33 Odo 470/2001-165
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové v právní věci žalobce MUDr. A.O., zastoupeného advokátem,
proti žalované V.z.p.Č.r., - O.p.H.B., o zaplacení 67 157, 65 Kč s
přísl., vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 354/96, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.
října 1999 č. j. 23 Co 35/99 – 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3.
2001 č. j. 23 Co 35/99 –149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co
35/99 – 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2001 č. j. 23 Co 35/99 –
149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení od 16. 1. 1994 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl stejně jako ve svém předešlém rozsudku ze dne 18.
července 1996 č. j. 10 C 354/96 – 31, který Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 24. února 1998 č. j. 23 Co 391/96 – 67 zrušil a uložil
soudu prvního stupně doplnit dokazování, zejména provést důkaz listinami
obsahujícími specifikaci nákladů žalobce. Soud prvního stupně, po doplnění
dokazování směrem naznačeným krajským soudem, vyšel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 29. 10. 1993 smlouvu č. 103/1993 podle § 262 obchodního zákoníku
ve smyslu § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a
zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických
zařízeních, podle níž se žalobce zavázal poskytovat pojištěncům žalované
potřebnou zdravotnickou péči podle § 2 zákona č. 550/1991 Sb. a
žalovaná se zavázala zaplatit žalobci úhradu zdravotních výkonů
poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem a smlouvou. Dospěl k závěru, že
mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva podle § 269 odst. 2 obchodního
zákoníku, a protože žalobce svou smluvní povinnost splnil, náleží mu podle
smluvního ujednání úhrada za poskytovanou zdravotní péči, a to bez rozdílu, zda
se jednalo o péči poskytovanou pro pacienty hospitalizované nebo pacienty
ošetřované ambulantně v rámci léčebny. Dále vyšel ze zjištění, že
žalobce v souladu s obsahem smlouvy předložil žalované na disketě vyúčtování za
příslušné rozhodné období, které bylo po provedení kontroly úplnosti
ze strany žalované přijato; proto učinil závěr, že žalované se nepodařilo
zpochybnit výši žalobcem uplatněných částek za poskytovanou zdravotní péči a je
tedy povinna k úhradě zdravotních výkonů vyúčtovaných a požadovaných žalobcem.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 35/99
– 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. března 2001 č. j. 23
Co 35/99 – 149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh na připuštění
dovolání. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně, když nárok žalobce pokládal za oprávněný co do
jeho základu i jeho výše. Návrh na připuštění dovolání zamítl, protože dospěl k
závěru, že rozhodnutí v této věci nemá z pohledu otázek, které byly navrženy
podrobit dovolacímu přezkumu, po právní stránce zásadní význam. První otázka
žalované k vyložení projevu vůle účastníků smlouvy směřuje k hodnocení
skutkových závěrů a odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na jiném výkladu
toho, co je obsahem ošetřovacího kódu 88811 v Seznamu výkonů s
bodovými hodnotami, který je součástí vyhl. č. 258/1992 Sb., v platném znění,
ale na zjištění, že žalovaná při uzavírání smlouvy s žalobcem
projevila vůli se zavázat jinak, než to odpovídalo příslušnému seznamu, a že
takto odlišně projevenou vůlí je žalovaná vázána a musí podle ní plnit. Protože
závěr, zda žalovaná projevila takovou či onakou vůli, je skutkový a nikoliv
právní, nesplňuje první otázka žalované podmínky pro připuštění dovolání. Druhá
otázka položená k problematice případných odpovědnostních sporů s ohledem na
vedení dokumentace a účetnictví poskytovaných zdravotních výkonů,
nemá pro projednávanou věc význam, neboť vedení dokumentace a
účetnictví upravují právní předpisy a problematika následných sporů se vymyká
předmětu řízení. Třetí otázka žalované o vyložení smyslu a cílu kontroly ze
strany zdravotní pojišťovny vybočuje z předmětu řízení a nemá tudíž pro
projednávanou věc význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Namítá, že rozhodnutí soudu o žalobcově nároku vychází ze zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném posouzení věci.
Poukazuje, že soudy při rozhodování, zda žalobci přísluší náhrada
za poskytnuté zdravotní výkony, měly vycházet z důkazů předložených k obsahu
ujednání o poskytnutí úhrady za provedené zdravotní výkony, a
to především Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhl. č.
258/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 263/1993 Sb., jímž se stanoví, co je obsahem
ošetřovacího dne a kódu 88811. Namítá, že žalobce v postavení nestátního
ambulantního zařízení vykazoval žalované poskytnutou péči, kterou poskytoval a
zaznamenával ve zdravotnické dokumentaci lůžkového státního zdravotnického
zařízení u pacientů, kteří byli v tomto zařízení hospitalizováni. Nárok na
úhradu zdravotní péče poskytované pojištěncům hospitalizovaným v léčebně
nestátním zdravotnickým zařízením žalobce, měl být žalobcem uplatněn u této
léčebny, která v rámci ošetřovacího dne měla hrazeny, až na výjimky, které se
tohoto případu netýkaly, všechny výkony prováděné pacientům léčebny v rámci
ošetřovacího dne, takže nemohly být vykazovány žalované zvlášť; v tomto směru
dovolatelka odkazuje na stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR
k vykazování výkonů ze dne 4. 2. 1997. Zdůrazňuje, že žalobce jako nestátní
zdravotnické zařízení nevedl podle § 5 zákona č. 160/1992 Sb.
předepsanou provozní a zdravotnickou dokumentaci, což pokládá žalovaná za
zásadní k posouzení nároku žalobce. Zásadní význam, s ohledem na výše uvedené,
pak žalovaná přikládá i otázce, co je smyslem a cílem kontroly podle § 14
zákona č. 550/1991 Sb. Domnívá se, že položené otázky spojené s vedením
zdravotnické dokumentace a na to navazující povinnost k úhradě za poskytovanou
zdravotní péči nejsou dosud řešeny v rozhodovací praxi soudů za účelem
sjednocení judikatury. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
166
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. K tvrzení
žalované, že léčebné úkony provedené na pacientech hospitalizovaných v
psychiatrické léčebně žalobcem by měla uhradit žalobci léčebna v rámci úhrady
výkonů ošetřovacího dne pod kódem 88811, žalobce uvedl, že na rozdíl od
žalované s léčebnou žádnou smlouvu o poskytování a úhradě léčebné péče
neuzavřel, nemůže proto od léčebny požadovat úhradu za provedené úkony.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jednajícím
zaměstnancem s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včas ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové
náležitosti předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./,
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239
odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu
nepodávají a žalovaná ani netvrdí, že by řízení těmito vadami
trpělo.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s.
ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 o. s. ř.,
neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil
přípustnost dovolání.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání
je podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Pokud tedy výtky žalované v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním,
zejména ke skutkovým zjištěním ohledně výše žalobcova nároku, jedná se o
námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se
nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud dále nemohl
zabývat.
Podmínky přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani
dovolací námitka směřující proti nedostatečnému posouzení všech důkazů,
uplatněných žalovanou, neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a
ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, která přípustnost dovolání
ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve
tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon
1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997,
sešit 12).
V posuzovaném případě žalovaná odkázala v dovolání na otázky, které uvedla při
jednání před odvolacím soudem dne 14. října 1999, a které považuje za otázky
zásadního právního významu:
1a) Co je obsahem ošetřovacího dne, kód výkonu 88811, v Seznamu výkonů s
bodovými hodnotami, který je součástí vyhl. č. 258/1992Sb., v platném znění ?
1b) Za jakých důvodů člení tento obecně závazný právní předpis
„Pravidla pro vykazování výkonů“ na složku ambulantní a
lůžkovou?
2a) Komu za vykazovanou zdravotní péči poskytovat úhradu – zda tomu, kdo ji
poskytl, či tomu, v jehož dokumentaci byla vykázána?
2b) Jak v budoucnu řešit případné odpovědnostní spory, které mohou vzniknout,
kdy dojde k pochybení při poskytování zdravotní péče? Zda odpovědnost ponese
poskytovatel, který však žádnou dokumentaci nemá nebo zdravotnické zařízení, v
jehož dokumentaci je konkrétní pacient veden?
3) Stanovit, co je smyslem a cílem kontroly ze strany zdravotní pojišťovny (§
14 zákona č. 550/1991 Sb.).
167
Otázky pod bodem 2a), 2b), 3), tak jak je dovolatelka formulovala,
nemají pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na řešení těchto otázek
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a nemohou být proto předmětem
dovolacího přezkumu.
Otázky položené dovolatelkou pod body 1a), 1b), směřují k právnímu posouzení
věci, kdy soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že účastníci
uzavřeli inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, v níž
žalovaná s žalobcem projevili vůli se zavázat jinak, než to odpovídalo
příslušnému Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhlášky č.
258/1992 Sb.
Zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č.
592/1992, 10/1993, 15/1993, 161/1993 Sb., platném k datu 29. 10. 1993 -
uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky (dále jen z. č. 550/19991 Sb.) v § 1
upravuje všeobecné zdravotní pojištění, na jehož základě je poskytována
zdravotní péče plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním v rozsahu
stanovené tímto zákonem a Zdravotním řádem.
Podle § 13 odst. 1 z. č. 550/1991 Sb. příslušná zdravotní pojišťovna hradí
náklady péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním poskytnuté
pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se
zdravotnickými zařízeními vždy na dobu dvou let s možností vypovězení smlouvy v
případě porušení smluvních podmínek i před uplynutím této doby. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se smlouvy uzavírají na rozsah těch druhů péče plně nebo
částečně hrazené zdravotním pojištěním, které je zdravotnické zařízení
oprávněno poskytovat. Podle odst. 3 příslušná zdravotní pojišťovna poskytuje
úhradu za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením podle seznamu
výkonů s bodovými hodnotami vydaným ministerstvem vyhláškou po
dohodovacím řízení se V.z.p.Č.r. (dále jen Pojišťovnou), zástupci
ostatních zdravotních pojišťoven a se zástupci smluvních zdravotnických
zařízení, profesními organizacemi zřízenými zákonem a zástupci odborných
vědeckých společností. Účastníky dohodovacího řízení svolává ministerstvo
nejméně jednou ročně. Ministerstvo financí České republiky stanoví na návrh
Pojišťovny hodnotu bodu cenovým výměrem.
Podle § 1 vyhlášky č. 258/1992 Sb., vydané podle § 13 odst. 3 z.č. 550/1991
Sb., ve znění vyhl. č. 263/1993 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů
s bodovými hodnotami, hradí zdravotní pojišťovny smluvním zdravotnickým
zařízením náklady potřebné zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů s
bodovými hodnotami, který je uveden v příloze, která je součástí této vyhlášky.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že řešení otázky, zda ve
smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením lze
dohodnout jinou úpravu úhrady nákladů potřebné zdravotní péče bez ohledu na
Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhlášky č.
258/1992 Sb., má pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť
se nedá konstatovat, že by v uvedené věci existovala ustálená judikatura
vyšších soudů.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání v této věci je podle § 239
odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb. zakládá typ smlouvy, jejímž obsahem je
závazek zdravotnického zařízení poskytovat zdravotní péči pojištěncům příslušné
zdravotní pojišťovny, jejíž povinností je hradit náklady vynaložené péče
zdravotnickým zařízením. Jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky
veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy
veřejných potřeb) odlišný od typů smluv upravených občanským či obchodním
zákoníkem. Právní úprava, která směřovala v rozhodné době k smluvnímu základu
vztahů mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami, smluvní
volnost limitovala, např. tím, že stanovila zdravotním pojišťovnám kontraktační
povinnost, stanovila délku smluvního vztahu, úhrada za provedené
zdravotní výkony byla zdravotnickým zařízením poskytována příslušnými
zdravotními pojišťovnami podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami, apod. Obsah
tohoto smluvního typu je tedy upraven zvláštním zákonem, a proto nelze použít
úpravu tzv. inominátních smluv, jejichž obsah by byl odlišný od stanovené
zvláštní právní úpravy (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000
sp. zn. 25 Cdo 476/98).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li
dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej
zruší a věc vrátí soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je třeba se zabývat posouzením, zda v konkrétním případě je
smlouva č. 103/1993 uzavřená mezi účastníky dne 29. 10. 1993 platně uzavřena s
ohledem na právní úpravu danou zákonem č. 550/1991 Sb. a jeho prováděcích
předpisů. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Kateřina H
o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu
168