33 Odo 493/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně B..
P., zastoupené advokátem, proti žalované I. M. a. s., zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 17 C 41/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, jímž byl změněn rozsudek Okresního
soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, tak, že je
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 180.000,- Kč se 6,5% úrokem z
prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, jímž byl změněn rozsudek Okresního
soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, ve výroku o
nákladech řízení, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na
žalované zaplacení částek 180.000,- Kč (výrok I.) a 179.843,90 Kč (výrok II.),
vždy s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. od 1. 1. 2002 do zaplacení, a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně
přenechala žalované na základě smlouvy o půjčce z 1. 7. 1997 částku 280.000,-
Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 15%
ročně do 1. 7. 1998. Tato lhůta byla dodatkem ke smlouvě z 1. 7. 1998
prodloužena do 31. 12. 2001. Současně žalovaná dne 1. července 1998 svůj dluh
vůči žalobkyni písemně uznala co do důvodu a výše. Žalovaná zatím na dluh
zaplatila 100.000,-Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o půjčce
je neplatná pro rozpor s § 196a odst. 1 obchodního zákoníku. Žalovaná tedy
přijala částku 180.000,- Kč bez právního důvodu, čímž jí vzniklo na úkor
žalobkyně bezdůvodné obohacení. Žalobě však nebylo možno vyhovět, neboť
žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. K bezdůvodnému obohacení totiž
došlo již převzetím finančních prostředků dne 1. července 1997, objektivní
tříletá promlčecí doba podle § 107 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) začala běžet 2. 7. 1997 a ke dni podání žaloby v roce 2003 již marně
uplynula. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce se žalobkyně nemůže domáhat
ani smluveného úroku z prodlení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
180.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení do tří dnů od
právní moci rozsudku, ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej
potvrdil, změnil výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejných
skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o
neplatnosti smlouvy o půjčce. Pokud ovšem jde o námitku promlčení, vytkl soudu
prvního stupně, že nevyvodil žádné právní důsledky z uznávacího prohlášení
žalované z 1. 7. 1998. Toto prohlášení splňuje veškeré náležitosti platného
uznání dluhu podle § 558 ObčZ a na tom nic nemění ani nesprávný odkaz na § 588
ObčZ, ani skutečnost, že prohlášení nadbytečně podepsala i žalobkyně. Ani to,
že jako důvod závazku je v prohlášení uvedena smlouva o půjčce, která byla
později shledána neplatnou, nemá na platnost uznání vliv, neboť právní
posouzení důvodu závazku není podstatnou náležitostí uznání dluhu a skutkově je
dluh v prohlášení nezaměnitelným způsobem identifikován. Právo uznané dlužníkem
písemně co do důvodu a výše se podle § 110 odst. 1 ObčZ promlčuje v desetileté
promlčecí době a ke dni podání žaloby (3. 2. 2003) tudíž nemohlo být promlčeno.
Proto je žaloba na zaplacení částky 180.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
odvíjející se od počátku prodlení, jímž je s ohledem na písemnou výzvu
žalobkyně k plnění 28. únor 2002, důvodná.
Proti tomuto rozsudku, a to proti oběma měnícím výrokům, podala žalovaná
dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Podle jejího názoru je uznání dluhu z 1. 7. 1998
neplatným právním úkonem. Uznání dluhu zakládající domněnku existence dluhu v
době jeho uznání, je zajišťovacím institutem a je-li neplatná smlouva o půjčce,
je uznávací prohlášení bez významu, neboť nemůže vzniknout akcesorický závazek
bez existence závazku zajištěného. Uznání navíc z hlediska specifikace závazku
odkazuje na neplatnou smlouvu o půjčce, nikoli na závazek z bezdůvodného
obohacení. Kromě toho je uznání formulováno jako dvoustranný právní úkon
(dohoda), jímž je vedle zajištění závazku ve smyslu § 516 ObčZ měněn obsah
závazku, a jak dohoda o zajištění závazku, tak novace vyžaduje souhlas valné
hromady společnosti podle § 196a odst. 1 obchodního zákoníku stejně jako
smlouva o půjčce. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je (pokud jde o výrok ve
věci samé) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a opírá se o způsobilý
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Jelikož je splněna i podmínka
povinného stoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 OSŘ) a dovolání obsahuje
náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací
(§ 10a OSŘ) přezkoumal napadený meritorní výrok podle § 242 odst. 3 OSŘ.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem
tak, jak jej žalovaná obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
V řízení byl proveden důkaz listinou nazvanou „uznání dluhu“, v níž (se zjevně
nesprávným odkazem na § 588 ObčZ) žalovaná uznala ke dni 1. 7. 1998 svůj dluh
vůči žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce ze dne 1. 7. 1997 ve výši 280.000,-
Kč, a to „včetně úroků“. Současně se zavázala dluh uhradit nejpozději do 31.
12. 2001. Odvolací soud považoval tuto listinu za platné uznání dluhu podle §
558 ObčZ, podle kterého uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co
do důvodu a výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Žalovaná ve svém
dovolání polemizuje výlučně s tímto závěrem odvolacího soudu, přitom však
přehlíží, že právní posouzení věci na něm vůbec není postaveno. Odvolací soud
totiž posuzoval právní účinky uznávacího prohlášení toliko z hlediska uplatněné
námitky promlčení.
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení
nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři
roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu
došlo.
Podle § 110 odst. 1 věty druhé ObčZ bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co
do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo;
byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí
této lhůty.
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení
promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 ObčZ. Platné uznání práva z
hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku
jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná
běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp.
od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva
je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti
kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. ObčZ)
musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 větě druhé ObčZ. Uznání
práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 ObčZ) a musí se
týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti
a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 ObčZ). Jelikož uznání práva je právním úkonem,
pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost
projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán. Všechny tyto požadavky uznávací prohlášení žalované z 1. 7. 1998
splňuje. Má písemnou formu, je v něm jednoznačně vyjádřena vůle uznat právo
žalobkyně, jíž je též adresováno, a obsahuje náležitou specifikaci jak výše
uznaného práva, tak i jeho důvodu. Lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího
soudu, že odkaz na smlouvu o půjčce z 1. 7. 1997 je dostatečnou identifikací
důvodu uznaného práva. Tato identifikace je totiž nezbytná nikoli k posouzení
právního důvodu uznávaného práva, ale k jeho skutkovému vymezení, aby je nebylo
možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je úkon adresován.
Skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nemění nic na
tom, že bylo písemně uznáno právo žalobkyně na vrácení částky 280.000,- Kč,
která jí byla předána na základě ujednání účastníků zachyceného v písemném
vyhotovení uvedené smlouvy. Projev vůle žalované v uznávacím prohlášení tedy
přivodil účinky předpokládané v § 110 odst. 1 ObčZ a je nadbytečné zkoumat, zda
lze listinu z 1. 7. 1998 považovat též za uznání dluhu podle § 558 ObčZ nebo
dokonce (s ohledem na skutečnost, že obsahuje též podpis žalobkyně) za dohodu
podle § 516 ObčZ. Správnost závěru o platnosti uznávacího prohlášení z hlediska
účinků uvedených v § 110 odst. 1 ObčZ pak žalovaná nezpochybnila a vzhledem k
vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody nebylo možno tento závěr
odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu.
Žalované se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost přezkoumávaného meritorního výroku, naopak je zřejmé, že
odvolací soud věc posoudil podle správného právního předpisu, který též
bezchybně vyložil. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti
tomuto výroku podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Dovolání žalované směřuje výslovně též proti měnícímu výroku o nákladech řízení
před soudem prvního stupně; v tomto směru však není přípustné (srovnej blíže
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003) a jako
takové muselo být podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ
odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu