NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 506/2001-115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny
Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. V. Z., advokáta,
zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému
JUDr. T. P., advokátem, o zaplacení odměny za právní služby,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 92/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001 č. j.
11 Co 130/2001-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001 č.
j. 11 Co 130/2001-73 a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. října 2000 č. j. 11 C 92/99-52 se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 10. října 2000 č.
j. 11 C 92/99–52 rozhodl, že žaloba ze dne 24. 11. 1998,
kterou se žalobce domáhal na žalovaném uhrazení částky 690
399 Kč s 26% úrokem od 10. 8. 1998 do zaplacení, je co do
základu plně důvodná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli příkazní smlouvu podle § 724 a násl. občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“), kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému právní služby k
majetkovému vypořádání dvou skupin členů sdružení R. K. Základní odměna
příkazníka, tj. žalobce, který je advokátem, byla dohodnuta za projednání věci
(první fáze) v částce 120 000 Kč. Za druhou fázi, tj. za uzavření mimosoudní
dohody o vypořádání majetkových vztahů bývalých členů sdružení, byla dohodnuta
podílová odměna ve výši 20 % z rozdílu minima požadované částky z titulu
vypořádání, tj. 2 miliónů na osobu, tedy 8 miliónů pro skupinu čtyř bývalých
členů sdružení, a optima, tedy jedné poloviny modifikované o navýšení z titulu
očekávané penalizace za nedoplatek daně z příjmu (tato odměna je předmětem
tohoto sporu). Vzhledem k tomu, že k uzavření mimosoudní dohody o vypořádání
obou skupin členů sdružení skutečně došlo a žalovaný odmítl sjednanou podílovou
odměnu zaplatit, shledal soud žalobu co do základu důvodnou.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2001 č.
j. 11 Co 130/2001-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba je co do základu důvodná, a zamítl návrh na
připuštění dovolání. Odvolací soud konstatoval správnost zjištění skutkového
stavu věci soudem prvního stupně a také se ztotožnil s jeho právními závěry
ohledně platnosti příkazní smlouvy uzavřené účastníky řízení i její části
týkající se smluvní odměny advokáta. Procentní odměna 20 % rozdílu minima
požadované částky (osm milionů celkem, tj. dva miliony na osobu) a
optima, tj. jedné poloviny modifikované o navýšení z důvodu
očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu,
byla podle názoru odvolacího soudu sjednána určitě a
srozumitelně, jak vyžaduje zákon v § 37 odst. 1 ObčZ; i když v době uzavírání
předmětné příkazní smlouvy nebylo známo, co je základem sjednané odměny, mohli
tak účastníci učinit pouze rámcově (rozdíl minima a maxima požadované částky).
Současně shledal tuto odměnu advokáta v poměru k hodnotě a složitosti věci v
souladu s článkem 10 odst. 5 Pravidel profesionální etiky a Pravidel soutěže
advokátů České republiky jako přiměřenou, a uzavřel, že žalovaný je touto
smlouvou v plném rozsahu vázán. Sdružení, jehož byl žalovaný členem,
provozovalo realitní činnost, takže předmětem vypořádání byly rozsáhlé
majetkové hodnoty, zejména nemovitosti, což vyžadovalo na straně žalobce
speciální znalosti, zkušenost a schopnosti. Sjednaného výsledku právní služby
bylo nepochybně dosaženo, nárok žalobce na odměnu je tedy dán. O skutečné výši
žalobcovy odměny bude však rozhodnuto teprve konečným rozsudkem. Odvolací soud
shledal pochybení soudu prvního stupně pouze ve formulaci rozsudečného výroku
tak, že do něho nesprávně včlenil ještě výši uplatněné pohledávky, takže musel
být tento rozsudek změněn, aniž by se to týkalo věci samé. Návrh na připuštění
dovolání pak odvolací soud zamítl, neboť se podle jeho závěru jedná o běžný
spor mezi advokátem a jeho klientem o výši odměny, kdy nejde o věc
zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v podmínkách stanovených v § 238 odst. l písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), když rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně, nebo v podmínkách § 239 odst. 2 o. s. ř., když odvolací
soud zamítl jeho návrh na připuštění dovolání a otázka platby podílové odměny
advokáta nebyla dosud na úrovni dovolacího soudu řešena, takže projednávaný
nárok má zásadní právní význam, a konečně v podmínkách stanovených v § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť mu byla nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolání odůvodnil nesprávným
právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Stejně jako v
odvolacím řízení namítal, že dohoda o podílové odměně žalobce je pro neurčitost
a nesrozumitelnost neplatná a dále, že odvolací soud se
nedostatečně vypořádal s právním hodnocením této dohody ve vztahu k
zákonu o advokacii a článku 10 Pravidel profesionální etiky a
Pravidel soutěže advokátů České republiky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které
podle jeho hodnocení dospěly ke správnému názoru, že ze strany žalobce byly
dodrženy veškeré předpisy, kterými je advokát vázán jak po stránce právní, tak
i etické. Způsob sjednání odměny za právní službu byl nejvýhodnějším ze všech,
které připadaly v úvahu.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl
rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V
posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 10. října 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou -
účastníkem řízení (§ 240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle § 241
odst. l o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř., Tyto vady se ze spisu nepodávají. Odnětí možnosti dovolatele
jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu podle §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jak namítá dovolatel, nebylo Nejvyšším soudem
shledáno. Pokud dovolatel shledává toto odnětí možnosti jednat před soudem ve
skutečnosti, že se žalovaný neměl možnost vyjádřit k tvrzením žalobce o rozsahu
jeho výkonů, přičemž nebyl ani vyslechnut, Nejvyšší soud konstatuje, že
žalovaný tuto možnost v průběhu řízení měl a také ji
vícekrát využil. Skutečnost, že soud žalovaného jako účastníka řízení
nevyslechl, může případně zakládat vadu řízení, nikoliv však přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 o. s. ř. tedy dána není.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání dále přípustné za podmínek upravených v ustanoveních § 238
odst. 1 písm. b) a § 239 odst. l a 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková
situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci přípustnost dovolání
vyslovena nebyla.
Konečně podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Úkolem dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda je dovolání
přípustné podle § 239 odst. 2 o.s . ř. a napadené rozhodnutí má po právní
strance zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro
konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné
povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru
odlišné řešení této právní otázky.
Vzhledem k tomu, že otázka smluvní odměny advokáta sjednané
podílem na hodnotě věci nebyla dosud na úrovni dovolacího
soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že posuzované rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam a dovolání shledal
přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení na
vyslovení přípustnosti dovolání, může být napadeno jen z důvodu uvedeného v §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Předmětem daného dovolacího přezkumu je proto
správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil správně, ale nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci jde o aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, zákona
č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže
advokátů České republiky přijatých podle ustanovení § 17 zákona č. 85/96 Sb., o
advokacii, představenstvem České advokátní komory dne 31. 10. 1996 (dále též
jen „Pravidla“) na smlouvu o poskytnutí právní pomoci uzavřenou
účastníky řízení, a to především její část o výši odměny advokáta. V
posuzovaném případě spočívala právní služba poskytnutá žalobcem žalovanému v
dosažení majetkového vypořádání účastníků smlouvy o sdružení R. K., jehož
účastníkem byl i žalovaný.
Soudy obou stupňů posoudily smlouvu uzavřenou účastníky řízení jako smlouvu
příkazní. Podle § 730 ObčZ příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu
pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k
povolání příkazníka.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo úkolem dovolacího soudu posoudit, zda
je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o podílové odměně byla účastníky
řízení sjednána ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ určitě a
srozumitelně a že při sjednání této dohody byly
dodrženy podmínky článku 10 odstavce 2 a 3 Pravidel a dohoda o podílové odměně
byla tudíž uzavřena platně.
Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je
neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný,
avšak nikoliv jednoznačný – a tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah, přičemž
neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití
výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 ObčZ). Právní úkon je nesrozumitelný,
jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno – zjistit, co jím mělo
být vlastně po slovní či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož druhé straně
není umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Vyjádření právního
úkonu je nesrozumitelné, jestliže je po jazykové stránce
takového rázu, že z něj nelze zjistit obsah tohoto sdělení, přičemž tuto
nejasnost obsahu sdělení nelze odstranit ani
výkladem. Odvolací soud dovodil, že za použití těchto pravidel je
srozumitelné a určité ujednání účastníků o podílové odměně
žalobce následujícího znění : „Odměna za vypracování dokumentu ve fázi druhé a
jednání s tím související, tedy precizaci částky k vypořádání, se sjednává jako
procentní odměna z rozdílu minima požadované částky z titulu vypořádání, tedy
částky, na kterou je s největší pravděpodobností nesporný nárok, a kterou
klienti hodnotí na dva miliony na osobu, tj. osm milionů celkem, a která ještě
je přijatelná pro klienty a optima, tedy jedné poloviny modifikované o navýšení
z titulu očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu. Procentní odměna se
sjednává ve výši 20 % z výše uvedeného rozdílu.“ Nejvyšší soud se s tímto
závěrem ztotožňuje. Výkladem gramatickým a logickým lze dospět k tomu,
že žalobce s žalovaným a Ing. P. H., Ing. D. S. a Ing. P. B. sjednali odměnu za
poskytování právní služby podílem na hodnotě věci, přičemž hodnotu věci
vyjádřili rozdílem mezi minimální a optimální částkou, kterou mohou získat při
vypořádání účastníků smlouvy o sdružení. Minimální částka byla stanovena ve
výši dva miliony Kč na osobu, optimální částka byla stanovena ve výši jedné
poloviny vypořádávaného majetku sdružení modifikované o navýšení z titulu
očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu. Údaj o optimální částce je
třeba vyložit v souvislosti s předcházejícím obsahem „Informace“ – příkazní
smlouvy mezi účastníky ze dne 26. 3. 1998. Základní podíl dělení majetku
sdružení měl být stanoven jednou polovinou. Polovinu majetku sdružení tedy měla
obdržet skupina členů sdružení tvořená Ing. H., Ing. H., Ing. S. a Ing. B.,
druhou polovinu skupina tvořená Ing. L., JUDr. Š. a p. Š. Tento podíl však měl
být ještě modifikován s ohledem na vady při výpočtu daně Ing. H. Vypořádání
tedy mělo zahrnovat i platbu, která měla být specifikována po konzultaci s
daňovým poradcem, která měla reprezentovat rozdíl ve výši očekávané penalizace
z titulu nedoplatku daně z příjmu fyzické osoby.
Hodnota věci tedy byla
stanovena rozdílem mezi polovinou celkového majetku sdružení navýšenou o
očekávanou penalizaci zřejmou k okamžiku uzavření smlouvy o vypořádání majetku
sdružení a částkou osm milionů Kč (4 ´ dva miliony Kč). K datu uzavření smlouvy
o vypořádání majetku sdružení ovšem žádná penalizace očekávána nebyla, tudíž
při výpočtu hodnoty věci se k této původně uvažované penalizaci nepřihlíží. Z
tohoto rozdílu pak má žalobce nárok na odměnu ve výši 20 %. Jde přitom o
společný závazek Ing. H., Ing. H., Ing. S. a Ing. B. Jelikož ve smlouvě nebyla
vyjádřena solidarita tohoto závazku, jde o závazky dílčí, přičemž každý ze
shora uvedených členů sdružení je zavázán platit žalobci jednu čtvrtinu takto
vypočtené částky. Je totiž třeba vyjít ze zásady, že pokud nejsou podíly
dílčích dlužníků stanoveny jinak, jsou stejné (analogická aplikace § 512 odst. 1 ObčZ). Nejvyšší soud k této otázce uzavřel, že dohoda o odměně advokáta
podílem na hodnotě věci byla sjednána určitě a tudíž z tohoto hlediska platně.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda
o podílové odměně byla uzavřena v souladu s článkem 10 Pravidel a tudíž platně.
Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát postupuje při výkonu
advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je
zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže.
Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.
Podle § 1 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho
smlouvou s klientem; není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními
této vyhlášky o mimosmluvní odměně.
Podle článku 10 odst. 1 Pravidel při sjednávání smluvní odměny je advokát
povinen klientovi poskytnout pravdivé informace o očekávaném rozsahu svých
výkonů a na jeho žádost i úplné vysvětlení o výši mimosmluvní odměny v dané
věci.
Podle odstavce 5 tohoto článku advokát smí sjednat smluvní odměnu stanovenou
podílem na hodnotě věci, je-li výše odměny přiměřená podle ustanovení odstavce
2 a odstavce 3.
Podle odstavce 2 smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém
nepoměru k hodnotě a složitosti věci.
Podle odstavce 3 při posuzování přiměřenosti smluvní odměny se přihlédne
zejména i k poměru vyjednávacích schopností a možností advokáta a klienta, k
rozsahu informací klienta o poměrech na trhu právních služeb, ke speciálním
znalostem, zkušenostem, pověsti a schopnostem advokáta, k povaze a době trvání
vztahů mezi advokátem a klientem při poskytování právních
služeb, k časovým požadavkům klienta na vyřízení věci, k obtížnosti a novosti
skutkových i právních problémů spojených s věcí a k pravděpodobnosti, že v
důsledku převzetí věci klienta bude advokát muset odmítnout převzetí jiných
věcí.
Odvolací soud uzavřel, že není žádného důvodu k závěru, že by sjednaná výše
odměny byla ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci.
Zdůraznil, že předmětem vypořádání byly rozsáhlé
majetkové hodnoty (zejména nemovitosti, kupříkladu objekty „Žertvy“ a
„Sokolníky“), což vyžadovalo na straně žalobce speciální znalosti, zkušenost a
schopnosti. Uzavřel, že obtížnosti a časové náročnosti požadované právní služby
si byl žalovaný jistě vědom, neboť jinak by dohodu o smluvní
odměně a její výši neuzavřel.
Pro posouzení dané otázky je nutno nejprve vyjasnit charakter
Pravidel a důsledky jejich případného porušení na smluvní
vztah účastníků příkazní smlouvy. Pravidla jsou stavovským předpisem a
zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou
odpovědnost advokáta v případě porušení Pravidel. Jakožto stavovský předpis
však nejsou Pravidla závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly
proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem. Jako každý další
právní úkon je však třeba i příkazní smlouvu o zastupování
advokátem a v jejím rámci dohodu o smluvní odměně poměřovat
ustanovením § 39 ObčZ, podle něhož je právní úkon neplatný i v případě, že se
příčí dobrým mravům.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícímu obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání, apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti. Pro posouzení, zda se dohoda o smluvní odměně
nepříčí dobrým mravům, slouží jako jedno z kritérií i
hodnocení, zda tato dohoda byla sjednána v souladu s článkem 10 Pravidel,
zejména zda je sjednaná odměna přiměřená.
Přiměřenost smluvní odměny advokáta sjednané podílem na hodnotě věci však nelze
v soudním řízení posuzovat, aniž by tato hodnota věci byla vyčíslena a učiněna
předmětem skutkového zjištění. Jelikož se tak v dané věci nestalo, nebylo možno
ani ve smyslu § 152 odstavce 2 věty druhé o. s. ř.
rozhodnout mezitímním rozsudkem o základu věci.
Právní posouzení věci je tedy z tohoto hlediska nesprávné a je naplněn dovolací
důvod podle § 241 odstavce 3 písmena d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu