NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 503/2004-96
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců
a) V. K. a b) V. K., proti žalovaným 1) D. P. a 2) P. H., o zaplacení částky
150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 15 C 110/2003, o dovolání žalovaného D. P. proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 30 Co 537/2003-69, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobci se po žalovaném D. P. původně domáhali zaplacení částky
270.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu kupní smlouvou ze dne 23. 3.
2001 prodali zde specifikované pozemky za dohodnutou kupní cenu 270.000,-Kč a
tato kupní cena jim nebyla přes výzvu dosud uhrazena.
K návrhu žalobců Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 15.
září 2003, č. j. 15 C 110/2003-50, připustil přistoupení Petra Horáka, nar. 5.
8. 1966, trvale bytem v Mladé Boleslavi, Havlíčkova 1209 (adresa pro doručování
u paní B., 17. listopadu 1170, Mladá Boleslav), jako účastníka řízení na
straně žalované.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 30 Co
537/2003-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního
stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené § 92 odst. 1 o. s.
ř. pro přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované.
Usnesením ze dne 3. února 2004, č. j. 15 C 110/2003-72, Okresní soud v Mladé
Boleslavi „připustil změnu žaloby tak, že žalobní petit zní: 1. žalovaný je
povinen zaplatit žalobcům částku 150.000,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 4. 3.
2003 do zaplacení a 2. žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 120.000,-
Kč s 8 % úrokem z prodlení od 23. 3. 2001 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní
moci rozsudku“. Usnesením ze dne 16. března 2004, č. j. 15 C 110/2003-78,
Okresní soud v Mladé Boleslavi řízení v rozsahu částky 120.000,- Kč spolu s 8 %
úrokem z prodlení od 23. 3. 2001 do zaplacení proti 1. žalovanému zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o připuštění přistoupení P. H. do řízení na stranu žalovanou,
podal žalovaný D. P. dovolání, v němž namítá, že odvolací soud posoudil daný
případ „pouze dle litery zákona, nikoli jako konkrétní případ s konkrétními
subjektivními právy účastníků řízení, svědků a dalších osob“. Je přesvědčen,
že rozhodnutím o připuštění přistoupení P. H. do řízení došlo k porušení zásady
ekonomie řízení, neboť bude nutné zopakovat „všechno do současné doby provedené
řízení“ a nebude přitom možné použít svědeckou výpověď P. H., pakliže bude
nadále vystupovat jako účastník řízení. Porušena byla rovněž zásada rovného
postavení účastníků řízení, neboť P. H. neměl jako svědek v tomto řízení rovné
postavení s tehdejšími účastníky řízení a jeho „pozdějším přistoupením do
řízení na místo druhého žalovaného byla velice silně omezena jeho procesní
práva (možnost přípravy na jednání, příprava před svým výslechem, možnost
porady s advokátem, možnost odmítnutí vlastního výslechu, možnost klást
žalobcům při jejich výslechu otázky apod.)“. P. H. by podle dovolatele měl mít
možnost se sám k celé věci vyjádřit a navrhovat důkazy k prokázání svých
tvrzení. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že P. H. není ve věci pasivně
legitimován, neboť žalobce nezastupoval. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl,
aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným D. P.) řádně
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle §
239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení je odstranění nedostatku
aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení
a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné,
aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další
osobě. K přistoupení dalšího účastníka může dojít jen tehdy, jsou-li splněny
podmínky řízení, popř. byl-li nedostatek podmínek řízení odstraněn.
Dovolatel argumentuje proti připuštění přistoupení P. H. do řízení na stranu
žalovanou jednak porušením zásady hospodárnosti řízení, dále pak porušením
zásady rovného postavení účastníků řízení. Porušení prvé ze zmiňovaných zásad
shledává v tom, že bude nutné zopakovat dosavadní výsledky dokazování a že
nebude možné použít údaje vyplývající ze svědecké výpovědi P. H. K porušení
druhé zmíněné zásady došlo podle dovolatele omezením procesních práv
přistoupivšího účastníka řízení.
Rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka nesmí být v rozporu se
zásadou hospodárnosti řízení. Důvody k tomu, aby přistoupení dalšího účastníka
do řízení bylo připuštěno, nejsou zpravidla dány tehdy, jestliže tento postup
vyvolává další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a ve svých
důsledcích vede k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení.
Nic takového však dovolatel nenamítá a bez dalšího to ani není na místě
dovozovat. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že zopakování dosavadních výsledků
dokazování (soud prvního stupně dosud provedl důkaz výslechem žalobce a
žalovaného, svědeckou výpovědí P. H. a listinnými důkazy) nemůže s přihlédnutím
k rozsahu, druhu důkazních prostředků a způsobu, jakým se podle zákona provádí,
podstatným způsobem oddálit rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení.
Okruh právně významných skutečností, dokazování a posouzení, která jsou nutná
pro rozhodnutí ve věci, nedozná změn v takovém rozsahu, že by to bylo možno
označit za zjevně procesně neekonomický postup. S dovolatelem nelze souhlasit
ani v tom, že přistoupení P. H. do řízení na stranu žalovanou povede k
„nevyužitelnosti“ jeho předchozí svědecké výpovědi. Provedené důkazy soud
hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Všem provedeným
důkazům pak soud přisoudí hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí,
hodnotu zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určí, jaký význam mají jednotlivé
důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda
jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v
jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá, zda
důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo
zda v tomto směru vykazují vady; nepřihlédne pouze k důkazům, které byly
získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Obavy dovolatele,
že svědecká výpověď P. H. nebude shora uvedeným způsobem vyhodnocena, nejsou
ničím objektivně podloženy a lze je označit za přinejmenším předčasné.
Námitky, že postupem soudu (tj. připuštěním přistoupení dalšího žalovaného do
řízení) došlo k porušení zásady rovného postavení účastníků řízení, neboť byla
porušena procesní práva přistoupivšího účastníka řízení (P. H.), dovolateli
nepřísluší uplatnit. K takovým námitkám je subjektivně oprávněn jen ten
účastník řízení, jehož procesní práva byla porušena, neboť pouze jemu mohla být
v důsledku porušení práv způsobena újma, odstranitelná v odvolacím řízení (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154). Za bezvýznamné z hlediska
předmětného dovolacího přezkumu lze označit rovněž námitky dovolatele, jimiž je
odvolacímu soudu vytýkáno, že nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný P. H. není
ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce nezastupoval. Vymezení účastníků
řízení se zakládá čistě procesním způsobem (závisí na údajích obsažených v
žalobě, příp. jejích změnách). Skutečnost, zda žalobce nebo žalovaný jsou
nositeli tvrzeného hmotného práva (zejména zda žalobci přísluší podle hmotného
práva nárok vůči žalovanému), nemá na vymezení účastníků řízení vliv. Otázka
tzv. věcné legitimace (týká-li se žalobce, hovoříme o aktivní věcné legitimaci,
a týká-li se žalovaného, označuje se jako pasivní věcná legitimace) je
předmětem dokazování a její nedostatek je důvodem pro případné zamítnutí
žaloby; není však významná pro vymezení účastníků řízení.
Přistoupení dalšího účastníka do řízení nesmí soud povolit tehdy, kdyby v
důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné
řízení zastavit, případně kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti
tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, nebo kdyby nebylo
jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit
jako další žalobce. Protože ani o žádnou z těchto situací v dané věci nejde,
lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolacích námitek
správné a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání prvního žalovaného jako
nedůvodné zamítnout (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu