NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 507/2001-94
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobkyně C. P.-M., a.s., zastoupené JUDr. J. V., advokátem , proti
žalované B., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. N., advokátem , o zaplacení
300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 7 C 80/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12. října 2000 č.j. 19 Co 604/99-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení 18.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalované, JUDr. P. N., advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 300.000,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení. Uváděla, že – ačkoli mezi účastnicemi v minulosti
nebyl, a ani v současné době není, žádný právní vztah z obchodní činnosti
– žalobkyně podle bankovního výpisu ze dne 14. 12. 1995 nedopatřením složila na
účet žalované 500.000,- Kč, které byly určeny dodavateli žalobkyně. Žalovaná
z tohoto plnění bez právního důvodu vrátila žalobkyni ve čtyřech
platbách po 50.000,- Kč celkem 200.000,- Kč, po podání žaloby uhradila ještě
2.000,- Kč; zbytek odmítá zaplatit.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. září 1999 č.j. 7 C
80/99-41 žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobkyni 298.000,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 18 % z částky 350.000,- Kč od 1. 1. 1998 do 25. 3. 1999, z
částky 300.000,- Kč od 26. 3. 1999 do 24. 5. 1999 a z částky
298.000,-Kč od 25. 5. 1999 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku;
ohledně částky 2.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. října 2000
č.j. 19 Co 604/99-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně,
rovněž odvolací soud uzavřel, že plnění částky 500.000,- Kč nemělo základ v
obchodních závazkových vztazích účastníků a proto je namístě závazek z
bezdůvodného obohacení podřadit výlučně režimu občanského zákoníku. Na rozdíl
od soudu prvního stupně však dovodil, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení bylo promlčeno, neboť listina z 19. 3. 1999 nesplňuje – ani za
použití výkladových pravidel - nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu
ustanovení § 558 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
brojí proti závěru dovozujícímu, že v posuzovaném případě došlo k promlčení
práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, když písemnost ze dne 19. 3.
1999 není platným uznáním dluhu podle § 558 občanského zákoníku. Žalobkyně
souhlasí s tím, že mezi stranami nevznikl žádný závazkový vztah. Připomíná,
že po dlouhou dobu bylo nesporné, že žalovaná od žalobkyně obdržela plnění bez
právního důvodu v částce 500.000,- Kč; toto bezdůvodné obohacení pak zčásti,
konkrétně do výše 202.000,- Kč žalobkyni vrátila. Pozdější zpochybňování uznání
dluhu z titulu bezdůvodného obohacení považuje žalobkyně za ryze účelové a je
přesvědčena, že pouhou skutečnost, že v písemnosti ze dne 19. 3. 1999 není
použit správný právní pojem, nelze vykládat tak, že „projev vůle žalované
nesměřoval k uznání pohledávky spočívající v peněžitém plnění, tj. vrácení
zbytku částky, kterou obdržela na svůj účet bez právního důvodu“, jak učinil
formálně a v důsledku „pozitivistického nazírání práva“ odvolací soud. Z
uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné
zamítl, neboť není odůvodněno žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení
§ 241 odst. 3 o. s. ř., přičemž řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení §
237 odst. 1 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc
posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále
opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu k tomu legitimovaným
subjektem (žalobkyní) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř. a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Každé podání - tedy i dovolání - je soud povinen posoudit podle jeho
obsahu. I když žalobkyně v dovolání výslovně nezmiňuje dovolací důvod uvedený
v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., veškerá obsahová argumentace je zaměřena
právě ke zpochybnění správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem,
konkrétně právního závěru dovozujícího, že listinu ze dne 19. 3. 1999 nelze mít
ze uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době pořízení „Uznání závazku“, tedy ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., 146/1971 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988 Sb., 94/1988 Sb.,
188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb., 264/1992
Sb., 267/1994 Sb., 104/1995 Sb., 118/1995 Sb., 94/1996 Sb., 89/1996 Sb.,
227/1997 Sb., 91/1998 Sb. a 165/1998 Sb.(dále jen „ObčZ“).
vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní
posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj.
když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který
správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné
právní závěry.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
těchto zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobkyně (resp. její právní
předchůdce C. H. T., a.s.) převedla na vrub žalované dne 14. 12. 1995 částku
500.000,- Kč, aniž byl mezi účastníky právní vztah z obchodní činnosti; tato
částka byla určena jako záloha na dodávku zemědělských produktů dodavateli a
byla žalované poukázána nedopatřením. Žalovaná z takto bezdůvodně přijaté
částky žalobkyni v minulosti vrátila 200.000,- Kč ve čtyřech splátkách po
50.000,- Kč (ve dnech 31. 1. 1996, 24. 9. 1997, 1. 10. 1997 a
25. 3. 1999); po podání žaloby pak dne 24. 5. 1999
poukázala žalobkyni ještě 2.000,- Kč. V písemnosti ze dne 19. 3. 1999 nazvané
„Uznání závazku“ C. H. T., a.s. - odvolávajíc se
na předcházející telefonický rozhovor – žádá B., s. r. o. L. o „potvrzení
závazku ve výši 350.000,- Kč ve smyslu § 323 Obchodního zákoníku vůči C. H. T.
a.s.“ s tím, že „obě strany stvrzují svými podpisy výši uvedeného stavu závazků
a pohledávek“; listina je podepsána statutárními zástupci obou společností,
přičemž zástupce žalované, ing. L. M., přičinil na listině poznámku, že dne
25. 3. 1999 byla uhrazena částka 50.000,- Kč, takže zůstatek závazku činí
300.000,- Kč. V dopise ze dne 27. 3. 1999 zaslal ředitel žalované, ing. L. M.,
akciové společnosti C. H. T. platební kalendář, v němž navrhl splacení částky
300.000 Kč pravidelnými měsíčními platbami po 50.000 Kč počínaje měsícem dubnem
s tím, že poslední splátka bude poskytnuta v září 1999; současně navrhl, aby
částka 300.000 Kč byla uhrazena výrobky žalované dle výrobního katalogu.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutku odvolacím
soudem a k podstatě dovolacích námitek podléhá dovolacímu
přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě je
právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v zůstatku 298.000,- Kč
promlčeno; posouzení správnosti tohoto závěru předpokládá prejudicielně vyřešit
otázku, zda písemnost ze dne 19. 3. 1999 je uznáním dluhu ve
smyslu ustanovení § 558 ObčZ.
Podle § 558 ObčZ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době
uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen
věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci
plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání
dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný
věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34n) je k
jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení
důvodu dluhu a jeho výše, neboli má-li mít písemné uznání práva dlužníkem
právní důsledky uvedené v ustanovení § 558 ObčZ (tj. důsledky v
podobě přetržení promlčení), je nutné, aby došlo k uznání práva
jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do
důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva
uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na
upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu
výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno
tak, aby výše byla objektivně určitelná.
Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí
neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 ObčZ), musí být určitost
projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp.
věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného
dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu),
interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 ObčZ. však nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle (použití zákonných výkladových
pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v
době, kdy byl úkon činěn).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že písemnost ze dne 19. 3. 1999
nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 ObčZ nesplňuje;
chybí v ní jak výslovné vyjádření příslibu žalované coby dlužníka žalobkyni
coby věřiteli v listině zmiňovanou částku 350.000,- resp. 300.000,- Kč uhradit,
tak z ní nelze dovodit důvod dluhu; jediný v písemnosti ze dne 19. 3. 1999
zmiňovaný odkaz na předcházející telefonický rozhovor účastníků je
nedostatečný, neboť ze žádného důkazu nevyplynulo, že by obsah takového
telefonického rozhovoru zástupců účastníků byl zaznamenán a že
by v záznamu byl důvod dluhu obsažen.
Je-li správný závěr odvolacího soudu týkající se posouzení platnosti
uznání dluhu, je správným rovněž závěr, že v posuzovaném případě nemohlo dojít
ve smyslu ustanovení § 110 ObčZ uznáním dluhu k založení běhu nové promlčecí
doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Protože z provedeného dokazování
vyplynulo, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila 14. 12. 1995,
a že žalobkyně uplatnila tvrzené právo u soudu 22. 4. 1999, tedy po uplynutí
obecné tříleté promlčecí doby, je správný rovněž závěr odvolacího soudu
dovozující, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení je promlčeno a nelze ho – s přihlédnutím k námitce žalovaného –
přiznat (§ 100 odst. 1 ObčZ).
Z uvedeného závěru vyplývá, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d/ o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně a v mezích dovolacího přezkumu
daných obsahovou formulací dovolacího důvodu je napadené rozhodnutí odvolacího
soudu správné; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.
s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění
jejího práva, spočívají v odměně za jeden úkon (vyjádření k dovolání) ve výši
18.000,- Kč (srov. Část dvanáctou Hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst.
1, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/) s
připočtením paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.),
celkem ve výši 18.075,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí
podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradila; ve smyslu ustanovení § 149
odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů zaplatit k
rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu