33 Odo 561/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Mgr. J. H., jako správce konkursní podstaty úpadce A., spol. s r. o.,
zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – M. p. m. r., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 26,051.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 30 C 250/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v P. ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 14 Co
561/2005-241, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 211.210,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 54,769.304,- Kč s 19 % úrokem z
prodlení od 16. 1. 1996 do zaplacení za zhodnocení pronajatých nebytových
prostor situovaných v přízemí a sklepních prostorách domů na S. n. a ulici P. v
P., které vynaložila společnost A., spol. s r. o. (dále jen „úpadce“).
Obvodní soud pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
března 2003, č. j. 30 C 250/98-89, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6.
října 2003, č. j. 30 C 250/98-124, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v P. usnesením ze dne 11. prosince 2003, č. j.
20 Co 526/200-115, 20 Co 527/2003, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se sice s jeho závěrem, že smlouva o
nájmu nebytových prostor ze dne 28. 6. 1991 (dále jen „smlouva o nájmu“) je
neplatná z důvodu absence náležitostí podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., nicméně
dovodil, že smlouvu je možno posoudit buď jako platnou smlouvu o smlouvě
budoucí nebo jako smlouvu o jiném způsobu spolupráce podle § 352 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Úpadce neprováděl rekonstrukci nebytových
prostor bez právního důvodu, ale na základě dohody s budoucím pronajímatelem
(žalovanou) podle čl. 12 smlouvy o nájmu. Další smlouvu uzavřenou dne 28. 4.
1995 po provedené rekonstrukci (ve spojení s dodatkem ze dne 30. 5. 1995)
shledal platnou. Protože úpadce se souhlasem pronajímatele vynaložil náklady na
rekonstrukci, má žalobce nárok na náhradu zhodnocení nemovitostí žalované podle
§ 667 odst. 1 věty čtvrté občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) per
analogiam. Splatnost tohoto nároku nastala okamžikem ukončení nájemního vztahu,
tj. 16. 1. 1996. Podal-li žalobce žalobu dne 5. 11. 1998, není jeho nárok
promlčen. Opačný výklad v situaci, kdy žalobce byl v dobré víře, že náklady na
rekonstrukci vynaložil za trvání nájemního vztahu, o jehož existenci jej
žalovaná utvrzovala svým chováním, by byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3
odst. 1 obč. zák.
Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným u jednání dne 5. 5. 2005
zastavil řízení o zaplacení částky 31,718.100,- Kč s příslušenstvím a poté
rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 30 C 250/98-211, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 26,051.240,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od
16. 1. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že
úpadce a žalovaná uzavřeli dne 28. 6. 1991 smlouvu, jejíž předmětem byly
prostory nacházející se v přízemí a sklepech domů č. p. 934, 935 a 936 v k. ú.
S. M. v P. Podle čl. 12 smlouvy se úpadce zavázal provést na své náklady jejich
rekonstrukci tak, aby v nich bylo možno provozovat restauraci. Smlouva byla
uzavřena na dobu od 1. 7. 1991 do 30. 6. 2012. Dne 22. 10. 1992 byl rozhodnutím
orgánu obce udělen ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. souhlas s touto
nájemní smlouvou. Dne 28. 4. 1995 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako
„novelizace smlouvy o nájmu nebytových prostor“ obsahující nové určení předmětu
smlouvy, výše a splatnosti nájemného a doby nájmu. Dohodou ze dne 15. 1. 1996
byl nájemní vztah ukončen ke stejnému dni. Nájemní smlouvu ze dne 28. 6. 1991
posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatný právní úkon, jelikož
pronajímané prostory v okamžiku uzavření smlouvy právně neexistovaly; nebyly
totiž kolaudovány k provozování restaurace. Zároveň ale smluvní ujednání v čl.
12 – 14 nájemní smlouvy vyhodnotil jako smlouvu o jiné spolupráci podle § 352 a
násl. hospodářského zákoníku. Obsahem závazku žalobce bylo provedení
rekonstrukčních prací v předmětných nebytových prostorách za účelem provozování
restaurace. Nájemní smlouva ze dne 28. 4. 1995 založila platný nájemní vztah a
úpadce jako nájemce užíval nebytové prostory až do 15. 1. 1996 na základě
platného právního titulu. S odkazem na § 667 odst. 1 obč. zák. soud prvního
stupně uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení žalované částky, neboť se
souhlasem vlastníka vynaložil investice na pronajatou věc; žalobci náleží
částka odpovídající tomu, oč se hodnota nemovitostí rekonstrukcí zvýšila, i
když se žalovaná k úhradě investic výslovně nezavázala.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 14 Co
561/2005-241, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve
výroku o nákladech řízení jej z části změnil a z části potvrdil; zároveň
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil dokazování obsahem žaloby
doručené Krajskému obchodnímu soudu v P. dne 22. 2. 1994, vedené následně u
Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 27 C 134/94, kterou se žalovaná domáhala
vůči úpadci zaplacení částky 8,274.343,40 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného
nájemného za období 1. 12. 1992 do 3. 2. 1994. Právním důvodem plnění byla
smlouva o nájmu sporných nebytových prostor ze dne 28. 6. 1991 ve znění
dodatků ze dne 3. 12. 1991 a 19. 3. 1993; řízení skončilo schválením smíru. Na
takto doplněném skutkovém základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že je absolutně neplatná smlouva ze dne 28. 4. 1991 pro rozpor
s § 3 odst. 2 (nesprávně v odůvodnění uveden § 2 odst. 2) zákona č. 116/1990
Sb., jelikož pronajímané prostory nebyly určeny k provozování restauračních
služeb. Žalobcův nárok podřadil pod § 451 obč. zák., neboť požadavek opřený o §
667 odst. 1 obč. zák. předpokládá platnou nájemní smlouvu. V důsledku
žalovanou vznesené námitky promlčení se odvolací soud zabýval tím, zda účinky
uplatněné námitky nejsou v rozporu s dobrými mravy. S přihlédnutím k tomu, že
stavební práce byly ukončeny již na konci roku 1992 a žaloba byla podána až 5.
11. 1998 má zato, že námitka promlčení by mohla být úspěšná; dospěl však k
závěru, že její uplatnění je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
S odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS
309/95 a „rozsudek NS ČR publikovaný v PR č. 11/2002“ spatřuje důvody pro
nepřiznání účinků námitky promlčení v chování žalované, která žalobce
utvrzovala v představě platného nájemního vztahu, neboť s ním uzavřela dodatky
k původní nájemní smlouvě. To bylo důvodem, proč žalobce svůj nárok na úhradu
vynaložených investic včas neuplatnil u soudu; neexistovaly totiž žádné
okolnosti, které by u něj vyvolávaly obavu o nedobytnosti jím vynaložených
nákladů. Až v průběhu řízení zahájeného v roce 1998 soud smlouvu z roku 1991
posoudil jako neplatnou. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že předmětem
sporu je „nemalá“ finanční částka, kterou vynaložila ve prospěch státu
právnická osoba nacházející se nyní v konkursu, přičemž v rámci konkursního
řízení je třeba uspokojit požadavky konkursních věřitelů, a že stát by měl jít
příkladem při dodržování pravidel slušného chování. Odvolací soud připomněl, že
i pro výkon práva vznést námitku promlčení platí § 3 odst. 1 obč. zák. Odepření
účinků uplatněné námitky promlčení podle tohoto ustanovení je výjimečným
opatřením v situacích, kdy zánik nároku v důsledku jejího vznesení by znamenal
pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu
a k důvodům, proč oprávněný své právo včas neuplatnil. Byť byla námitka
promlčení žalovanou uplatněna, nelze jí přiznat právní účinky, neboť s ohledem
na okolnosti souzené věci by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem, který s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal právní účinky
námitce promlčení uplatněné žalovanou. Po podrobné rekapitulaci průběhu
dosavadního řízení a změny v právní kvalifikaci a uplatněného nároku ze strany
soudů má zato, že je jejím nepochybným právem uplatnit námitku promlčení práva
z bezdůvodného obohacení. Poukazuje na své povinnosti vyplývající ze zákona č.
219/2000 Sb. Argument odvolacího soudu, že společnost A. spol. s r. o. je v
konkursu, považuje za nepřípadný, neboť úpadek této společnosti nezpůsobila a
není tedy důvodu, aby nesla odpovědnost za uspokojení konkursních věřitelů.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněním námitky promlčení
porušila pravidla slušného chování. Citovaný nález Ústavního soudu nelze na
posuzovanou věc aplikovat, neboť jde o skutkově odlišný případ a žalobce mohl
žalobu podat před uplynutím promlčecí doby. Je přesvědčena, že odpírání
právních účinků promlčení v takových případech by vedlo k nepřípustným zásahům
do právní jistoty účastníků právních vztahů. Není srozuměna ani s rozhodnutím o
úrocích z prodlení a o povinnosti platit náklady řízení státu. Z uvedených
důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl dovolání zamítnout, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu považuje
z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení za správné.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v
§ 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s.
ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Nesprávné právní posouzení věci je spatřováno v tom, že odvolací soud nepřiznal
právní účinky vznesené námitce promlčení v důsledku aplikace § 3 odst. 1 obč.
zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je
pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí (promlčení) k tomu,
aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených – promlčecích – dobách u soudu a
tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od
povinného subjektu (dlužníka). Proto se podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo
promlčí, jestliže nebylo vykonáno v promlčecí době (§ 101 až 110 obč. zák.),
přičemž k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka;dovolá-li se dlužník
promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčené právo se stává
právem naturálním (nevynutitelným, nežalovatelným), kterému koresponduje
naturální povinnost (naturální obligace).
Nejen pro účely výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. se dobrými mravy rozumí souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.
srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 5. prosince 2002, sp. zn.
21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení dne 21.
dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, a rozsudek ze dne 28. června 2000, sp. zn.
21 Cdo 992/1999). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného
nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního
vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by
pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo
by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by
o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na
úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či
rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání
vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo
možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (znovu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
V posuzované věci uzavřeli účastníci dne 28. 6. 1991 smlouvu o nájmu shora
uvedených nebytových prostor a sklepů, jež byla od počátku neplatná, neboť
nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování restaurace; tak se mělo
stát až po jejich rekonstrukci provedené úpadcem (viz čl. 2 a 12 smlouvy). Obě
smluvní strany neměly pochybnosti o platnosti smlouvy, o čemž svědčí uzavřené
dodatky ke smlouvě ze dne 3. 12. 1991 a 19. 2. 1993, obsah žaloby vedené u
Obvodního soudu pro P. sp. zn. 27 C 134/94, jimi uzavřený smír schválený týmž
soudem usnesením ze dne 2. 5. 1995, č. j. 27 C 134/94-22, „novelizace smlouvy“
ze dne 28. 4. 1995 včetně dodatku ze dne 30. 5. 1995. Je proto nepochybné, že
se strany zúčastněné na této smlouvě jejím obsahem řídily, plnily podle ní
povinnosti a uplatňovaly z ní své nároky. Úpadce se proto důvodně domníval, že
jím vynaložené investice podle této (neplatné) smlouvy mu v případě ukončení
nájemního vztahu (jenž touto smlouvou platně nevznikl) budou nahrazeny; za
okamžik zániku nájemního vztahu založeného smlouvou ze dne 28. 6. 1991 (mylně
věříce v její platnost) účastníci smlouvy shodně považovali až den 15. 1. 1996.
Jako irelevantní se jeví dovolací argumenty, jimiž žalovaná napadá dílčí úvahu
odvolacího soudu, o kterou opřel závěr o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák.
i na výkon práva vznést námitku promlčení (probíhající konkursní řízení a
povinnost státu dodržovat pravidla slušného chování); rozhodující (určující)
pro odepření účinků námitky promlčení jsou totiž okolnosti, které zde byly v
okamžiku uplatnění námitky promlčení – tj. přesvědčení účastníků smlouvy o
nájmu, že je platná, dlouhodobé plnění vzájemných závazků podle smlouvy,
hodnota investic úpadce do nemovitostí žalované a výše újmy, jaká by úpadci
vznikla v důsledku účinků námitky promlčení.
Lze sice přisvědčit žalované, že jde o výkon práva (vznést námitku promlčení),
který je v souladu se zákonem; z okolností, za nichž byla námitka promlčení
práva uplatněna, je však nepochybné, že je výrazem zneužití tohoto
subjektivního práva na úkor úpadce, a tedy jde o jeho výkon v rozporu s dobrými
mravy. Správně proto odvolací soud s ohledem na mimořádné okolnosti případu při
svém rozhodování nevzal v úvahu námitku promlčení, kterou v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. žalovaná uplatnila. Zásada výkonu práv v
souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných
případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem \"dobrých mravů\" nelze
totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu
subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost
právních norem.
Je třeba připomenout, že aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést
námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v nálezu z 15. ledna 1997, sp.
zn. II. ÚS 309/95, na nějž žalovaná poukazuje. V tomto případě byla otázka
použití uvedeného ustanovení založena na výjimečných okolnostech případu
spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zohlednit existenci
závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím zástavních práv.
Problematikou odepření účinků uplatněné námitky promlčení se Ústavní soud ČR
ovšem zabýval i v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, v němž
vyšel při řešení této otázky z citovaného nálezu Ústavního soudu a rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
dovolání žalované zamítl.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená
podle § 3 bodu 7., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č.
277/2006 Sb.) částkou 211.135,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Blanka
Moudrá
předsedkyně senátu