NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 518/2003-154
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně R. S. spol. s
r. o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti žalovaným 1) Ing. F. H.,
zastoupenému JUDr. J. H., advokátem, a 2) Z. F., zastoupenému Mgr. J. D.,
advokátem, o zaplacení 2 816 819,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku sp.
zn. 5 C 53/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. října 2002 č. j. 5 Co 2121/2002 - 135, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2002 č.
j. 5 Co 2121/2002 – 135, pokud jím byl ve výroku II. změněn
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. dubna 2002 č.
j. 5 C 53/2000 – 102 tak, že ohledně částky 883 342,80 Kč, představující 16 %
úrok za dobu od 21. 6. 1999 do 8. 10. 2002, se žaloba zamítá, a pokud jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Písku ze dne 29. dubna 2002 č. j. 5 C 53/2000
– 102 ve výroku II., kterým byla žaloba na zaplacení částky 707
994,30 Kč zamítnuta, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu
v Písku k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 29. dubna 2002 č. j. 5 C 53/2000 – 102
poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. července 2000 č. j. 5 C 53/2000 –
25, kterým uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 2 615
546,40 Kč s 12 % úrokem z prodlení ve výši 145 593, 20 Kč od 1. 2. 1999 do 5.
1. 2000 a s 12 % úrokem z prodlení od 6. 1. 2000 do zaplacení z
částky 2 107 000 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, byl zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2001 č.
j. 5 Co 2829/2000 – 67 a věc vrácena k dalšímu řízení soudu
prvního stupně, a poté, co připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá
zaplacení částky 1 260 000 Kč s 16 % úrokem do 28. 11. 2001
ve výši 1 023 186 Kč a 12% úrokem z prodlení ve výši 533 633,70 Kč, uložil
žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 2 108 825,40 Kč do
3 dnů od právní moci rozsudku, a pokud se žalobkyně domáhala
zaplacení 707 994,30 Kč, návrh zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud
vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanými jako dlužníky
došlo k uzavření smlouvy o půjčce dne 24. 11. 1998, podle níž měla žalobkyně
vrátit dluh ve výši 4 000 000 Kč v dohodnutých splátkách, přičemž žalobkyni
zbývá zaplatit 1 260 000 Kč. Podle čl. II. smlouvy se dlužníci zavázali vrátit
půjčku věřiteli spolu s 16% úrokem ročně tak, že 500 000 Kč zaplatí do 31. 1.
1999, 500 000 Kč do 30. 3. 1999 a 3 000 000 Kč spolu s úroky
do 20. 6. 1999. Soud dospěl výkladem obsahu smluvního ujednání k závěru, že
sjednaný 16 % úrok končí dnem, kdy půjčka měla být zaplacena, tedy v návaznosti
na jednotlivé splátky k 20. 6. 1999, a nikoliv jak požadovala žalobkyně po
celou dobu trvání dluhu (podle žaloby do 28. 11. 2001). Na základě právního
závěru, že smluvní úroky i úroky zákonné mohou být placeny vedle sebe, přiznal
soud žalobkyni i úroky z prodlení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. října 2002 č.
j. 5 Co 2121/2002 – 135 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně
a nerozdílně na jistině částku 1 170 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
a ohledně další požadované částky na jistině 90 000 Kč žalobu zamítl; výrokem
II. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně smluvní
úrok 16 % za dobu od 24. 11. 1998 do 20. 6. 1999 v částce 312 785,40 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku a ohledně další žalobcem požadované částky na tomto
úroku za dobu od 21. 6. 1999 do 8. 10. 2002 ve výši 883
342,80 Kč žalobu zamítl; výrokem III. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně 12% úrok z prodlení za dobu od 1. 2.
1999 do 17. 10 2002 v částce 662 794,70 Kč a 12 % úrok z prodlení z
částky 1 170 000 Kč od 18. 10. 2002 do zaplacení do
tří dnů od právní moci rozsudku, a žalobu zamítl co do 12 % úroku z prodlení od
29. 11. 2001 do zaplacení z částky 1 300 000 Kč ve zbývajících
částkách po odečtení přiznaných částek; ve výroku o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobu co do
částky 90 000 Kč na požadované jistině zamítl, protože ke dni vyhlášení
rozsudku činila pohledávka na nezaplacené jistině již jen 1 170 000 Kč. Se
soudem prvního stupně se shodl, že podle platné smlouvy o půjčce, uzavřené ve
smyslu § 657 a násl. obč. zák., bylo mezi účastníky dohodnuto zaplacení 16 %
úroku ročně společně s poslední splátkou dne 20. 6. 1999, proto zamítl žalobu
ohledně požadovaného 16 % smluvního úroku za dobu od 21. 6. 1999 do 8. 10. 2002
ve výši 883 342,80 Kč. Stejně jako soud prvního stupně přiznal žalobkyni podle
§ 517 odst. 2 obč. zák. 12 % úrok z prodlení za dobu od 1. 2.
1999 do 28. 11. 2001 a podle připuštěné změny návrhu v odvolacím řízení přiznal
12 % úrok z prodlení za další období od 29.
11. 2001 do 17. 10. 2002, celkem ve výši 662 794,70 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které směřuje proti výroku
II., kterým bylo rozhodnuto o výši 16 % smluvního úroku, a dále proti výroku o
nákladech odvolacího řízení. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že
na smluvní úrok vznikl nárok pouze do 20. 6. 1999. Domnívá se, že předmětné
smluvní ujednání o 16 % úroku nemůže být vykládáno tak, že věřiteli přináleží
tento úrok pouze do data splatnosti jistiny uvedené ve smlouvě, ale že smluvené
úroky musí sledovat osud jistiny, tedy dokud existuje nesplacený zůstatek
jistiny, je možno nárokovat i dohodnutý úrok. Na podporu své domněnky poukazuje
na obsah odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Písku ze dne 20. července 2000 č. j. 5 C 53/2000 – 25, v němž
tento žalovaný připustil existenci nezaplaceného 16 % úroku od 29. 6. 1999 do
5. 2. 2000. Poukazuje, že ani druhý žalovaný neměl zpočátku řízení žádných
námitek proti vyčíslení smluvního 16 % úroku
i po 20. 6. 1999, když proti rozsudku Okresního soud v Písku ze dne 20.
července 2000 č. j. 5 C 53/2000 – 25 ani nepodal odvolání.
Dovolatelka nesouhlasí zároveň s částí rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Je přesvědčena, že měla-li v odvolacím řízení úspěch, nebyl důvod pro
nepřiznání jejích nákladů odvolacího řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v
souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové
znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a vychází z dovolacího
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu celého výroku II., jímž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně smluvní úroky 16 % za dobu
od 24. 11. 1998 do 20. 6. 1999 v částce 312 785,40
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ohledně další požadované částky na
tomto úroku za dobu od 21. 6. 1999 do 8. 10. 2002 ve
výši 883 342,80 Kč žalobu zamítl. Odvolací
soud přitom co do částky 312 785,40 Kč potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
čímž tuto částku (stejně jako soud prvního stupně) žalobkyni přiznal. Nejvyšší
soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých
rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni 16 %
úroky za dobu od 24. 11. 1998 do 20. 6. 1999, nenastala v
poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu v rozsahu přiznaných úroků
žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně zjevně
subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání proti zbývající části výroku II. rozsudku odvolacího soudu je
přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti
té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn (v neprospěch dovolatele) a dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady
řízení žalobkyně nenamítá a ani nebyly zjištěny.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž je namítáno, že rozsudek odvolacího soudu v
napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního
předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně
určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně
podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích v žalobkyní napadeném rozsahu a v části, v níž je
dovolání přípustné, a v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že její dovolání je v této části důvodné.
