33 Odo 533/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. P.N., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem proti žalovanému JUDr.
J. B., zastoupenému Mgr. B. P., advokátem o zaplacení 204.750,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 395/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2004, č. j. 17 Co 369/2004-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2004, č.
j. 17 Co 369/2004-129, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. června 2004, č.
j. 28 C 395/2002-108, se zrušují a věc se
vrací Obvodního soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 204.750,- Kč s příslušenstvím.
Uváděl, že tato částka představuje odměnu za činnosti vykonané pro žalovaného v
souvislosti se smlouvou o obstarání věci ze dne 28. 3. 2001. Podle ní měl
žalobce zajistit činnosti související s prodejem nemovitostí – domu č. p. 54 se
stavební parcelou st. č. 31 zapsaných u Katastrálního úřadu K. v k. ú. K., na
LV č. 5405 (dále jen „předmětné nemovitosti“). Svůj závazek žalobce splnil tím,
že vyhledal dva vážné zájemce o koupi, kteří nemovitosti smlouvou ze dne 4. 10.
2001 koupili. Přestože smlouva o obstarání věci byla časově omezena na dobu do
uzavření kupní smlouvy, nejdéle do 30. 9. 2001, žalobci náleží odměna podle čl.
III a V smlouvy. Nárok na odměnu v případě uplynutí doby, na kterou byla
smlouva uzavřena, zůstal žalobci zachován, neboť ve lhůtě jednoho roku po
uplynutí lhůty k plnění žalovaný uzavřel kupní smlouvu se zájemci, s nimiž
žalobce jednal o prodeji.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
března 2003, č. j. 28 C 395/2002-47, žalobu na zaplacení částky 204.750,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení od 17.
10. 2001 do zaplacení zamítl. Výkladem § 43c odst. 1, 2 a § 44 odst. 1, 3
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dospěl k závěru, že v důsledku
nedostatku akceptace návrhu smlouvy manželkou žalovaného MUDr. E. B. nedošlo k
uzavření smlouvy o obstarání věci a žalobci právo na odměnu podle takové
smlouvy nenáleží. K jednání žalovaného, který smlouvu uzavíral i ve vztahu ke
spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné ideální čtvrtiny patřícímu do
společného jmění manželů, dodal, že tento právní úkon nelze poměřovat § 145
odst. 2 obč. zák., jelikož nešlo o úkon, jenž by žalovaný činil sám s účinky
pro oba manžele, ale o úkon, který mohl provést v zastoupení druhého ze
zamýšlených účastníků smlouvy na straně objednatelů. Rovněž § 21 odst. 1 zákona
o rodině o zastupování manželů na jednání žalovaného nedopadá. Obě ustanovení
předpokládají, že se jedná o úkony při vyřizování běžných záležitostí,
dotýkajících se společných věcí. V dané věci nemohlo jít o běžnou záležitost za
situace, kdy smluvní závazky směřovaly k dispozici s vlastnickým právem k
nemovitostem. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č. j. 12 Co 489/2003-68. Odvolací soud se
ztotožnil s právním závěrem, že žalobci nevznikl nárok na odměnu podle smlouvy.
Předmětem smlouvy bylo obstarání prodeje nemovitostí jako celku a nikoliv
spoluvlastnických podílů, přičemž vznik smlouvy byl podmíněn podpisem obou
smluvních stran. Jestliže žalobce označil jako objednatele rovněž manželku
žalovaného, byl zde zřejmý úmysl, aby se i ona stala smluvní stranou. Zkoumání
podmínek § 145 odst. 2 obč. zák. a § 21 odst. 1 zákona o rodině považoval za
nadbytečné, neboť úkon žalovaného se netýkal běžné záležitosti (mířil k
dispozici s vlastnickým právem). Odvolací soud však přesto rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož zatížil řízení
vadou spočívající v nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s.
ř.
Rozsudkem ze dne 7. června 2004, č. j. 28 C 395/2002-108, soud prvního stupně
žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na závazný právní
názor odvolacího soudu se již nezabýval otázkou existence smlouvy o obstarání
věci (tu považoval za neplatnou) a nárok žalobce posuzoval jako požadavek na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je
podnikatelem s předmětem podnikatelské činnosti „realitní kancelář“. Dne 28. 3. 2001 žalovanému předložil návrh smlouvy, v němž byli jako objednatelé označeni
JUDr. J. B. a MUDr. E. B. a jako obstaratel žalobce; smlouvu podpisem
akceptoval jen žalovaný. Obsahem závazku žalobce bylo zajistit činnosti
související s prodejem předmětných nemovitostí, jejichž podílovým
spoluvlastníkem z ideálních tří čtvrtin byl výlučně žalovaný a spoluvlastnický
podíl ke zbývající jedné ideální čtvrtině představoval společné jmění manželů
J. a E. B. Podle čl. II smlouvy závazek žalobce zahrnoval povinnost nalézt
vhodného zájemce o koupi, předběžně projednat všechny záležitosti potřebné pro
uzavření kupní smlouvy za minimální cenu 6,500.000,- Kč, k tomu zajistit
potřebné podklady z katastru nemovitostí, standardní prezentaci a propagaci
nemovitostí, organizaci prohlídek nemovitosti, návrh kupní smlouvy, popř. návrh
smlouvy o budoucí kupní smlouvě, návrh na vklad do katastru nemovitostí a
znalecký posudek o ceně nemovitostí. Za tuto činnost byla sjednána odměna ve
výši 3 % z celkové ceny nemovitostí zvýšená o 5 % DPH. Podle čl. III smlouvy
„lhůta k plnění“ počala běžet podpisem smlouvy a měla končit podpisem kupní
smlouvy, nejpozději dne 30. 9. 2001. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobci
přísluší právo na plnou odměnu i v případě, že k uzavření kupní smlouvy dojde
do jednoho roku od uplynutí lhůty k plnění se zájemcem, s nímž jednal. Žalobce
zajistil dohodnuté podklady z katastrálního a stavebního úřadu, vyvěsil
billboard s jeho logem na domě s textem „na prodej“; nabídku prodeje inzeroval
ve svém časopise I. R. a umístil ji rovněž na internetových stránkách. O koupi
nemovitostí projevilo zájem 10 osob, mezi kterými byli rovněž J. H. a P. K. Koncem května 2001 učinil J. H. žalobci písemnou nabídku koupě za cenu
5,600.000,- Kč. Protože zaměstnancem žalobce mu bylo sděleno, že nabízená cena
není přijatelná, k další kontaktům mezi J. H. a žalobcem již nedošlo. O
zájemcích J. H. a P. K. se žalovaný dozvěděl až dopisem ze dne 16. 10. 2001. Smlouvou ze dne 17. 10. 2001 tito zájemci nemovitosti koupili. Takto zjištěný
skutkový stav věci soud prvního stupně posoudil podle § 733, § 736 a § 451 obč. zák. Smlouvu ze dne 28. 3. 2001 shledal neplatnou a dovodil, že se žalobce
nemůže úspěšně domáhat nároku na sjednanou provizi (odměnu), nýbrž jen vydání
bezdůvodného obohacení, jehož výše by odpovídala nákladům, jaké by žalovaný
musel vynaložit na to, aby si sám vyhledal zájemce o koupi nemovitostí.
Žalobci
se sice podařilo prokázat, že podle neplatné smlouvy provedl pro žalovaného
činnosti, ty ovšem nevedly k nalezení vhodného zájemce, a už vůbec ne k
projednání záležitostí potřebných pro uzavření smlouvy; jediná prohlídka
nemovitostí s budoucím kupcem k vyhledání kupujícího nepřispěla. Podpůrně soud
prvního stupně spatřoval důvody pro zamítnutí žaloby ve skutečnosti, že žalobce
nedoplnil skutková tvrzení o jednotlivých činnostech, které pro žalovaného
vykonal, tudíž nesplnil povinnost tvrzení ani povinnost důkazní.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č.
j. 17 Co 369/2004-129, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. června 2004, č.
j. 28 C 395/2002-108, potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Jeho skutková zjištění považoval za úplná a ve
vztahu k právnímu posouzení věci uvedl, že smlouva o obstarání věci je neplatná
pro nedostatek podpisu manželky žalovaného. Požadavek žalobce z titulu smlouvy
není důvodný a pro stručnost odkázal na závěry vyjádřené k této otázce ve svém
předchozím kasačním usnesení. Připustil, že v případě neplatné smlouvy vzniká
vzájemná restituční povinnost mezi jejími účastníky. V dané věci by to
znamenalo vrácení jednotlivých plnění, která žalobce žalovanému poskytl; nárok
z tohoto důvodu žalobce nepožadoval, ačkoli volnou úvahou by hodnotu takového
plnění bylo možno zjistit. Žalovaná částka nemůže představovat bezdůvodné
obohacení, jelikož žalovaný by při zajištění prodeje nemovitostí nemusel využít
služeb realitní kanceláře a kupní smlouvu mohl uzavřít bez takové
zprostředkovatelské činnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) včasným
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je
přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Namítá,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v rozdílném postupu soudů v řízení; soud
prvního stupně nejprve po něm požadoval přednesení tvrzení (a označení důkazů)
o výši odměny požadované za činnosti obdobné těm, které poskytl žalovanému a
následně jej dne 5. 4. 2004 vyzval k doplnění dalších žalobních tvrzení a
označení důkazů k prokázání veškerých úkonů, které pro žalovaného vykonal v
souvislosti se spornou smlouvou, včetně vyčíslení výše nákladů, jenž na každý
konkrétní úkon vynaložil. I když této výzvě vyhověl, soud prvního stupně jeho
žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene. Až z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu se žalobce dozvěděl, že mohl požadovat náhradu, jejíž výši
lze určit volnou úvahou. Má zato, že měl být o možnosti takového posouzení věci
poučen již soudem prvního stupně. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř spatřuje v nesprávném právním závěru odvolacího soudu, že
smlouva ze dne 28. 3. 2001 je neplatná v důsledku absence jejího podpisu
manželkou žalovaného. Dospěl-li odvolací soud k závěru o její neplatnosti pro
nedostatek podpisu MUDr. E. B., má zato, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil
existenci podílového spoluvlastnictví mezi žalovaným a jeho manželkou. Žalovaný
byl z titulu svého spoluvlastnického podílu oprávněn uzavřít smlouvu ohledně
ideálních tří čtvrtin nemovitostí výlučně a ve vztahu k jedné ideální čtvrtině
případně se svou manželkou; MUDr. E. B. nemohl být proto určen návrh na
uzavření smlouvy týkající se podílu žalovaného ve výši ideálních tří čtvrtin,
ale jen v rozsahu jedné ideální čtvrtiny patřící do společného jmění manželů a
jen v této části by mohla být smlouva neplatná podle § 41 obč. zák. K
prokázání svých tvrzení opakovaně nabídl důkaz billboardem, jenž umístil na
prodávané nemovitosti. V závěru dovolání zpochybnil správnost rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení. Ze všech uvedených důvodů
navrhl, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, neboť z pohledu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Výhrady žalobce
jsou pouze skutkového charakteru a nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání. Právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 28. 3.
2001 považuje za správný.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze
dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se
nejedná, neboť i když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí druhý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, předchozím rozsudkem
rozhodl stejně, tj. žalobu zcela zamítl. Proto lze přípustnost dovolání
zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že
přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o
zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se
vyznačují zásadním významem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovém
dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám
o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. založit nemůže. Bez významu je tudíž výhrada dovolatele o existenci
vady řízení.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze
vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnil dovolatel správnost závěru
odvolacího soudu, že smlouva ze dne 28. 3. 2001 je smlouvou o obstarání věci
podle § 733 obč. zák., která nebyla uzavřena platně. Vzhledem k tomu, že
posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné (určující), a - jak
bude uvedeno dále - odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem, má
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam
a dovolání proti němu je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž
je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále
jen \"návrh\"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle
navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle § 43c odst. 1obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh
určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je
přijetím návrhu.
Podle § 44 odst. 1 věty první obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy
přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle § 44 odst. 3 obč. zák. je-li návrh určen dvěma nebo více osobám, a z jeho
obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je návrh
určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže všechny tyto
osoby návrh přijmou.
Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 774 obč. zák. zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel
zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje
zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním
zprostředkovatele.
V rozporu s citovanými ustanoveními odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru,
že smlouva ze dne 28. 3. 2001 je neplatná.
Smlouva jako dvoustranný či vícestranný právní úkon vzniká (je uzavřena) v
okamžiku, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabude účinnosti (§ 44 odst. 1
a § 43c odst. 1 a 2 obč. zák.). Návrh na uzavření smlouvy je přitom
jednostranným projevem vůle, kterým navrhovatel (oferent) navrhuje druhé straně
(oblátovi) uzavření smlouvy. Je-li návrh určen dvěma nebo více osobám a z jeho
obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je určen,
se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže návrh přijmou všechny
tyto subjekty; v opačném případě smlouva nevznikne. Úmysl předkladatele návrhu
smlouvy, aby se její stranou staly všechny v jejím záhlaví vyjmenované
subjekty, je nutno zjistit výkladem projevu vůle (§ 35 odst. 2 obč. zák.)
Následné chování účastníka právního úkonu (oferenta) je relevantní při výkladu
projevu jeho vůle [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2006,
sp. zn. 33 Cdo 938/2004]. Předložil-li žalobce jako oferent návrh smlouvy (kde
na straně oblátů byla uvedena rovněž v tu dobu nepřítomná manželka žalovaného)
jen přítomnému žalovanému (oblátovi) a v důsledku jeho akceptace již neměl v
úmyslu návrh předkládat jeho manželce, došlo přijetím návrhu žalovaným mezi
přítomnými k uzavření smlouvy, ze které jsou oprávněni a povinni jen oni. Na
úmysl žalobce být smlouvou vázán v případě přijetí návrhu jen žalovaným lze
usuzovat jak z toho, že se po podpisu smlouvy žalovaným dne 28. 3. 2001
nesnažil návrh doručit jeho manželce k akceptaci, tak i ze skutečnosti, že
bezprostředně po podpisu smlouvy začal vyvíjet činnosti směřující ke splnění
svých povinností ze smlouvy.
Odvolací soud, ale i soud prvního stupně navíc nesprávně posoudily smlouvu ze
dne 28. 3. 2001 jako smlouvu o obstarání věci podle § 733 obč. zák. Předmětem
závazku smlouvy o obstarání věci může být obstarání určité záležitosti
objednatele, nikoliv pouze obstarání věci v hmotném smyslu. Může jít např. o
zajištění svatby, pohřbu, nákupu určitých věcí apod. Předmětem závazku
obstaratele nemůže být ovšem obstarání uzavření smlouvy za odměnu, neboť to je
předmětem smlouvy zprostředkovatelské (§ 774 – 777 obč. zák.).
Zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za
odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout
odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele (§ 774 obč.
zák.). Tento smluvní typ usnadňuje setkání nabídky s poptávkou; jde o
dvoustranný právní úkon mezi zájemcem na straně jedné a zprostředkovatelem na
straně druhé, jehož výsledkem má být uzavření další smlouvy mezi zájemcem a
třetí osobou. Samo zprostředkování zahrnuje vyhledávání osob, které mohou být
uvažovány jako smluvní strany se zájemcem, navázání styku s nimi a zjišťování
konkrétního úmyslu uzavřít zprostředkovanou smlouvu. Zprostředkovatel
nezastupuje zájemce, neuskutečňuje právní úkon, pouze vyvíjí činnost směřující
k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou. Při srovnání předmětů smlouvy
o obstarání věci (§ 733 obč. zák.) a smlouvy zprostředkovatelské (§ 774 obč.
zák.) je určujícím kriteriem především vymezení toho, co má být podle smlouvy
obstaráno či vykonáno. Jestliže předmětem smlouvy ze dne 28. 3. 2001 byl pouze
závazek vyhledat kupce a učinit opatření k tomu, aby kupní smlouva mohla být s
třetí osobou jako kupujícím uzavřena, odpovídá takové ujednání právě smlouvě
zprostředkovatelské. Není sice vyloučena dohoda, podle níž má zprostředkovatel
nejen vyhledat potencionálního kupce, ale též za zájemce zprostředkovanou
smlouvu s třetí osobou uzavřít (v tom případě by ovšem šlo o smíšenou smlouvu
zprostředkovatelskou a příkazní), avšak ke vzniku platného závazku mezi
zájemcem a třetí osobou by byla nutná písemná plná moc, udělená zájemcem k
tomu, aby zprostředkovatel jménem zájemce uzavřel s třetí osobou kupní
smlouvu. Ve vztahu k třetím osobám je totiž zprostředkovatel oprávněn za
zájemce jednat, jen byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí (§ 777 obč.
zák.). Plná moc, kterou stejného dne udělil žalovaný žalobci neobsahuje
zmocnění k uzavření kupní smlouvy jménem žalovaného (natož jménem jeho
manželky), neboť byla vystavena k “zajištění prodeje nemovitosti“ a opravňovala
žalobce „činit veškeré úkony potřebné k vyřízení této záležitosti dle ujednání
ve smlouvě ze dne 28. 3. 2001“(srov. čl. II smlouvy).
Smyslem smlouvy ze dne 28. 3. 2001 byl závazek žalobce vyvíjet činnosti (viz
čl. II) směřující k tomu, aby žalovaný a jeho manželka mohli uzavřít se
zájemcem vyhledaným žalobcem svým jménem a na svůj účet kupní smlouvu, jejímž
předmětem budou nemovitosti v jejich spoluvlastnictví. Existence společného
jmění manželů a výše spoluvlastnických podílů k těmto nemovitostem nehrála
roli, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy není ještě úkonem, který by se
bezprostředně dotýkal společné věci ( § 145 odst. 2 obč. zák.); až kupní
smlouva, kterou měl žalobce připravit pro žalovaného (v případě nalezení
vážného zájemce o koupi) a jejíž účastnicí by musela být i manželka žalovaného
s ohledem na spoluvlastnický podíl spadající do společného jmění manželů,
představuje právní úkon, ke kterému (nebyla-li by ho přímo účastna) je třeba
jejího souhlasu pod sankcí relativní neplatnosti (srov. § 40a a § 145 odst. 2
obč. zák.), protože jeho prodej nepředstavuje obvyklou správu společného
majetku manželů (§ 145 odst. 2 věta první obč. zák.).
Ze všech těchto důvodů nemůže závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 28. 3. 2001
obstát.
Protože odvolací soud vyvodil ze skutkových zjištění nesprávné právní závěry o
neplatnosti smlouvy, tzn. vyřešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem
(§ 43a odst. 1, § 43c odst. 1, § 44 odst. 1, § 44 odst. 3, § 145 odst. 2 a §
774 obč. zák.), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Tím je naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1
věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu