33 Odo 469/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců
a) R. S., a b) B. S., zastoupených JUDr. Z. K., advokátem, proti žalované D.
spol. s r.o., o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 7 C 47/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 31 Co 466/2004-92, ve znění
usnesení ze dne 16. února 2006, č. j. 31 Co 466/2004-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č. j. 31 Co
466/2004-92, ve znění usnesení ze dne 16. února 2006, č. j. 31 Co
466/2004-112, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze dne 14. června 2004, č. j. 7 C 47/2004-55, v zamítavém výroku o
zaplacení částky 200.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení za dobu od 15. dne od
doručení žaloby do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, a rozsudek
Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. června 2004, č. j. 7 C 47/2004-55, v
zamítavém výroku o zaplacení částky 200.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení za
dobu od 15. dne od doručení žaloby do zaplacení, a ve výroku o nákladech
řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky 400.000,- Kč s 2 % úrokem z
prodlení od patnáctého dne od doručení žaloby do zaplacení s tvrzením, že dne
10. 9. 2003 s ní uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě, podle které složili
na účet zprostředkovatele smlouvy, společnosti N. s. r. o., zálohu ve výši
200.000,- Kč. Od smlouvy pro její porušení žalovanou odstoupili, v důsledku
čehož požadovali vrácení složené zálohy a zaplacení sjednané smluvní pokuty ve
výši rovněž 200.000,- Kč.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
června 2004, č. j. 7 C 47/2004-55, žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci (jako budoucí kupující) uzavřeli
s žalovanou (jako budoucí prodávající) dne 10. 9. 2003 smlouvu o budoucí kupní
smlouvě, jejímž předmětem byl budoucí převod vlastnického práva k bytové
jednotce a nebytové jednotce v k. ú. a obci D. B. K uzavření kupní smlouvy mělo
dojít na základě písemné výzvy žalobců, adresované žalované nebo společnosti
N. s. r. o., učiněné do 15. 11. 2003. Žalobci však dne 30. 11. 2003 zaslali
žalované podání, kterým odstoupili od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí. K
zajištění závazků ze smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč
pro případ, že žalobci od smlouvy odstoupí z důvodů ležících výlučně na straně
žalované a propadnutí zálohy ve výši 200.000,- Kč pro případ, že důvod
odstoupení bude na jejich straně. Soud prvního stupně dospěl poté k závěru, že
žalobci neprokázali porušení smluvních povinností žalovanou odůvodňující jejich
odstoupení od smlouvy. Naopak vzal za prokázané, že to byli žalobci, kteří
porušili smlouvu tím, že nezaslali žalované včas písemnou výzvu k uzavření
kupní smlouvy. Nedošlo-li k porušení smluvních povinností žalovanou a naopak
smluvní povinnost porušili žalobci, jejich požadavek na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 200.000,- Kč namůže obstát. Protože žalobci neplatně odstoupili
od smlouvy o smlouvě budoucí, nemůže být důvodný ani jejich nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 200.000,- Kč z titulu zaplacené zálohy na
budoucí kupní smlouvu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č.
j. 31 Co 466/2004-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Poté, co doplnil dokazování účastnickou výpovědí žalobce, ze které
zejména vyplynulo, že po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí jeho rodinná
situace doznala změn a neměl proto již zájem uzavřít kupní smlouvu na shora
uvedenou bytovou jednotku, zopakoval dosavadní skutková zjištění, ze kterých
vycházel při rozhodování soud prvního stupně, a ztotožnil se se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně vztahujícími se k požadavku žalobců na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč. Žalobcům se nepodařilo prokázat
porušení smluvní povinnosti žalovanou, s nímž by se pojila povinnost zaplatit
smluvní pokutu. Žalobci žalované nezaslali nikdy kvalifikovanou výzvu k
uzavření kupní smlouvy, a proto žalovaná povinnosti ze smlouvy nemohla porušit.
Naproti tomu se odvolací soud neztotožnil s tou částí rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterou bylo rozhodnuto o nároku na vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v nevrácení zaplacené zálohy na kupní cenu. Výkladem článku 4. 1.
odstavce 4 smlouvy o smlouvě budoucí dovodil, že odstoupení žalobců od této
smlouvy není neplatným právním úkonem. Na to, co bylo plněno před uzavřením
smlouvy, je ale třeba hledět jako na zálohu (§ 498 obč. zák.), tj. splátku na
smluvené budoucí plnění. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy, má ten, kdo
zálohu poskytl, právo na její vrácení, jinak by se druhá smluvní strana
obohatila, neboť právní důvod, na jehož základě bylo plněno, odpadl. Ujednání o
propadnutí zálohy ve prospěch žalované při odstoupení od smlouvy z důvodů
ležících na straně žalobců nebo v případě, že ve lhůtě do 15. 11. 2003 nebudou
jako kupující ochotni ani schopni uzavřít kupní smlouvu, posoudil odvolací soud
jako ujednání o smluvní pokutě. Uzavřel, že je-li smlouva o smlouvě budoucí
platná, nemají žalobci nárok na vrácení složené zálohy z titulu vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 200.000,- Kč, neboť tato částka náleží žalované
jako smluvní pokuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. a důvodnost opírají o § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že
ujednání o propadnutí zálohy je dohodou o smluvní pokutě a výkladem ustanovení
§ 544, § 498 a § 35 odst. 2 obč. zák. tento závěr zpochybňují. Dovozují, že i
kdyby byl závěr odvolacího soudu správný, bylo by sjednání smluvní pokuty pro
případ odstoupení od smlouvy ujednáním neplatným, protože smluvní pokutu lze
sjednat pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od
smlouvy není porušením smluvní povinnosti, nýbrž výkonem práva. Navíc tím,
že ve lhůtě do 15. 11. 2003 nepředložili žalované výzvu k uzavření kupní
smlouvy, smlouva o smlouvě budoucí zanikla; zánikem smlouvy jako celku pozbyla
účinnosti i její jednotlivá ustanovení, včetně ujednání o propadnutí zálohy a v
takovém případě jsou účastníci smlouvy povinni se vypořádat podle zásad o
vydání bezdůvodného obohacení. Je mimo veškerou pochybnost, že žalovaná získala
bezdůvodné obohacení tím, že si ponechala složenou zálohu. I když dovolatelé
výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu jen v rozsahu částky 200.000,- Kč
představující propadlou zálohu, navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen zcela a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho
přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, je založeno na závěru, podle kterého ujednání pod
bodem 4. 1. odstavec 4. ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 10. 9. 2003 je
dohodou o smluvní pokutě pro případ odstoupení od smlouvy žalobci. Protože
situace předvídaná v tomto ustanovení nastala, vznikla žalobcům povinnost k
jejímu zaplacení. Ponechala-li žalovaná složenou zálohu na budoucí kupní cenu
za situace, kdy měla vůči žalobcům nárok na zaplacení smluvní pokuty ve stejné
výši, nemůže ji stíhat povinnost k jejímu vydání.
Vzhledem k tomu, že posouzení shora vymezené právní otázky bylo pro
rozhodnutí věci významné (určující) a odvolací soud vyřešil tuto otázku v
rozporu s hmotným právem i dosavadní judikaturou dovolacího soudu, představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o rozsah přezkumné činnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), vyšel dovolací
soud z toho, že se dovolatelé domáhají revize rozhodnutí odvolacího soudu jen v
rozsahu částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vymezené samostatným skutkovým
základem opírajícím se o vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevrácené
zálohy, kterou odvolací soud započetl na smluvní pokutu za odstoupení žalobců
od smlouvy; podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebrojí proti
rozsudku odvolacího soudu co do další částky 200.000,- Kč s příslušenstvím
představující naopak jejich požadavek na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatelé nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelé obsahově vymezili, a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud
posoudil ujednání v bodě 4. 1. odstavec 4. ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne
10. 9. 2003 jako platnou dohodu o smluvní pokutě.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně
normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních
vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v
podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní
vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a
povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak
mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a
hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a
potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je
rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své
meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se
zákonem (§ 39 obč. zák.).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž
smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému
splnění závazku. Smluvní pokuta tedy především představuje hrozbu dlužníkovi,
že pokud nesplní svou smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro
ten případ sjednané plnění, tj. pokutu. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní
pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění
vznikne právo na smluvní pokutu.
Ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 10. 9. 2003 je zřejmé, že povinnost
zaplatit smluvní pokutu byla sjednána pro případ, že žalobci jako budoucí
kupující odstoupí od smlouvy o smlouvě budoucí z důvodů ležících výlučně na
jejich straně (kromě zde vyjmenovaných případů) nebo pro případ, že v termínu
do 15. 11. 2003 nebudou ochotni nebo schopni uzavřít navrženou kupní smlouvu.
Námitka dovolatelů, že ujednání o „propadnutí zálohy na kupní cenu ve
výši 200.000,- Kč ve prospěch strany prodávající“ není a nemůže být
ujednáním o smluvní pokutě není důvodná. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné
projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby
obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citované smluvní
ujednání podle dovolacího soudu vyjadřuje povinnost „strpět“ propadnutí složené
zálohy; jde o sankci vůči prodávajícím za porušení dohodnuté povinnosti uzavřít
ve sjednané lhůtě kupní smlouvu. Jejím smyslem bylo pohrůžkou majetkové sankce
vynutit splnění povinnosti žalobců (resp. zajistit jejich závazek) uzavřít ve
lhůtě do 15. 11. 2003 kupní smlouvu. Obsahem jde tedy o dohodu o smluvní pokutě
podle § 544 odst. 1 obč. zák. a z tohoto hlediska o ujednání určité a
srozumitelné. Je proto na místě zabývat se otázkou, jde-li o ujednání
platné.
Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl vázán na odstoupení od smlouvy
žalobci. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání
účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), mající za následek zrušení smlouvy (§ 48
odst. 2 obč. zák.), však nemůže být kvalifikováno jako porušení povinnosti; jde
o výkon práva, který oprávněné osobě podle § 48 odst. 1 obč. zák. náleží (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon
1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204). V souladu
s uvedeným je právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3
Cdon 1032/96, neboť i zde je dovozováno, že „opírá-li se odstoupení od smlouvy
o konkrétní právní důvod stanovený objektivním právem, resp. smlouvou, nelze
hovořit o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák.“ a že v
takovém případě odstoupení od smlouvy nevyvolává důsledek spočívající v
povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní
pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy a nikoliv pro případ
porušení smluvní povinnosti, je tak v rozporu s ustanovením § 544 obč. zák., a
je tedy, jak správně namítli dovolatelé, absolutně neplatné podle § 39 obč.
zák.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelům se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu
v přezkoumávaném výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí,
kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu