil, že žalobce mohl poprvé právo na
vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu až poté, co nebylo po jejich
výzvě dobrovolně plněno (28. 3. 2002) a co se dozvěděl o obsahu rozhodnutí
soudu. Byla-li žaloba podána 7. 10. 2003, právo žalobce se v dvouleté promlčecí
době nepromlčelo (§ 107 obč. zák.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2004, č.
j. 30 Co 159/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
změnil zčásti tak, že žalobu o zaplacení 7 % úroku z prodlení od 27. 3. 2003
do 8. 9. 2003 a 5 % úroku z prodlení za dobu od 9. 9. 2003 do zaplacení zamítl,
ve zbývající části jej potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech
řízení pak bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. července
2004, č. j. 40 C 137/2003-46, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne
12. ledna 2005, č. j. 30 Co 576/2004-87. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž však dovodil, že smlouva o
smlouvě budoucí kupní je absolutně neplatná, neboť jejím předmětem bylo plnění
od počátku nemožné (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Žalovaní nikdy platně nenabyli
vlastnické právo k bytu, a proto s ním nemohli jakkoli disponovat. Žalovaným
tak vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění (splátek na kupní cenu)
poskytnutého žalobcem podle neplatné smlouvy. Právním důvodem tohoto plnění byl
ovšem současně příslib žalovaných prodat žalobci byt, který musel předcházet
uzavření smlouvy podle § 50a obč. zák. Proto je třeba platby zaplacené žalobcem
na úhradu budoucí kupní ceny před uzavřením kupní smlouvy považovat za zálohu
na kupní cenu podle § 498 obč. zák. a nárok na vrácení zálohy poskytnuté v
souvislosti se zamýšlenou koupí bytu, která se nerealizovala, za vydání plnění
z bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně
odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). V této souvislosti poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99. Právnímu posouzení
otázky promlčení žalovaného nároku soudem prvního stupně odvolací soud
přisvědčil. Konstatoval, že k počátku subjektivní promlčecí doby podle § 107
odst. 1 obč. zák. nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne.
Proto subjektivní promlčecí doba může začít běžet nejdříve s počátkem doby
objektivní. Protože v posuzovaném případě bezdůvodné obohacení vzniklo
okamžikem, kdy mezi účastníky bylo zřejmé, že k zamýšlené koupi nedojde (odpadl
právní důvod k zaplacení zálohy), tedy dnem, kdy nabylo právní moci soudní
rozhodnutí o určení vlastnického práva k domu (26. 3. 2002), teprve od
uvedeného okamžiku začala běžet dvouletá subjektivní i tříletá objektivní
promlčecí doba. Skutečnost, že mezi účastníky již před pravomocným rozhodnutím
o vlastnictví domu bylo zřejmé, že k uzavření zamýšlené kupní smlouvy nedojde,
nebyla v řízení tvrzena a tím spíše ani prokázána. Protože žaloba byla podána
7. 10. 2003, právo žalobce se nepromlčelo.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
v němž namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení se nepromlčelo v objektivní promlčecí době.
Počátek jejího běhu spojuje s dopisem žalobce ze dne 3. 6. 1997 (v němž
žalovaným sděluje, že v případě úspěchu třetí osoby v řízení o jeho vyklizení z
bytu nemá zájem kupní smlouvu uzavřít), případně s rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové z listopadu 1998 ve věci vyklizení bytu. Je proto přesvědčen, že
k promlčení práva došlo marným uplynutím objektivní promlčecí doby. Otázku
promlčení práva v subjektivní promlčecí době výslovně pominul. Za rovněž chybný
považuje právní názor odvolacího soudu, že důvodem plateb žalobce žalovaným byl
jejich platný příslib prodeje bytu. Byla-li samotná smlouva neplatná, nemůže
být platný ani příslib stejného obsahu. Rozsudek odvolacího soudu proto navrhl
v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla dovoláním rovněž
žalovaná. Namítá v něm nesprávné určení počátku běhu objektivní promlčecí doby
podle § 107 odst. 2 obč. zák. odvolacím soudem. Má zato, že pro počátek jejího
běhu je rozhodující okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, tedy
kdy bylo získáno. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, v němž byl vysloven názor,
že deklaratorní rozsudek nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi
účastníky řízení, polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, že vyhlášení
rozsudku o určení vlastnictví k domu je okamžikem, jímž dochází k získání
bezdůvodného obohacení. Jestliže na základě neplatné smlouvy žalobce plnil v
roce 1997, nemůže být úspěšná žaloba požadující vrácení poskytnutých plateb
podaná v roce 2003 pro promlčení práva marným uplynutím tříleté objektivní
promlčecí doby. Připomíná, že žalobce o zpochybnění vlastnictví žalovaných
věděl již od roku 1997, jak dosvědčuje dopis ze dne 3. 6. 1997, v němž oznámil
přerušení úhrady splátek. Závěrem proto navrhla napadené rozhodnutí odvolacího
soud zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce s odkazem na svá předchozí podání ze dne 5. 1. 2004 a 26. 3. 2004
navrhuje dovolání žalovaných odmítnout, protože napadený rozsudek nemá zásadní
právní význam.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod
3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení za
splnění podmínky advokátního zastoupení obou dovolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.
s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť
napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první ve věci
vydané rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání
v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. mířícího proti
skutkovým zjištěním je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o.
s. ř.). Znamená to, že dovolací soud musí vyjít ze skutkového stavu, na němž je
založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud je ve smyslu §
242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky,
na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro
rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení
dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
V posuzovaném případě žalovaní zpochybnili správnost právního závěru odvolacího
soudu dovozujícího, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se nepromlčelo uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107
odst. 2 obč. zák. Tato předestřená právní otázka není otázkou, kterou by
dovolací soud nevyřešil, a odvolací soud posoudil počátek běhu objektivní
promlčecí doby (a tedy i otázku promlčení) v souladu s hmotným právem.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je tedy stanovena dvojí kombinovaná
promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá.
Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou
na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé
z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (je-li vznesena
námitka promlčení). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve
smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení
skutečně (fakticky) vzniklo.
Nejvyšší soud České republiky (v obdobném případě jako je posuzovaná věc) již
ve svém rozsudku ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ve
svazku 2/2001 pod č. C 107 (na který správně odvolací soud odkázal), vyslovil
právní názor, že dostatečným právním důvodem k poskytnutí zálohy na budoucí
koupi je i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví k nemovitosti, pro
nějž - na rozdíl od smlouvy o převodu - není forma předepsána. Jestliže se
zamýšlená koupě později nerealizovala, záloha se stává bezdůvodným obohacením
ve chvíli, kdy odpadl právní důvod, na jehož základě kupující plnil
prodávajícímu, tedy kdy prodávající odmítl nemovitosti prodat, popř. vytvořil
stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Od těchto závěrů není
důvod se odchylovat ani v dané věci. Jak vyplývá ze skutkových zjištění,
účastníci si mezi sebou sjednali smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy s
tím, že žalobce jako budoucí kupující uhradí částku odpovídající kupní ceně a
že kupní smlouva bude uzavřena až po zaplacení kupní ceny žalovaným. Je třeba
souhlasit s odvolacím soudem, že tato platba žalobce měla s ohledem ke všem
okolnostem případu charakter zálohy na kupní cenu za předmětný byt (§ 498 obč.
zák.), a to bez ohledu na to, zda účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí kupní
smlouvě a zda taková smlouva byla platná či nikoliv. Podstatné je, že plnění
bylo poskytnuto žalovaným předtím, než-li byla kupní smlouva uzavřena a že bylo
žalobcem poskytnuto a žalovanými přijato v souvislosti se zamýšlenou koupí
bytu. Podle § 498 obč. zák. totiž platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením
smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Znamená to, že pokud před
uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího
budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v
pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze
které má závazek k plnění (zaplatit kupní cenu) teprve vzniknout, považuje za
zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. Lze tak shrnout, že pokud
jsou podmínky § 498 obč. zák. splněny, tj. při poskytnutí zálohy, jak tomu bylo
v této věci, kdy bylo zjevné, že záloha má souvislost s povinností, která bude
upravena v účastníky uvažované smlouvě, je poskytnutá záloha důvodnou platbou
(tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká) a to až
do okamžiku, kdy je tomu, kdo zálohu poskytl, zřejmé, že zamýšlená smlouva
nebude uzavřena (kdy je vytvořen takový stav, z něhož je zřejmé, že zamýšlená
kupní smlouva realizována nebude). Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na
jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako
plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může
domáhat jejího vrácení. Jestliže odvolací soud (vycházeje ze zjištěného
skutkového stavu, který je posuzované věci v dovolacím řízení nezpochybnitelný)
uzavřel, že běh objektivní promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy nabylo
právní moci soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k domu (26. 3. 2002),
neboť teprve tím byl navozen stav, kdy bylo žalobci zřejmé, že uzavření kupní
smlouvy nedojde (čímž odpadl důvod k plnění a došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení), nelze jeho úvahám ničeho vytknout. Žalobce totiž v dopise z 3. 6.
1997 vyjádřil jednoznačný zájem o koupi bytu v přesvědčení, že spor o
vlastnictví k domu vyzní ve prospěch žalovaných (budoucích prodávajících) a
bezprostředně poté je přichystán realizovat kupní smlouvu. Právní závěr
odvolacího soudu, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení není
promlčeno ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., je proto v souladu s hmotným
právem a z tohoto pohledu tedy nemá napadené rozhodnutí zásadní význam po
stránce právní (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřují proti rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy vyjádření žalobce k
dovolání žalovaných prostřednictvím advokáta nepředstavuje náklad potřebný k
účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
(vyjádření obsahuje pouze odkaz na argumentaci uplatněnou již v předchozí fázi
řízení).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu