33 Odo 534/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Z. e., a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované, zastoupené, advokátkou, o zaplacení 356 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 100/2000-75, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2002, č.j. 12 Co 2/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
0 d ů v o d n ě n í :
Usnesením ze dne 25. ledna 2002, č.j. 12 Co 2/2002-100 Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 28. května 2001 č.j. 8 C 100/2000-75, jímž bylo jako opožděné odmítnuto odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 23. března 2001 č.j. 8 C 100/2000-62, kterým byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 356 609 Kč s 10% úrokem jdoucím od 1. 10. 2000 do zaplacení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. maje za to, že „rozhodnutí, zda je možno povolit fikci doručení je otázkou právní, nikoli skutkovou“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nepochybil, posoudil-li její odvolání směřující proti rozsudku pro zmeškání, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 356 609 Kč s příslušenstvím, jako opožděné. Namítá, že soudy pochybily ve „vyhodnocení § 46 odst. 4 o.s.ř.“ a nesprávně vycházely z fikce doručení písemností, ať již jde o žalobu, předvolání k jednání či rozsudek. Je přesvědčena, že písemnosti jí určené měly být od počátku řízení doručovány jejímu tehdejšímu zástupci JUDr. …, s nímž sama žalobkyně před podáním žaloby jednala, a jehož také uvedla coby zástupce žalované v žalobě, byť ve spise nebyla založena plná moc tohoto zástupce. Nesprávný shledává žalovaná rovněž názor odvolacího soudu, že je to ona, kdo musí prokazovat, že se v době doručování písemností v místě svého bydliště nezdržovala. Navíc je přesvědčena, že tuto skutečnost prokázala svědeckou výpovědí, kterou však odvolací soud nevyhodnotil správně. S odkazem na uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Za podmínek stanovených ustanovením § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o uplatněném nároku na zaplacení částky 356 609 Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o uplatněném nároku (nerevidoval rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku uplatněném v žalobě), nýbrž potvrdil jako správné usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud odmítl jako opožděné odvolání žalované směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 23. 3. 2001 č.j. 8 C 100/2000-62, kterým bylo rozhodnuto o věci samé.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí (opožděného) odvolání účastníka řízení v tomto výčtu uvedeno není.
O případy přípustnosti dovolání vyjmenované v ustanoveních § 238 či 238a o.s.ř. se v dané věci rovněž nejedná.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř., na něž je v dovolání výslovně odkazováno, ani podle ustanovení § 239 o.s.ř. či ostatních ustanovení o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu