NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 47/2002-114
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v
právní věci žalobkyně A. F. spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. J.,
advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. J. J., advokátem, o
zaplacení částky 99 902 Kč s přísl., vedené u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1230/96, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2001 č. j.
17 Co 216/2000 – 98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2001 č.
j. 17 Co 216/2000 – 98 se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou 1. 10. 1996 se žalobkyně domáhala zaplacení částky
99 902 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1996 do zaplacení, která byla
žalovanému fakturována dne 28. 5. 1996, se splatností dne 31. 5. 1996, jako
doplatek smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ze dne 19. 6. 1995. Žalobkyně
dále uvedla, že požaduje tuto částku jako smluvní penále z prodlení vyplývající
z nesplacených úroků a penále z nesplacení půjčky.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21. ledna 2000 č. j. 6 C
1230/96 - 70 zamítl žalobu na zaplacení částky 99 902 Kč s 19 % úrokem od 1. 6.
1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 19. 6. 1995 smlouvu o půjčce, podle které
žalobkyně půjčila žalovanému 1 300 000 Kč na dobu půl roku. Ve smlouvě o půjčce
si strany dohodly 5 % úrok z půjčené částky za měsíc, celková výše
úroku byla sjednána na 390 000 Kč, splatných měsíčně po 65 000
Kč. Pro případ, že žalovaný neuhradí úrok z půjčky ve sjednané
výši a termínu nebo po splatnosti půjčky neuhradí půjčenou
finanční částku, bude mu poskytnuta náhradní lhůta k plnění v
délce 14 dnů a současně mu po tuto dobu bude účtována smluvní pokuta ve výši 1
% denně. K zajištění pohledávky uzavřely strany 19. 6. 1995
zástavní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví žalovaného, v níž bylo
dohodnuto, že zástavní věřitel – žalobkyně k uspokojení své pohledávky dá
podnět k prodeji nemovitostí zástavce - žalovaného přímým prodejem společnosti
A., spol. s r. o., na základě kupní smlouvy uzavřené týž
den 19. 6. 1995, ve které byla sjednána cena nemovitosti
žalovaného na 1 300 000 Kč. Účinnost smlouvy měla nastat až marným uplynutím
dodatečné lhůty k zaplacení všech závazků žalovaného podle smlouvy o půjčce.
Žalovaný své závazky ze smlouvy o půjčce nesplnil a z
tohoto důvodu byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí podle kupní
smlouvy ze dne 19. 6. 1995. Protože Katastrální úřad vklad pro nedostatky
smlouvy nepovolil, byla dne 11. 3. 1996 uzavřena mezi původními smluvními
stranami kupní smlouvy z roku 1995, to je žalovaným a A., spol. s r. o., nová
kupní smlouva o prodeji nemovitosti ve vlastnictví žalovaného
za kupní cenu 1 690 000 Kč. Právní účinky vkladu této kupní smlouvy nastaly
dnem 22. 4. 1996. Soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaný se dostal v
roce 1995 při svém podnikání do finančních problémů, a následkem toho uzavřel
uvedené smlouvy, i když cena prodávaných nemovitostí podle
znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. V. dne 25. 1. 1995 byla stanovena
na 3 798 810 Kč. Žalobkyně fakturovala žalovanému dne 28. 5. 1996 smluvní
pokutu podle smlouvy o půjčce ve výši 99 902 Kč, což byl zbytek dlužné částky,
která zůstala neuhrazena po provedení zápočtu z kupní ceny nemovitosti ve výši
195 000 Kč z celkově vypočtené dlužné částky ve výši 294 902 Kč.
Soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavíral smlouvy ve finanční tísni, ujednání
o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce jsou v rozporu s dobrými
mravy, proto je smlouva o půjčce v této části ve smyslu § 41
obč. zák. a podle § 39 obč. zák. neplatná. Dovodil, že při uzavření druhé kupní
smlouvy dne 11. 3. 1996, kterou se realizovala zástava, bylo
mezi smluvními stranami ujednáno, že celý dluh je tímto vyrovnán, tudíž návrh
žalobkyně není důvodný, protože ji žalovaný nic nedluží.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. června 2001 č. j. 17 Co 216/2000 – 98 rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 99
902 Kč spolu s 19 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1996 do zaplacení,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění provedených soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně započetla kupní cenu z
realizovaného prodeje podle kupní smlouvy ze dne 11. 3. 1996 (s právními účinky
vkladu 22. 4. 1996) žalovanému na jeho půjčku ve výši 1 300 000 Kč a na
nesplacené tři splátky úroků po 65 000 Kč; po tomto zápočtu zůstalo 195 000 Kč,
které žalobkyně započetla na smluvní pokutu ze tří nezaplacených splátek
představující 27 300 Kč, na smluvní pokutu z nezaplacené půjčky
182 000 Kč a na 19 % úrok z prodlení z nesplacené půjčky a smluvních úroků za
dobu od 3. 1. 1996 do 22. 4. 1996 ve výši 85 602 Kč, což je celkem
294 902 Kč; nezaplacených zůstalo 99 902 Kč jako předmět žaloby. Toto skutkové
zjištění doplnil o specifikaci žalované částky 99 902 Kč, a zjistil, že z
uvedené částky představují 85 602 Kč nezaplacené úroky z prodlení a zbytek
nezaplacená smluvní pokuta. Předmětem řízení je tedy nezaplacená smluvní
pokuta a úroky z prodlení, nikoliv jen sama nezaplacená smluvní
pokuta, jak posoudil soud prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil se
soudem prvního stupně, že žalovaný smlouvu o půjčce, zástavní smlouvu a kupní
smlouvu uzavřel v tísni, a že ujednání o smluvní pokutě,
sjednané ve smlouvě o půjčce, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní
pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaný nesplní půjčku a nezaplatí
dohodnutou splátku úroků ani do 14 dnů po stanoveném termínu splatnosti, a
jestliže žalobkyně umožnila žalovanému, aby zaplatil v dodatečné lhůtě, je 1 %
z nezaplacené splátky po dobu náhradní doby přiměřené, a ujednání v tomto směru
nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Sjednaný 5 % úrok z
půjčené částky za měsíc představuje smluvní úrok poskytnutý podle § 658 obč. zák. a je odměnou za poskytnutou půjčku. Tento smluvní úrok i smluvní pokuta
mohou existovat vedle sebe, neboť každý z nich má jinou funkci, když smluvní
úrok je odměnou za poskytnutou půjčku, zatímco smluvní pokuta je sankcí za
nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Námitkou žalovaného ohledně smluvního
úroku se soud nezabýval, jelikož v daném případě přesahuje předmět žaloby. Důvodná není ani námitka žalovaného, že úrok z prodlení nebyl sjednán. Věřitel
má podle § 517 odst. 2 obč. zák. zákonný nárok na úrok z prodlení podle vl. nař. 142/1994 Sb., a jestliže žalovaný v daném případě v dohodnutém ani
náhradním termínu půjčku a všechny splátky úroku nezaplatil, je
žaloba na zaplacení úroků z prodlení od prvního dne prodlení se zaplacením ve
výši dvojnásobku diskontní sazby platné v den počátku prodlení, tedy ve výši 19
%, důvodná.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by
předmětné smlouvy neuzavřel svobodně a vážně a nedoložil žádným objektivně
přezkoumatelným dokladem své tvrzení, že při uzavření kupní smlouvy v roce 1996
si účastníci sjednali, že vzájemné nároky jsou touto kupní smlouvou zcela
vyrovnány; žalobě proto vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolacím soudem byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalovaný se dovolává nesprávného
právního posouzení odvolacím soudem ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Namítá, že smlouva o půjčce je v části, v níž byl sjednán
úrok z půjčky ve výši 5 % a smluvní pokuta ve výši 1 %, jako neplatná, neboť
toto ujednání odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům.
Poukazuje, že úrok z půjček poskytovaný peněžními ústavy v době, kdy smlouva o
půjčce byla uzavřena, činil pouze cca jednu pětinu úroků, které požadovala
žalobkyně. Nesprávný je i výpočet dlužné částky. Žalobkyně podle něho nemůže
požadovat úrok z prodlení z úroků a požadovaný úrok ve výši 19 %
nebyl mezi účastníky ani sjednán. Protože žalovaný nezavinil
situaci, že nebyl katastrálním úřadem povolen vklad původní kupní smlouvy z 19.
6. 1995 pro nedostatky smlouvy, jejíž znění připravovala žalobkyně, nemůže ani
nést důsledky tohoto vadného postupu. Žalovaný vyšel žalobkyni vstříc tím, že
souhlasil s uzavřením nové kupní smlouvy, kdy cena byla dohodnuta
tak, aby byly kompenzovány všechny pohledávky mezi účastníky, proto se zvýšila
cena v kupní smlouvě z původních 1 300 000 Kč na 1 690
000 Kč. Tím bylo dohodnuto, že veškeré vzájemné závazky účastníků jsou
vyrovnány. Tvrzení žalovaného je podpořeno i znaleckými posudky, podle nichž
byla cena nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy, určena na 2 598 450
Kč, resp. na 3 798 810 Kč. Z uvedeného měl odvolací soud učinit závěr, že
smlouvy uzavřel žalovaný nikoliv svobodně a vážně, ale ve finanční tísni, tak
jak dovodil soud prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále
jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./; bylo podáno
včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky
předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř., přičemž fakticky vychází z dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povolán k přezkumu napadeného
rozhodnutí nejen z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, ale přihlíží, kromě
vad podle § 237 o. s. ř., i k vadám jiným, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, bez ohledu na to, byly-li dovoláním namítány (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a z obsahu
spisu se ani nepodávají. Dovolací soud však dospěl k závěru, že řízení u
odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/, § 242
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.), což znamená nejen
nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to
jest žalobními (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jinými (§ 101 odst. 1 o. s. ř.)
tvrzeními o právně významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný
nárok. Stanovený předmět řízení musí být v žalobě vymezen dostatečně určitě a
musí být zřejmá spojitost mezi tvrzeními o rozhodujících skutečnostech a
žalobním návrhem.
Podle § 42 odst. 4 o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje
další náležitosti, musí být z podání patrno mimo jiné, které věci se týká a co
sleduje. Náležitosti žaloby jsou rozvedeny v § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo
jiné stanoví, že v žalobě je nutné uvést rozhodující skutečnosti,
tj. vymezit skutek, který má být předmětem řízení a v žalobním návrhu vymezit
práva a jim odpovídající povinnosti tak přesně, určitě a srozumitelně, aby po
jeho převzetí do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí.
Za nepřesný a neurčitý je třeba v dané věci označit především
požadavek na zaplacení částky 99 902 Kč s 19 % úrokem z prodlení
od 1. 6. 1996 do zaplacení, kterou na základě faktury ze dne 28. 5. 1996,
splatné dne 31. 5. 1996 (soudu předloženého listinného důkazu) označila
žalobkyně za doplatek smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ze dne 19. 6. 1995,
a přitom v žalobě dále uvedla, že nezaplacením zapůjčené částky a úroků vznikla
žalobkyni pohledávka, z níž část činilo smluvní penále z prodlení vyplývající z
nesplacených úroků a část penále z nesplacení půjčky, celkem ve výši 294 902
Kč. Takto v žalobě uvedená skutková tvrzení se ale neváží pouze k uplatněnému
nároku z titulu smluvní pokuty. Žaloba postrádá specifikaci ostatních nároků,
které vyplývají ze skutkových tvrzení žalobkyně. Žaloba je tedy
nepřesná a neurčitá, neboť z ní není ve smyslu § 42 odst. 4
a § 79 odst. 1 o. s. ř. zcela jednoznačně patrno, čeho se žalobkyně domáhá a v
jaké výši.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen účastníka vyzvat, aby procesní
úkon, je-li jím nesprávné nebo neúplné podání, opravil nebo doplnil, a
účastníka poučuje, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Za okolnost, jež
zakládá potřebu takového poučení, je nutné pokládat logický rozpor mezi
vylíčením rozhodujících skutečností a
žalobním návrhem. Není-li přes takovou výzvu podání opraveno či doplněno a v
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví, o čemž musí
být účastník poučen.
Soudem prvního stupně nebyl v daném případě postup podle § 43 odst.
1 o. s. ř. dodržen. Jedná se přitom o vadu, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože nedostatečnost žalobního
návrhu bránila pokračovat v řízení. Nebylo totiž najisto postaveno, čeho se
žalobkyně domáhá, a nebylo tak ani možné spolehlivě dovodit, o čem má soud
rozhodnout, aby svým rozhodnutím vyčerpal žalobní návrh a
nepřekročil jej.
Odvolací soud tuto neurčitost žaloby odstranil tím, že v součinnosti se
žalobkyní vymezil žalobou požadovanou částku 99 902 Kč tak, že z uvedené částky
85 602 Kč představují nezaplacené úroky z prodlení a zbytek nezaplacená smluvní
pokuta. Na základě takto žalobkyní upřesněného skutkového
tvrzení doplnil odvolací soud skutkové zjištění a uzavřel, že předmětem řízení
je tedy nezaplacená smluvní pokuta a úroky z prodlení, nikoliv jen
nezaplacená smluvní pokuta, jak posoudil soud prvního stupně.
Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně; dokazování může opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů.
Omezení v provádění dokazování nemá pouze kvantitativní resp. procesně
ekonomický důvod. Občanské soudní řízení je zásadně dvouinstanční; odvolací
řízení je k řízení před soudem prvního stupně řízením přezkumným, a slouží k
přezkumu i skutkovému. Odvolací soud je tedy povolán především k
posouzení, zda skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné a úplné (a k
vyvození důsledků z toho, že tomu tak případně není), nikoli k
tomu, aby při zjišťování skutkového stavu soud prvního stupně nahrazoval.
Vybočí-li odvolací soud z mezí, jež pro dokazování před ním
určuje ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., vystavuje řízení riziku, že až
teprve v odvolacím řízení jsou opatřována skutková zjištění, jež,
ačkoli pro konečné rozhodnutí významná, z povahy věci instančnímu přezkumu
nepodléhají. Žádat, aby tyto skutkové závěry byly prověřeny z hlediska
správnosti a úplnosti, dotčený účastník (na základě řádného opravného
prostředku) nemůže, a řízení je tudíž vadné tím, že mu odnímá
soudní instanci.
Právě tak je tomu v dané věci. Odvolací soud skutkové závěry,
rozhodující pro konečné rozhodnutí, činil na základě dokazování,
jež prováděl - výlučně - v odvolacím řízení; jakožto
potřebné totiž vyplynuly z jeho (vůči soudu prvního stupně odlišného) právního
názoru.
Byla-li kritická skutková zjištění v řízení získána procesně neregulérním
způsobem, nemohou požívat v dovolacím řízení ochrany; v důsledku toho nemohou
být hodnoceny jako správné ani právní závěry, které na jejich základě odvolací
soud učinil. Nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení
zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat
svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve
smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992,
jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č.
2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného
touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního
soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu
Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné
uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se
tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i
předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly
relevantní.
I přes tuto výhradu se dovolací soud zabýval i dovolacím důvodem ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., za předpokladu, že
nedojde v dalším řízení ke změně skutkového stavu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový
stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §
544 a § 545 obč. zák. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou
je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní
povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1
obč. zák.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo
zákonnou) povinnost, ať již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon
nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s
placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje
obligatorně písemnou formu, její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty,
příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 obč. zák.). Výše
smluvní pokuty není v občanském zákoníku upravena a nestanoví se zde ani způsob
jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody
účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu procentní částkou za každý
měsíc prodlení stejně, jako v případě úroku z prodlení.
Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a strany si ji musejí
sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč.
zák.) majetkovou sankcí stanovenou zákonem (§ 517 odst. 2 obč. zák.), kdy
věřiteli přímo ze zákona vzniká v případě prodlení dlužníka s
placením peněžitého plnění nárok na zaplacení úroku z prodlení ve
výši stanovené prováděcím předpisem - nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Smluvní
pokuta navíc vylučuje nárok na náhradu škody vzniklé z téhož porušení
povinnosti (§ 545 odst. 2 obč. zák.), což neplatí o úroku z prodlení.
Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení,
dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu
o souběhu těchto majetkových sankcí a konečně i z toho, že jde o dva různé
právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení
zákonným důsledkem prodlení) vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového
vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení
půjčky, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení
se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a
vedle toho i úrok z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 obč. zák. Porušení
téže povinnosti je tak sankcionováno dvakrát. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, který byl
publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, číslo
sešitu 1, pod č. 6).
V případě, že existují vedle sebe nároky na smluvní pokutu a na úrok z
prodlení z téhož porušení povinnosti, je třeba posoudit, zda výsledná výše
smluvní pokuty není nepřiměřeně vysoká a není tak v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 616/98 a ze dne 26. 7. 2000,
sp. zn. 30 Cdo 2247/99).
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích
mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se
základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce
preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je
třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném
konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou,
nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně
převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými
mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám
a účelu, který sledoval.
V rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. nemůže být ani
současné ujednání smluvních úroků poskytnutých podle § 658 obč. zák. a smluvní
pokuty. Každý tento institut má jinou funkci. Smluvní úroky představují odměnu
za poskytnutou půjčku, zatímco smluvní pokuta je sankcí za nedodržení dohodnuté
doby splatnosti. Mohou existovat vedle sebe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 1 Cz 32/72, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, pod č. 53).
Odvolací soud učinil nesprávný právní závěr ohledně námitky
žalovaného k smluvnímu ujednání 5% výše smluvního úroku měsíčně
za poskytnutí půjčky, uzavřel-li, že tato námitka se nevztahuje k předmětu
řízení, že přesahuje předmětnou žalobu, ačkoli předmětem řízení bylo
nezaplacení doplatku smluvní pokuty a úroků z prodlení.
Nesplacení smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele
vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní
úroky se stávají dluhem, a podle § 517 obč. zák. může věřitel
po dlužníkovi požadovat vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možno
požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků. Pro posouzení
oprávněnosti žaloby ohledně přiznání úroků z prodlení, jakožto příslušenství
pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák., je třeba nejprve učinit závěr o
platnosti sjednaných smluvních úroků.
Pro konstatované vady řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř) je napadený rozsudek
nesprávný, a Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. března 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu