NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 477/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č.
r. – Ú. p. z. s. v. v. m. proti žalovaným: 1) F. Š., a 2) M. Š., o zaplacení
částky 120.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C
542/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.
října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
února 2002, č. j. 5 C 542/2001-24, uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně částku 120.000,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze
zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální
bytovou výstavbu ze dne 3. května 1990, kterou s nimi uzavřel tehdejší Okresní
národní výbor v H. (dále jen „národní výbor“), byl žalovaným podle § 17
vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním
vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek na
nadstavbu domu č. p. 180 na parcele č. 222 v kat. úz. R. v celkové výši
120.000,- Kč. V bodě 4. smlouvy se žalovaní mimo jiné zavázali, že rodinný
domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace,
nepřevedou bez souhlasu národního výboru na jiného a do uplynutí této doby jej
budou užívat k trvalému bydlení. Pro případ, že nebude dodržena některá z
těchto podmínek, se žalovaní v bodě 6. smlouvy zavázali tuto skutečnost
národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté
národnímu výboru vrátit. Současně vyslovili souhlas s tím, že národní výbor je
oprávněn vrácení příspěvku požadovat i tehdy, zjistí-li nedodržení některé z
podmínek sám, a to i když žalovaní nesplní shora uvedenou oznamovací povinnost.
Tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v H. dne 3. května 1990 pod
sp. zn. R III 1384/90. Nadstavba domu č. p. 180 v R. byla kolaudována
rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu ve S. z 28. 11. 1991, č. j. Výst.
4/1924/91-KRO. Rozhodnutím téhož orgánu z 28. 6. 1993 č. j. 20/594/93-SP, byla
povolena změna užívání nadstavby uvedeného domu na „provozovnu – bar“, přičemž
mezi účastníky nebylo sporu o tom, že takto je nadstavba též fakticky užívána.
Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaným vznikla povinnost vrátit
poskytnutý státní příspěvek, jelikož užíváním nadstavby jako „provozovny –
baru“ nedodrželi svůj závazek užívat rodinný domek po dohodnutou dobu k
trvalému bydlení. S jejich námitkou, že pokud užívají k podnikání jen
nadstavbu, nedošlo k porušení závazku užívat k trvalému bydlení rodinný domek,
se soud prvního stupně neztotožnil s odůvodněním, že nadstavba není samostatnou
věcí, nýbrž součástí rodinného domku ve smyslu § 120 občanského zákoníku, a
proto je třeba splnění či nesplnění závazku posuzovat ve vztahu k domku jako
celku. Důvodnou pak neshledal ani námitku promlčení nároku žalobkyně. Otázku
promlčení posoudil podle § 101 a § 102 občanského zákoníku a uzavřel, že právo
žalobkyně se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době počítané ode dne, kdy
bylo právo u žalovaných uplatněno, t. j. od 10. 4. 2000, kdy žalovaní obdrželi
výzvu ke vrácení příspěvku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o
soudním poplatku. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaní porušili smluvní
ujednání, považoval za správný, ale neztotožnil se s právním posouzením otázky
promlčení nároku žalované na vrácení státního příspěvku. Na daný případ totiž
nedopadá (z důvodů, které odvolací soud blíže rozvedl) ustanovení § 102
občanského zákoníku a počátek běhu promlčecí doby se řídí obecnou právní
úpravou § 101 občanského zákoníku, tedy promlčecí doba počíná běžet ode dne,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem byl i za situace, kdy žalovaní
nesplnili svoji oznamovací povinnost vyplývající z bodu 6. smlouvy, den, kdy
došlo fakticky ke změně užívání nadstavby domku na „provozovnu – bar“;
nejpozději lze ovšem vázat počátek běhu promlčecí doby na rozhodnutí o povolení
změny užívání nadstavby, neboť již tehdy měl žalobce možnost (a povinnost)
požadovat neprodlené vrácení poskytnutého příspěvku. Promlčecí doba tedy
uplynula v roce 1996 a z tohoto důvodu nelze žalobkyni uplatněný nárok přiznat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, neboť nebyla správně
posouzena otázka promlčení. Poukázala na to, že uplatnila právo zajištěné
omezením převodu nemovitostí, na které se podle § 109 občanského zákoníku
vztahuje desetiletá promlčecí doba. Proto pokud podle názoru odvolacího soudu
lze počátek běhu promlčecí doby vázat nejpozději na rozhodnutí o povolení změny
užívání nadstavby (28. 6. 1993), je žaloba podaná v roce 2001 včasná a nárok
žalobkyně není promlčen. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen
a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b), odst. 4 a
v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového
neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že
její dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních
předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 874 občanského zákoníku v současném znění práva a povinnosti z omezení
převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností zákona č. 509/1991 Sb., se řídí
dosavadními předpisy.
Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) může věřitel zajistit uspokojení své
pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe
povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud
pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení ke smlouvě je
třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem
registrace.
Podle § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 109
věty prvé ObčZ se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za
deset let.
Odvolací soud posoudil otázku, v jaké lhůtě se promlčuje právo žalobkyně na
vrácení státního příspěvku, podle § 101 ObčZ a svůj závěr, že došlo k promlčení
tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba, počítaná ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Se žalobkyní je ovšem nutno
souhlasit, pokud namítá, že odvolací soud pominul zajištění závazku žalovaných
omezením převodu nemovitosti. Ujednání bodu 4. smlouvy, v němž se žalovaní
zavázali, že po dohodnutou dobu nepřevedou rodinný domek, na jehož nadstavbu
byl státní příspěvek poskytnut, bez souhlasu národního výboru na jiného, totiž
není ničím jiným než smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti
uzavřenou podle § 58 odst. 1 ObčZ. Smlouva byla registrována Státním notářstvím
v H. a okamžikem registrace vzniklo omezení převodu nemovitosti, jehož
důsledkem, pokud jde o promlčení, je skutečnost, že podle § 109 věty prvé ObčZ
se právo takto zajištěné promlčuje nikoli v obecné tříleté promlčecí době,
nýbrž v době desetileté, počítané rovněž ode dne, kdy bylo možno právo uplatnit
poprvé.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z toho, že uplatněné právo je promlčeno,
protože nebylo uplatněno ve tříleté promlčecí době podle § 101 ObčZ, aplikoval
na zjištěný skutkový stav jiný právní předpis, než který na něj dopadá. Jeho
rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je naplněn
žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Nejvyššímu soudu ČR tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2
věty za středníkem OSŘ zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším
průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto
rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího
bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu