33 Odo 539/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z.
Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému, advokátkou, o
zaplacení částky 40.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod
sp. zn. 11 C 176/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 13.
prosince 2002, č. j. 35 Co 616/2002-102, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 17. ledna
2000, č. j. 11 C 176/99-49, zamítl
žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
40.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala slevu
z kupní ceny ojetého osobního automobilu, který žalovaný prodal prostřednictvím
autobazaru V. K., s nímž uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje. Soud
prvního stupně žalobou uplatněný nárok posoudil podle § 597 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) jako
právo z odpovědnosti za vady předmětu koupě. K odvolání žalobkyně Krajský soud
v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 27. září 2000,
č. j. 35 Co 368/2000-62, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně ze skutečností,
jež byly z provedených důkazů zjištěny, neučinil příslušné právní závěry.
Protože ze skutkových zjištění lze dovodit, že žalovaný uzavřel s majitelem
autobazaru V. K. smlouvu o obstarání prodeje osobního automobilu ve smyslu §
737 obč. zák., uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se především
zaměřil na posouzení otázky věcné pasivní legitimace žalovaného (§ 741 odst. 1
obč. zák.).
Žalobkyně (prostřednictvím právního zástupce Mgr. P. N., který ji v tu dobu
zastupoval) podáním ze dne 30. dubna 2001 navrhla, aby soud připustil
přistoupení V. K., bytem J., V. 27 (majitele autobazaru) jako dalšího účastníka
řízení na straně žalované. Procesní návrh odůvodnila s odkazem na právní závěr
vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze
dne 27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62. Při jednání
soudu dne 30. 5. 2001 byl tento návrh doplněn tak, že žalobkyně respektuje
právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení, že projednávaná
věc se týká smlouvy o obstarání prodeje věci, v níž je pasivně legitimován
majitel autobazaru V. K., a že u dosavadního žalovaného M. J. je dán nedostatek
věcné legitimace. Proto poté, kdy bude předneseno jeho vyjádření k věci, vezme
žalobkyně proti němu žalobu zpět.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. května 2001, č. j. 11 C 176/99-84,
rozhodl, že přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného, a to
V. K., bytem V. 27, J., se nepřipouští. Dovodil, že nedostatek věcné legitimace
lze odstranit jen pomocí institutu záměny účastníků řízení (§ 92 odst. 2 o. s.
ř.), u něhož se vyžaduje souhlas žalovaného. Návrh na připuštění
přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, k němuž není
třeba souhlasu žalovaného, posoudil s přihlédnutím k záměru žalobkyně vzít
žalobu proti žalovanému M. J. zpět jako nepřípustné obcházení institutu záměny
účastníků.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 13. prosince
2002, č. j. 35 Co 616/2002-102, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že z
provedených důkazů je zřejmé, že dosavadní žalovaný M. J. není v dané věci
pasivně legitimován a že na tuto situaci pamatuje procesní institut záměny
účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Ve shodě se soudem
prvního stupně pokládá za zřejmé, že žalobkyně má úmysl v řízení pokračovat
pouze proti V. K., když její zástupce dne 30. 5.
2001 soudu sdělil, že míní proti původnímu žalovanému M. J. vzít žalobu zpět.
Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně
podáním návrhu na přistoupení V. K. do řízení za současného zpětvzetí
žaloby proti původnímu žalovanému sleduje
obsahově realizovat záměnu účastníků s vyloučením nutného souhlasu žalovaného.
Soudu prvního stupně přisvědčil, že se jedná o nepřípustné obcházení zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla,
že ačkoliv ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení ze dne
27. září 2000, č. j. 35 Co 368/2000-62, shledal, že dosavadní žalovaný M. J.
není zřejmě pasivně legitimován, nebylo dále u soudu prvního
stupně ohledně této otázky provedeno další dokazování. Proto z procesní
opatrnosti navrhla připuštění přistoupení dalšího účastníka, namísto jeho
záměny. Otázka pasivní legitimace měla být definitivně vyřešena právě v řízení
před soudem prvního stupně. Dovolacímu soudu navrhla usnesení soudů obou
stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno k tomu oprávněnou
osobou - účastnicí řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 239 odst. 2
písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze - s výjimkou některých vad řízení –
přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v
něm uplatněných (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila - podle obsahu
dovolání - jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový omyl se jedná, jestliže soud posoudil věc podle právní
normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil
správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle § 92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného
připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo
vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím
souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
V tzv. řízení sporném se vymezení účastníků řízení zakládá procesním
způsobem - o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobce
tím, koho v žalobě za účastníka označí. Skutečnost, zda takto
vymezení účastníci jsou skutečně nositeli tvrzených práv a povinností
vyplývajících z hmotněprávních vztahů, je otázkou tzv. věcné legitimace.
Nedostatek věcné legitimace znamená, že někdo, kdo o sobě tvrdí, že je
nositelem hmotného oprávnění, nebo o kom žalobce tvrdí, že je nositelem
hmotněprávní povinnosti, není nositelem hmotného oprávnění (hmotněprávní
povinnosti), o které v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud na
základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. V případě nedostatku
věcné legitimace soud není oprávněn zasahovat do vymezeného okruhu účastníků,
nemůže řízení pro nedostatek jeho podmínky zastavit, nýbrž žalobu zamítne.
Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení §
92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne,
buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v
řízení (tzv. přistoupení účastníka - § 92 odst. 1 o. s. ř.),
anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní
účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků - § 92 odst. 2 o.
s. ř.). V obou případech dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu,
který o návrhu podle § 92 o. s. ř. rozhodne.
Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně zamítl žalobu rozsudkem ze
dne 17. ledna 2000, č. j. 11 C 176/99-49. Žalobou uplatněný
nárok přitom posoudil podle § 597 a násl. obč. zák. jako právo z
odpovědnosti za vady předmětu koupě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí
nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 27. září
2000, č. j. 35 Co 368/2000-62, citované
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s
vysloveným závazným právním názorem, že věc je třeba posoudit podle ustanovení
§ 737 až § 741 odst. 1 obč. zák., upravujících práva a povinnosti účastníků
smlouvy o obstarání prodeje věci s tím, že v prvé řadě je nutné věnovat
pozornost otázce věcné pasivní legitimace žalovaného.
Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný M. J. již od zahájení řízení nebyl věcně
pasivně legitimován (nebyl nositelem hmotněprávní povinnosti, o niž v řízení
jde). Nápravu této situace lze řešit jen za pomoci jeho záměny, tedy postupem
podle § 92 odst. 2 o. s. ř. , a je nepřípustné, aby institut
záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení
přistoupil další žalovaný, a pak vezme zpět žalobu proti původnímu žalovanému.
Tím by se totiž eliminovala nutnost souhlasu původně žalovaného s navrhovanou
záměnou. Navrhla-li žalobkyně (s cílem napravit nedostatek věcné pasivní
legitimace) podáním ze dne 30. dubna 2001 připuštění přistoupení dalšího
účastníka na straně žalované a následně vyjádřila výslovně úmysl vzít žalobu
proti původnímu žalovanému zpět (viz výslovné vyjádření zástupce žalobkyně do
protokolu o jednání soudu ze dne 30. 5. 2001 na č.l. 80 spisu), postupovala
nepřípustným způsobem. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení
otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného nelze tudíž
nic vytknout. Odvolací soud použil správný právní předpis, správně jej vyložil
a správně aplikoval na danou procesní situaci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto nebyl uplatněn
opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených
dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod R 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu