33 Odo 544/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. B.,
proti žalovanému M. Z., o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 23/98, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č.
j. 12 Co 326/2004, 12 Co 327/2004-334, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co
326/2004, 12 Co 327/2004-334, ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, ve
spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. května 2004, č. j. 20 C
23/98-323, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20
C 23/98-308, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. května
2004, č. j. 20 C 23/98-323, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března
2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
20. července 2005, č. j. 20 C 23/98-374, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 800.000,- Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení, a
rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (jejichž výši následně
určil usnesením ze dne 28. května 2004, č. j. 20 C 23/98-323) a o tom, že
„náklady znalečného hradí stát“. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její již
zemřelý manžel uzavřeli se žalovaným smlouvu o dílo, jíž se žalovaný zavázal
provést pro ně výstavbu rodinného domku na blíže specifikované stavební
parcele. Z titulu této smlouvy převzal žalovaný od žalobkyně částku celkem
1,700.000,- Kč. Žalobkyně však ještě před zhotovením díla od smlouvy
odstoupila. Podle znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, činila
hodnota stavebních prací dodaných žalovaným 1,701.040,- Kč. Soud prvního stupně
pak – s poznámkou, že je vázán právním názorem Městského soudu v Praze
vysloveným v předchozím průběhu řízení – posoudil věc podle § 642 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že bylo povinností
žalobkyně zaplatit žalovanému částku 1,701.040,- Kč. Její požadavek na vrácení
části zálohy na cenu díla, kterou žalovanému zaplatila, tedy není důvodný,
jelikož tato záloha byla zcela pokryta částkou, na jejíž zaplacení má právo
žalovaný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 326/2004, 12 Co 327/2004-334, rozsudek soudu
prvního stupně „ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 5. 2004“ ve
výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů znalečného potvrdil, zatímco
ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jej zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že znalec
Ing. B. (na rozdíl od svého původního znaleckého posudku) v dodatku k němu již
splnil zadaný úkol a řádně finančně ocenil hodnotu žalovaným vykonaných prací,
takže námitka žalobkyně, že stejně jako dříve pouze vyčíslil tzv. reprodukční
cenu nemovitosti, není důvodná. Soud prvního stupně respektoval právní názor
odvolacího soudu, posoudil věc podle § 642 odst. 1 ObčZ a s ohledem na závěry
znaleckého dokazování právem žalobu zamítl.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 20. července 2005, č. j. 20 C
23/98-374, rozhodl znovu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Toto
usnesení bylo k odvolání žalobkyně změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 3.
března 2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, které nabylo právní moci dne 22.
března 2006.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“), případně z písm. c) téhož ustanovení. V něm namítla, že
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Vyslovila nesouhlas se závěry dodatku ke znaleckému posudku Ing. B., ze
kterých vycházel odvolací soud při svém rozhodování, a znovu namítla, že znalec
ani v tomto dodatku nevyčíslil hodnotu již provedených stavebních prací, nýbrž
opět – pouze za použití jiných výrazů – ocenil stavbu jako celek. Jestliže v
usnesení ze dne 9. října 2002, č. j. 23 Co 304/2002-249, jímž odvolací soud
zrušil prvý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci (ze dne 18. února
2002, č. j. 20 C 23/98-227) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, bylo
soudu prvního stupně uloženo zaměřit dokazování na to, co žalovaný vynaložil na
zhotovení díla, tedy jaká částka připadá na práce již vykonané ve smyslu § 642
odst. 1 ObčZ, pak odvolací soud tím, že se spokojil se shora uvedeným dodatkem
znaleckého posudku, nerespektoval svůj vlastní právní názor, jímž zavázal soud
prvního stupně. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že odmítl její výhradu
k postupu soudu prvního stupně, který přes její návrh na provedení výslechu
znalce od tohoto výslechu po neúspěšných pokusech o předvolání znalce upustil.
Názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval v intencích § 127
odst. 1 věty čtvrté OSŘ, považuje dovolatelka za nesprávný výklad tohoto
procesního ustanovení. Pro případ, že by byla zvažována přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, žalobkyně označila za otázky zásadního
právního významu otázku nerespektování vlastního právního názoru odvolacím
soudem a otázku, zda může být podkladem pro rozhodnutí o náhradě podle § 458
odst. 1 ObčZ znalecký posudek v té podobě, jak jej vypracoval znalec Ing. B. v
dodatku z 6. 10. 2003. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyslovil přesvědčení, že napadený rozsudek není rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu. Poukázal na to, že ve věci byla konstantně vyřešena
otázka vypořádání účastníků zrušené smlouvy podle § 642 ObčZ, přičemž
žalobkyní zmiňované ustanovení § 458 odst. 1 ObčZ vůbec nebylo použito.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem, že dodatek znaleckého posudku náležitě
vyčíslil hodnotu provedených prací, a zdůraznil, že s ohledem na to nelze
přisvědčit žalobkyni, pokud namítá, že odvolací soud nerespektoval svůj vlastní
právní názor. Neprovedení výslechu znalce není samo o sobě vadou řízení a v
daném případě byl vzhledem k jednoznačnosti písemného posudku znalce tento
postup na místě. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Právě z tohoto ustanovení dovozuje žalobkyně
přípustnost svého dovolání; to však platí pouze částečně.
Rozsudkem ze dne 18. února 2002, č. j. 20 C 23/98-227, soud prvního stupně
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 45.850,- Kč s 26% úrokem od 4.
5. 1998 do zaplacení, zatímco žalobu domáhající se zaplacení dalších 754.150,-
Kč s týmž příslušenstvím zamítl. Jestliže následným rozsudkem soudu prvního
stupně, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byla
žaloba v celém rozsahu zamítnuta, je zřejmé, že odlišnost obou rozhodnutí soudu
prvního stupně je dána pouze ohledně části uplatněného nároku ve výši 45.850,-
Kč s příslušenstvím. O zbývající části nároku bylo oběma rozsudky soudu prvního
stupně rozhodnuto stejně, a to zamítavě, a proto chybí základní předpoklad
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, t. j. diformita
dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí. Jelikož není sporu o tom, že odlišné
rozhodnutí soudu prvního stupně v pozdějším rozsudku je důsledkem vázanosti
tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího, podle kterého je věc nutno
posuzovat nikoli podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, nýbrž podle § 642
odst. 1 ObčZ, je dovolání žalobkyně, pokud je jím napaden potvrzující výrok
rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
45.850,- Kč s 26% úrokem od 4. 5. 1998 do zaplacení, přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) OSŘ. Přípustnost dovolání proti zbývající části potvrzujícího
výroku však lze zvažovat toliko v intencích § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
může být dán i řešením otázek vyplývajících z procesního práva, pokud splňují
shora uvedená kritéria.
V daném případě žalobkyně v dovolání připisuje zásadní význam dvěma otázkám,
které jej zjevně mít nemohou. Přesvědčení žalobkyně, že odvolací soud
nerespektoval svůj dříve vyslovený právní názor, totiž vyplývá pouze z jejího
odlišného pohledu na správnost závěrů dodatku ke znaleckému posudku; odvolací
soud, přesvědčen o správnosti těchto závěrů, nikde neuvedl, že je oprávněn se
od svého názoru odchýlit a že tak činí. Otázka, zda je takto vypracovaný
dodatek ke znaleckému posudku způsobilý být podkladem pro rozhodnutí, je pak
polemikou se správností jeho závěrů, t. j. otázkou skutkovou, nikoli právní.
Žalobkyně ovšem současně zpochybnila správnost názoru odvolacího soudu, že
postup soudu prvního stupně, který přes její výslovný návrh nevyslechl znalce k
námitkám proti znaleckému posudku, je v souladu s § 127 odst. 1 větou čtvrtou
OSŘ. Jde tedy o sporný výklad zmíněného ustanovení, který byl pro rozhodnutí ve
věci podstatný. Tato problematika je dosavadní judikaturou řešena jen
sporadicky a obecně, a proto dovolací soud dospěl k závěru, že jde o otázku,
jíž lze přiznat zásadní právní význam, a že pro její řešení je dovolání
žalobkyně proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, ohledně níž
není dána přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, přípustné podle písm.
c) uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud ČR tedy poté, co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti
uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že je splněna i tzv. podmínka povinného
zastoupení dovolatelky vyplývající z § 241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v celém jeho rozsahu a dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle § 127 odst. 1 OSŘ závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž
je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud
znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně.
Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným
posudkem znalce. Jak už bylo uvedeno, je judikatura k tomuto procesnímu
ustanovení velmi kusá a omezuje se prakticky jen na zobecňující zprávy. Tak
například ve zprávě o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení
novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 49/1973 Sb., schválené
usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze 16. 12. 1974, Plsf 2/74, jež byla
uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1975, se uvádí,
že o odůvodněný případ, kdy se soud může místo výslechu znalce spokojit s
písemným posudkem, jde např. při provádění znaleckého důkazu krevní zkouškou
nebo dědičně biologickou zkouškou, znaleckého posudku podle sazeb pro hodnocení
bolestného a ztížení společenského uplatnění, znaleckého posudku o rozsahu
poškození věcí po jejich prohlédnutí znalcem apod. V ostatních případech je
sice provádění důkazů podle § 127 odst. 1 věty třetí (nyní čtvrté) OSŘ rovněž
možné, ale závisí na skutkové a právní povaze projednávané věci a zejména na
povaze prováděného důkazu. Uplatnění zmíněného ustanovení bude praktické
zejména tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že k doplnění nebo objasnění
posudku nebudou vznášeny dotazy. Ovšem i tam, kde se soud spokojil s písemným
posudkem znalce, může nařídit dodatečně výslech znalce, pokud to bude
zapotřebí vzhledem k obsahu písemného posudku nebo k jiným okolnostem uváděným
účastníky řízení. Ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR o
úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj 161/79, schválené
usnesením pléna tohoto soudu z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981, se pak s odkazem na shora
citovanou hodnotící zprávu konstatuje, že soudy (správně) volají znalce k
jednání zpravidla jen tam, kde vznikají pochybnosti o správnosti nebo úplnosti
posudku. Soudy např. neprovádějí výslech znalce ve věcech, v nichž znalec
nemůže danou problematiku svou výpovědí objasnit více, než se to stalo v
písemném posudku. Jako nesprávný je ale označen postup soudu, který se spokojil
s výslechem znalce a nevyslechl ho v řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, ač účastník vyslovil nesouhlas s odhadem ceny
rodinného domku v písemně podaném posudku.
V dané věci soud prvního stupně ani soud odvolací zásady vyplývající ze shora
uvedených zpráv, od nichž není důvodu se odchylovat ani v současné době,
nerespektovaly. Žalobkyně vzápětí po obdržení písemného dodatku ke znaleckému
posudku vypracovaného Ing. M. B. dne 6. října 2003 oznámila soudu prvního
stupně, že trvá na tom, aby byl znalec vyslechnut, a při jednání tohoto soudu
dne 3. listopadu 2003 namítla, že znalec nevyhověl zadání posudku. Soud prvního
stupně znalce třikrát bezvýsledně předvolal k jednání, ale nakonec od jeho
výslechu upustil a rozhodl jen na základě písemného dodatku. Správnost tohoto
postupu žalobkyně zpochybnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, v němž blíže vysvětlila, že
nesprávnost postupu znalce při vypracování dodatku k posudku spatřuje v tom, že
namísto hodnoty stavebních prací byla opět stanovena pouze hodnota nemovitosti.
Odvolací soud však této námitce nepřisvědčil a konstatoval, že vzhledem k
jednoznačným závěrům znalce nebylo nutno trvat na jeho osobním výslechu a
postup soudu prvního stupně proto odpovídá ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté
OSŘ. S tímto jeho názorem se ovšem dovolací soud neztotožňuje. Soud prvního
stupně už tím, že se opakovaně pokusil znalce vyslechnout, připustil, že se
závěry písemného posudku nemusí jevit zcela jednoznačné, a hodlal dát žalobkyni
prostor k tomu, aby znalci položila dotazy. Přitom je zřejmé, že výslechem
znalce mohly být pochybnosti o správnosti jeho závěrů buď potvrzeny nebo
vyvráceny, a znalec tudíž svojí výpovědí mohl objasnit více než v písemném
posudku. Ostatně znalcem použitý postup popsaný v písemném dodatku skutečně
vzbuzuje – alespoň pro subjekty bez odborných znalostí, mezi něž je samozřejmě
nutno řadit i soud – pochybnosti o tom, že byla skutečně oceněna hodnota prací,
které žalovaný provedl ke dni odstoupení od smlouvy, a nikoli opět hodnota celé
stavby snížená o procento připadající na neprovedené práce. Právě na to
upozornila žalobkyně ve svém dovolání. Tyto pochybnosti nemusí být
opodstatněné, ale jestliže existují a žalobkyně na ně poukázala a jestliže k
jejich odstranění je třeba odborných znalostí, neměly se soudy spokojit s
písemným posudkem, ale měly znalce vyslechnout. Právní názor odvolacího soudu,
že neprovedení výslechu znalce v této věci je v souladu s ustanovením § 127
odst. 1 věty čtvrté OSŘ, tudíž není správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
výkladu tohoto procesního předpisu a tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než přezkoumávaný
meritorní výrok napadeného rozsudku, jakož i závislý [§ 242 odst. 2 písm. b)
OSŘ] potvrzující výrok o nákladech řízení státu podle § 243b odst. 2 části věty
za středníkem OSŘ zrušit. Důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením, a proto
byl podle § 243b odst. 3 věty druhé OSŘ zrušen i tento rozsudek a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož na rozhodnutí ve věci
samé závisí i rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, nezbylo,
než – ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) OSŘ – zrušit i dovoláním nenapadená
usnesení, jimiž bylo o těchto nákladech rozhodnuto poté, co byl vydán
přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu (t. j. usnesení odvolacího soudu ze dne
3. března 2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, a usnesení soudu prvního stupně ze
dne 20. července 2005, č. j. 20 C 23/98-374).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu