33 Odo 477/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miloše Šimánka ve
věci žalobce V. W., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J., s. d. ve
F., zastoupenému advokátem, o 31.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 12 C 196/98, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2000 čj. 9 Co
229/2000-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2000 čj. 9 Co
229/2000-65 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. května 2000 čj. 9 Co 229/2000-65 Krajský soud v
Ostravě změnil žalobě zcela vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku -
Místku ze dne 9. 12. 1999 čj. 12 C 196/98-38 tak, že žalobu, aby byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 31.200,- Kč s 21 % úroky z
prodlení od 16. 2. 1997 do zaplacení, zamítl. Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech
řízení státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 13. 1. 1990 u
žalovaného koupil 3.496 kusů střešních tašek značky Holland a 80 kusů
hřebenáčů . Protože tato střešní krytina vykazovala vady (praskala a loupala
se), „obrátil se“ žalobce nejprve na žalovaného jako prodejce, který jej však
odmítl. Výrobce střešní krytiny - firma J., a.s., P. – , s nímž žalobce jednal
dne 2. 3. 1995, vady ,,uznal“ a dodal žalobci novou střešní krytinu. Výměnu
vadné střešní krytiny za novou si žalobce provedl svépomocí ( žalobce
tvrdí, že to bylo v době od 2. 7. 1996 do 27.7.1996 – konkrétní skutkové
zjištění v tomto směru odvolací soud neučinil). Cenu prací spojených s výměnou
střešní krytiny znalec určil částkou 32.677,24 Kč. Na podkladě těchto
skutkových zjištění za použití § 415, § 244, § 420 občanského zákoníku ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. odvolací soud dovodil, že
porušením právní povinnosti prodat věc bez vad žalovaný žalobci způsobil
škodu. V situaci, že žalobce vadu výrobku u výrobce reklamoval dne 2. 3. 1995,
lze „pro potřeby stanovení počátku běhu promlčení doby vycházet nejpozději ze
dne 1. 3. 1995“. Vzhledem k tomu, že žalobce žalobu u soudu podal až dne 29. 6.
1998 a že žalovaný uplatnil námitku promlčení, nemohlo být právo na náhradu
škody přiznáno pro uplynutí jak dvouleté subjektivní lhůty tak tříleté
objektivní lhůty (§ 100 odst. 1, § 106 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku).
Podle odvolacího soudu uplynula subjektivní promlčecí lhůta 1. 3. 1997,
objektivní promlčecí lhůta 1. 3. 1998.
Odvolací soud se zabýval i tím, zda žalobcem požadovaná částka není z
hlediska své právní povahy nárokem na úhradu nutných nákladů vzniklých v
souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady, či nárokem na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 598, § 450 a následující občanského zákoníku).
Protože žalobce neprokázal, že by mu byla poskytnuta delší než zákonná
šestiměsíční záruční lhůta (§ 248 odst. 1 občanského zákoníku ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) zaniklo
podle odvolacího soudu žalobcovo případné právo na úhradu nutných nákladů
řádným a včasným neuplatněním práva z odpovědnosti za vady (§ 599 odst. 1,
odst. 2, § 509 občanského zákoníku). O bezdůvodné obohacení pak nemůže jít (v
situaci, že odvolací soud dovodil existenci nároku na náhradu škody) proto,
že „v hmotném právu platí zásada, že konkuruje-li právní úpravě
bezdůvodného obohacení jiná a to zvláštní úprava určitého právního vztahu, je
nutno použít této zvláštní konkurující úpravy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když namítá,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení „vzájemného vztahu
nároků, tj. nároku na náhradu škody, který byl předmětem žaloby, a nároků
plynoucích z odpovědnosti za vadu výrobku“. Odvolací soud podle žalobce také
nesprávně právně posoudil „okamžik počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění
zažalovaného nároku na náhradu škody“. V souvislosti s tímto žalobce
zdůrazňuje, že v řízení uplatnil nárok na náhradu škody, který je ,, zcela
samostatným nárokem odlišným od nároku z odpovědnosti za vady koupeného výrobku
dle § 597 občanského zákoníku, či práva na náhradu nutných nákladů, které
vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady koupeného
výrobku ve smyslu § 598 občanského zákoníku, na který se soud druhého stupně v
odůvodnění napadeného rozsudku odvolává“. To, zda byl nárok z odpovědnosti za
vady uplatněn včas či nikoliv je ve vztahu k nároku na náhradu škody
irelevantní. Taktéž počátek běhu promlčecí lhůty ve vztahu k nároku na náhradu
škody je třeba posuzovat samostatně „bez ohledu na promlčecí dobu pro uplatnění
nároků z odpovědnosti za vady“. V daném případě mohla promlčecí doba začít
běžet nejdříve tehdy, kdy byly práce spojené s výměnou střešní krytiny ukončeny
a kdy žalobce mohl alespoň vědět kolik hodin práce bylo třeba vynaložit. Spíše
však promlčecí doba začala plynout až tehdy, kdy žalobce zjistil hodnotu
provedené práce (odborná firma H.-T. J. S., N. 145 vystavila žalobci
potvrzení o hodnotě prací ve výši 31.200,- Kč dne 22. 11. 1996).
Vzhledem k datu zahájení soudního řízení proto uplatněné právo promlčeno být
nemůže.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek
považuje za správný. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu
ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Objektivní promlčecí doba však
začala plynout již 19. 1. 1990 (správně 13. 1. 1990), kdy žalovaný prodal
žalobci vadnou střešní krytinu a kdy tedy podle žalovaného došlo ke vzniku
škodné události. Objektivní promlčecí lhůta proto uplynula již 19. 1. 1993.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s .ř .) věc
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 –
dále jen „o. s. ř.“ (viz Část dvanáctá, Hlava I, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), neboť napadený rozsudek
byl vydán před 1. 1. 2001.
Dovolání žalobce je podle § 236 odst. 1 o.s . ř. přípustné, neboť
směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Bylo
podáno k tomu legitimovaným subjektem zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), včas (§ 240 odst. 1 o.s . ř.) a opírá se o způsobilý dovolací důvod (§
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).
Dovolací soud z úřední povinnosti zjišťuje a hodnotí pouze vady řízení
taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. – tzv. zmatečnosti
(§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) a - za podmínky přípustnosti dovolání
- jiné vady (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), pokud mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Jinak je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobcem namítány
nejsou a ani z obsahu spisu nevyplývají.
102
Za této situace se přezkumná činnost dovolacího soudu soustřeďuje pouze
na dovolací námitku nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k žalobcem
tvrzenému nesprávnému „propojování“ samostatných skutkových podstat nároku na
náhradu škody s nároky týkajícími se práv z odpovědnosti za vady ve smyslu
ustanovení § 596 a následujících občanského zákoníku, a ve vztahu k počátku
běhu promlčecích lhůt u práva na náhradu škody.
Dovolání je důvodné.
Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že odvolací soud na nárok na
náhradu škody nepohlížel jako na samostatný nárok, vůči němuž je irelevantní,
zda a kdy žalobce uplatnil nárok z titulu odpovědnosti za vady. Zjištění
odvolacího soudu o tom, že se žalobce v souvislosti s vadami střešní krytiny
„obrátil“ na výrobce J., a. s., P. dne 2. 3. 1995, pro něj mělo pouze ten
význam, že z této skutečnosti úvahou dovodil, že nejpozději dne 1. 3. 1995 se
musel žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět, nejpozději tohoto
dne také musela škoda existovat. Odvolací soud žalobu zamítl proto, že dospěl
k závěru o promlčení žalobcova práva na náhradu škody. To, že se zabýval
důvodností požadované částky i z toho pohledu, zda právo na ni nevyplývá z
jiných závazkových právních vztahů (§ 488 občanského zákoníku) a dospěl k
závěru, že nikoli, mělo pouze podpůrný význam v tom směru, aby o to
přesvědčivější byl jeho závěr, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah ze
způsobené škody (§ 489 občanského zákoníku).
Škoda (jako kategorie občanského práva ve smyslu § 420 a následujících
občanského zákoníku) se chápe jako újma, která nastala (která se projevuje) v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy (nedochází-li k naturální restituci)
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz.
Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu
poškozeného a reprezentující hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo
k uvedení věci do předešlého stavu (viz R 55/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu ust. § 106 odst. 2
občanského zákoníku, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou
událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Jestliže by se
totiž událost, z níž škoda vznikla, měla ztotožnit pouze s protiprávním úkonem
či událostí vyvolávající škodu (protiprávní stav), mohla by začít promlčecí
doba běžet dříve, než vznikla škoda, škoda by mohla vzniknout až po uplynutí
objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec. Takový výklad je
nepřijatelný (viz R 2/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění práva na
náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli
tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a
kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě,
je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoli z
jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se
poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze
natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně
uplatnit u soudu (viz R 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Odvolací soud při svém závěru o běhu objektivní a subjektivní promlčecí
lhůty ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku z výše
uvedených hledisek nevycházel. Jeho úvaha o tom, že tyto promlčecí lhůty musely
začít plynout nejpozději 1. 3. 1995 jenom proto, že 2. 3. 1995 žalobce vytýkal
výrobci vady střešní krytiny, nemůže být bez dalšího považována za správnou. V
daném případě totiž škoda nespočívá v dodání vadné střešní krytiny, ale v
majetkové újmě spojené s její výměnou. K výměně střešní krytiny přitom mělo
dojít až v červenci 1996, objektivně vzato podmínky k uskutečnění této výměny
mohly nastat až poté, kdy byla žalobci dodána nová střešní krytina – skutková
zjištění odvolací soud v tomto směru neučinil. Taktéž nebylo zjišťováno, kdy
žalobce získal potřebné množství informací o objektivně vyčíslitelné škodě v
penězích, aby mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Přitom teprve po těchto
skutkových zjištěních lze učinit právní závěr o počátku běhu promlčecích lhůt
ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku a následně tedy
i o tom, zda právo žalobce na náhradu škody je promlčeno či nikoli.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) z
důvodů výše uvedených napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, odst. 2, odst. 5 občanského soudního
řádu).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu
103