Podle § 121 odst. 3 obč. zák. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z
prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Podle § 658 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.
Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo
požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto
zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z
prodlení stanoví prováděcí předpis.
Každý institut – úroky a úroky z prodlení má jinou funkci. Smluvní úroky
představují odměnu za poskytnutou půjčku, zatímco úroky z prodlení jsou sankcí
za nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Mohou existovat vedle sebe. Úroky z
prodlení může věřitel po dlužníkovi požadovat i tehdy, když
nebyly mezi věřitelem a dlužníkem sjednány (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 1 Cz 32/72,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, pod č. 53).
Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle čl. II. smlouvy se dlužníci zavázali vrátit půjčku věřiteli spolu s 16%
úrokem ročně tak, že 500 000 Kč zaplatí do 31. 1. 1999, 500 000 Kč do 30. 3.
1999 a 3 000 000 Kč spolu s úroky do 20. 6. 1999.
Podle jazykového, ale i logického výkladu sporného ustanovení smlouvy o půjčce
ohledně sjednání 16 % úroku je třeba v souladu s citovanými ustanoveními dojít
k závěru, že účastníci si sjednali v tomto inkriminovaném
ustanovení smlouvy pouze splatnost půjčky, nikoliv dobu placení smluvních
úroků. Pokud by tak účastníci měli na mysli, muselo
by uvedené ustanovení smlouvy obsahovat dvě data, tedy mimo dohodnuté doby
splatnosti půjčky i další datum, do kterého mají být 16 % úroky zaplaceny.
Písemný jazykový projev v čl. II. smlouvy nebyl zjevně v rozporu
ani s vůlí účastníků při uzavírání smlouvy, když je odůvodněné
přisvědčit dovolací námitce žalobkyně, jestliže i první žalovaný připustil
sjednání 16 % úroku tím, že v odvolání proti rozsudku Okresního soud v Písku ze
dne 20. července 2000 č. j. 5 C 53/2000 – 25 uvedl předpoklad
existence nezaplaceného 16 % úroku od 29. 6. 1999 do 5. 2. 2000, a jestliže ani
druhý žalovaný neměl zpočátku řízení žádných námitek proti vyčíslení smluvního
16 % úroku i po 20. 6. 1999, když proti rozsudku Okresního soud v Písku ze dne
20. července 2000 č. j. 5 C 53/2000 – 25 ani nepodal odvolání. Teprve v dalším
řízení oba žalovaní v rozporu s předešlými stanovisky
namítali, že si nesjednali 16 % úrok i po datu 20.
6. 1999. Dovolací soud přisvědčil i názoru žalobkyně, že smluvené úroky sledují
osud jistiny, proto dokud existuje nesplacený zůstatek
jistiny, je možno nárokovat i dohodnutý úrok. Úrok je
úplata za užívání půjčené jistiny. Úroky jsou splatné v termínech dohodnutých
stranami nebo nejpozději spolu s jistinou (srov. Občanský zákoník – komentář,
Jehlička, Švestka, Škárová a kol., 8. vydání, r. 2003, str.875). Jestliže
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci
sjednaný 16 % úrok končí dnem, kdy půjčka měla být zaplacena, tedy v
návaznosti na jednotlivé splátky k 20. 6. 1999, je takový výklad předmětného
ustanovení smlouvy o půjčce a následný právní závěr nesprávný, a je pochybením
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Dovolací důvod žalobkyně, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn
důvodně.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jeho
napadené části správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil. Protože důvody, pro
které byla napadená část rozsudku odvolacího soudu zrušena, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud upozorňuje na zřejmou nesprávnost v rozsudku Okresního
soudu v Písku ze dne 29. dubna 2002 č. j. 5 C 53/2000 –
102, spočívající v nesprávném výpočtu částky ve výroku I. a II., kdy soud
oproti svému právnímu závěru, že 16 % smluvní úrok náleží žalobkyni jen do 20.
6. 1999, vypočetl tento smluvní úrok až do 22. 6. 1999.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu