33 Odo 515/2001-66
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobkyň A) nezletilé M. T., a B) nezletilé G. T.,
zastoupených advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení
333.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5
C 32/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 14. května 2001 č.j. 17 Co 578/2000-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2001 č.j. 17 Co
578/2000-51 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. července 2000 č.j.
5 C 32/2000-28 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
května 2001 č.j. 17 Co 578/2000-51 rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne
17. června 2000 č.j. 5 C 32/2000-28 potvrdil ve výrocích, jimiž bylo žalované
uloženo zaplatit každé ze žalobkyň po 166.500,- Kč s 10% úrokem od 25. 2. 2000
do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve výrocích o nákladech řízení
tento rozsudek změnil tak, že náklady, které je žalovaná povinna zaplatit
každé ze žalobkyň, vyčíslil částkou 20.075,- Kč. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy žalované se nepodařilo
prokázat, že by otec žalobkyň a bývalý manžel žalované, O. T., částku
333.000,- Kč žalované daroval, „je právně bezvýznamné, zda jí je půjčil nebo
předal na základě neplatného právního úkonu či bez právního důvodu (o jiné
možnosti nelze na základě přednesů účastnic a provedeného dokazování
uvažovat)“; „v každém z uvedených případů je totiž žalovaná povinna peníze
věřiteli na jeho výzvu vrátit„, což neučinila. Vycházel přitom ze zjištění, že
O. T. v době trvání jeho manželství se žalovanou – při vědomí, že žalovaná nemá
vlastní finanční prostředky - předal jí postupně obnos 333.000,- Kč (300.000,-
Kč dne 5. 12. 1994, 17.000,- Kč v únoru 1995 a 16.000,- Kč v únoru 1996), aby
mohla splnit své závazky z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví s
předchozím manželem M. K., přičemž odmítl jako nabídku žalované, aby se stal
spoluvlastníkem vypořádávaných nemovitostí. Manželství žalované a O. T. bylo
dne 29. 1. 1998 rozvedeno (rozsudek o rozvodu nabyl právní moci dne 12. 2.
1998). Po rozvodu manželství žádal O. T. žalovanou o vrácení částky
333.000,- Kč a žalovaná mu slibovala, že mu peníze vrátí; nikdy se
nebránila tvrzením, že jí peníze daroval. Po smrti O. T. zaujala stanovisko, že
jinému než-li O. T. peníze vracet nebude. Návrhu na připuštění dovolání
odvolací soud nevyhověl, když otázku, „zda jednáním zůstavitele – předáním
částek 300.000 a 33.000 Kč za účelem splnění závazku žalované – byla uzavřena
perfektní smlouva darovací“, nepovažoval za zásadně právně významnou.
Konstatoval, že odpověď na otázku, zda O. T. uzavřel se žalovanou
darovací smlouvu, má těžiště ve skutkových zjištěních; podstata a náležitosti
konkludentní darovací smlouvy pak vyplývají z občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
vyjadřuje nesouhlas s tím, že zjištěný skutkový stav byl odvolacím soudem
„podřazen pod ust. 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, ačkoli z
provedených důkazů vyplývá, že šlo o platně uzavřenou smlouvu darovací podle
ust. §§ 628 a násl. obč. zák.“. Bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2
občanského zákoníku je vymezeno plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl a majetkový
prospěch z nepoctivých zdrojů. Zjištěný skutkový děj nelze podle názoru
dovolatelky pod žádný z uvedených případů podřadit. Existence právního důvodu,
který by odpadl nebyla prokázána a plnění z nepoctivých zdrojů nepřichází v
úvahu. Plnění bez právního důvodu i plnění z neplatného právního důvodu pak
předpokládají vždy jednání v omylu, který nebyl ani tvrzen. Bezdůvodné
obohacení podle § 454 občanského zákoníku pak odvolací soud správně vyloučil. V
posuzovaném případě došlo k uzavření perfektní darovací smlouvy, peníze byly
darovány a jako dar přijaty. Úmysl dárce O. T. peníze žalované, která byla jeho
manželkou, darovat, prokazuje skutečnost, že ji doprovodil na místo, kde
uzavírala dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a kde
bývalému manželovi předávala peníze na vyrovnání hodnot podílů, důvod platby
znal a vzal si s sebou potřebnou a předem slíbenou částku peněz.
Žalovaná peníze přijala a bezprostředně jich užila k předem dojednanému
účelu, čímž dovršila platný právní úkon – uzavření darovací smlouvy. Úmysl
dárce uzavřít darovací smlouvy by bylo možno zpochybnit pouze jeho výslechem,
který není možný, neboť zemřel. Pozdější chování dárce nemůže na
platnosti darovací smlouvy nic změnit, když důvody vrácení daru nebyly
dány, ani tvrzeny. Protože dovolatelka je přesvědčena, že nesporně
zjištěný skutkový stav nebyl odvolacím soudem správně podřazen ustanovení § 628
občanského zákoníku, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
příp. i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v daném
případě nebyly dovolatelkou namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je
třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost
dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek,
jímž odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak
tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání jen ve třech
případech.V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238
odst. 1 písm. b) o. s. ř., byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž
bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě
je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na
návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.
s. ř.). Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených
předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení
přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní otázka, má po
právní stránce zásadní význam.
O případy uvedené v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o. s. ř. v
projednávané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého
potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá proto přípustnost dovolání posoudit v intencích ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení
„zda jednáním zůstavitele – tj.předáním jí částky 300.000,-Kč a poté ve dvou
splátkách dalších 33.000,- Kč za účelem splnění jejího závazku z dohody
o vypořádání BSM - při předání peněz byla uzavřena perfektní smlouva darovací“.
Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné,
jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je
činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při
aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a
zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v
projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující),
rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla vyřešena nebo jejiž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže
nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné – „nové“ –
řešení této právní otázky), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci se soudy zabývaly otázkou, zda zjištěný skutkový
děj, kdy O. T. předal žalované, která v té době byla jeho manželkou – odmítnuv
přitom její nabídku stát se spoluvlastníkem vypořádávaných nemovitostí -
postupně ve třech platbách finanční obnos 333.000,- Kč, aby měla možnost
realizovat dohodu o vypořádání svého bezpodílového
spoluvlastnictví, resp. aby těmito penězi vyplatila rozdíl v hodnotách
majetkových podílů, přičemž tak činil s vědomím, že žalovaná mu tyto
peníze nebude moci vrátit a nevrátí, naplňuje skutkovou podstatu ustanovení
§ 628 občanského zákoníku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora vymezené právní
otázky podléhající dovolacímu přezkumu nelze považovat za správné. Vzhledem k
tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
rozhodující, představuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí, které
má po právní stránce zásadní význam; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
je tedy podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud – stejně jako předtím soud prvního stupně - v posuzované
věci uzavřel, že nelze dovozovat, že O. T. žalované finanční obnos 333.000 Kč
daroval; samotné předání peněz totiž může být výsledkem i jiného právního
úkonu, než darovací smlouvy, resp. nemusí být podloženo žádným právním
úkonem, a z nesolventnosti osoby, která pro sebe přebírá
finanční obnos nelze usuzovat, že její kontrahend neočekává vrácení
poskytnutého plnění. Odmítnutí přijmout spoluvlastnický podíl na nemovitostech
bezpochyby mohlo být i výsledkem jiné úvahy O. T., než jen rozhodnutí nežádat
peníze zpět.
S tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit.
Podle § 628 odst. 1 zákona č. 45/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., 146/1991 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988 Sb., 188/1988 Sb.,
87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb. a 264/1992 Sb., účinného v
době předání peněz (dále jen „občanský zákoník“) darovací smlouvou dárce něco
bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá.
Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité
věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (§ 628 odst. 2 věta
první občanského zákoníku).
K darování (donatio) dochází smlouvou uzavřenou mezi dárcem a
obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému
určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný
tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranný právní úkon,
k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost.
Darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tedy projevem vůle dárce a
obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím daru (předmětu darování). Projev
vůle může být přitom vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně, jestliže takový
konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt
projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa,
jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.
Předal-li O. T. žalované (postupně ve třech platbách) finanční
hotovosti v celkové výši 333.000,- Kč aniž přitom dal jakkoli najevo úmysl
požadovat tyto peníze zpět, a činil-li tak s vědomostí, že žalovaná peníze
této hodnoty použije na úhradu svého dluhu a že mu je není schopna vrátit,
resp. tuto skutečnost akceptoval, a žalovaná peníze za stejných okolností
přijala, lze takto zjištěný skutkový děj podřadit ustanovení § 628 odst. 1
občanského zákoníku, tedy dovozovat, že mezi O. T. a žalovanou
došlo k uzavření darovací smlouvy; znalost potřeb i poměrů žalované byla
motivací k poskytnutí finančního daru. Protože nebylo zjištěno, že by nabídku
stát se spoluvlastníkem nemovitostí, kterou mu žalovaná učinila v
souvislosti s přijetím jím předávaných peněz, O. T. odmítl pouze coby pro něho
neatraktivní či nepřijatelný ekvivalent, lze učinit závěr,
že O. T. odmítl ekvivalent jako takový, tedy jeho úmyslem bylo přenechat
žalované finanční obnosy bez protiplnění (darem). Bezplatnost je
charakterizována tím, že za dar nemá dárce dostat nic, co by mělo majetkovou
hodnotu. Skutečnost, že by při přenechávání peněz byla mezi tím, kdo peníze
přenechával a tím, kdo peníze přijímal, zmiňována jejich návratnost (a šlo
tudíž o půjčku) nebyla v řízení zjištěna, ani tvrzena. Z hlediska posouzení,
zda v letech 1994, 95 a 96 byly uzavřeny darovací smlouvy je irelevantní, že po
rozvodu manželství v roce 1998, kdy se změnily skutečnosti vnějšího světa (O.
T. se od žalované odstěhoval a došlo k zániku vzájemných citových vazeb mezi
dárcem a obdarovanou) změnil O. T. svůj úmysl a žádal po žalované vrácení peněz
(mohlo se jednat již pouze o vrácení daru). Bez právního významu je pak rovněž
skutečnost, že žalovaná se vrácení peněz zpočátku nebránila.
Z uvedeného závěru vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu dovozující,
že mezi žalovanou a O. T. nebyla uzavřena darovací smlouva, je nesprávný a
dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., byl uplatněn důvodně;
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbylo, než
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušit rovněž rozsudek soudu prvního stupně a
věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s . ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu