33 Odo 477/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce
A. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 162/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004, č. j. 17 Co 178/2004-68,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném zaplacení 30.000,- Kč
s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku žalovanému uhradil při uzavření
zprostředkovatelské smlouvy jako „akontaci“, která mu měla být vrácena v
případě, že žalovaný nesplní dohodnutý závazek. Přestože tato situace nastala,
žalovaný žalobci částku 30.000,- Kč nevrátil.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č.
j. 8 C 162/2003-44, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů
od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s 5,5 % úrokem z
prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
22. září 2004, č. j 17 Co 178/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. S výslovným
odkazem na „§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.“ vytýká odvolacímu soudu, že
„neposouzením navrhovaných důkazů byl nesprávně proveden i výklad smluvního
ujednání uzavřeného mezi žalobcem a žalovaným, a tím došlo k pochybení soudu 2.
stupně při právním posouzení sporné věci“. Podle názoru žalovaného v řízení
pochybil již soud prvního stupně, když nevzal v úvahu jeho argumenty a odvolací
soud toto pochybení nenapravil. Nebyli tak vyslechnuti svědci, které žalovaný
navrhl a kteří měli dosvědčit nepravdivost údajů poskytnutých žalobcem. Soudy
obou stupňů nevzaly v úvahu příslušné smluvní ujednání a ignorovaly náklady
žalovaného při zajištění předmětu smlouvy. Ačkoli právě důvody bránící tomu,
aby žalovaný sjednal pro žalobce provozní úvěr v požadované výši, svědčily pro
„oprávněnost žalovaného ponechat si akontaci od žalobce“, soudy se jimi vůbec
nezabývaly. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako opožděné. Z kopie
dovolání zaslané žalobci je totiž zřejmé, že dovolání bylo podáno u soudu
prvního stupně dne 7. 2. 2005, přičemž rozsudek odvolacího soudu byl zástupci
žalovaného doručen již dne 9. 11. 2004.
Námitka žalobce, že dovolání bylo žalovaným podáno opožděně, není
opodstatněná. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat
dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného
JUDr. Ing. V., advokátu se sídlem v P. 4 – Z., S. II/12, doručen dne 8. 11.
2004. Dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo předáno k poštovnímu
doručení jako zásilka č. R 053675 u pošty … Ž. n. D. dne 27. 12. 2004. Protože
nebylo sepsáno, resp. podepsáno advokátem a nebyla tak splněna zvláštní
podmínka dovolacího řízení, byl žalovaný usnesením ze dne 24. ledna 2005, č. j.
8 C 162/2003-8, soudem prvního stupně vyzván, aby si pro podání dovolání v této
věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání
s tím, že nebude-li do 14 dnů od doručení výzvy předložena plná moc zvoleného
advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Toto
usnesení bylo žalovanému doručeno 27. 1. 2005 a on v něm obsažené výzvě vyhověl
dne 7. 2. 2005. Dovolání bylo tudíž podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
subjektem k tomu legitimovaným při splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Bylo proto namístě zabývat
se přípustností tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost
dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním
významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro
posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním
významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací
soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby
byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezakládají.
I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením
věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání)
vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci
dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Je totiž
přesvědčen, že pokud by soudy provedly všechny jím navržené důkazy, které
odmítly pro nadbytečnost, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by mu
přiznat právo ponechat si akontaci, kterou podle zprostředkovatelské smlouvy od
žalobce přijal. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se
nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení
provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy
pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou
použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém
směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně
posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval
pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. nezakládá.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení
občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; dovolací soud proto toto dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat –
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
náklady žalobce související s podáním vyjádření k dovolání nebyly shledány
účelně vynaloženými. Dovolání žalovaného totiž bylo odmítnuto ze zcela jiného
důvodu, než pro žalobcem namítanou opožděnost.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu