NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 566/2001-79
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobkyně Č. r. – V. s., zastoupené V. ú. pro právní
zastupování , proti žalované F. C., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K.,
advokátem , o zaplacení 8 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 1734/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března
2001 č.j. 29 Co 64/2001-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2001
č.j. 29 Co 64/2001-53 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne
24. října 2000 č.j. 10 C 1734/97-28 se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 8 300 000 Kč s tím, že tato
částka představuje sjednanou smluvní pokutu, kterou se žalovaná, resp. její
právní předchůdkyně, zavázala uhradit v případě, že nezaplatí řádně a včas
kupní cenu nemovitostí převáděných kupní smlouvou ze dne 13. 9. 1993.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 24. 10. 2000 č.j. 10 C
1734/97-28 uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 8 300 000 Kč s 19%
úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.
března 2001 č.j. 29 Co 64/2001-53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na
připuštění dovolání.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze
zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 9. 1993 prodala právní předchůdkyni žalované, tj. A., společnosti s r.o., zde
vyjmenované pozemky za sjednanou kupní cenu 60 000 000 Kč. Pokud jde o kupní
cenu, smluvní strany se dohodly, že bude zaplacena ve třech splátkách po 20 000
000 Kč; první splátka bude uhrazena nejpozději do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru
nemovitostí a zbylé dvě splátky nejpozději do konce roku 1993. Zároveň pak byla
účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % dlužné částky za každý
den prodlení se zaplacením kupní ceny. Poté, kdy kupující ve sjednaném termínu
(tj. do 31. 12. 1993) kupní cenu neuhradila, uzavřely smluvní strany dne 3. 1. 1994 v pořadí první dodatek ke kupní smlouvě, v němž se dohodly, že kupní cenu
ve výši 60 000 000 Kč zaplatí kupující jednorázově do 10. 1. 1994, a že smluvní
pokuta ve výši 0,1 % bude po vzájemné dohodě zaplacena pouze za první tři dny
roku 1994 ve výši 180 000 Kč do 10. 1. 1994 s tím, že nedojde-li k
úhradě kupní ceny a smluvní pokuty v takto dohodnutém termínu, tj. do 10. 1. 1994, „běží lhůta smluvní pokuty nepřerušeně“. Dne 23. 5. 1994 pak smluvní
strany uzavřely v pořadí druhý dodatek ke kupní smlouvě, v němž změnily kupní
smlouvu v jejím článku III tak, že dohodnutá kupní cena bude kupující stranou
uhrazena ve třech splátkách - nejpozději do 2 měsíců od podpisu dodatku částkou
40 000 000 Kč, nejpozději do 31. 12. 1995 částkou 10 000 000 Kč a
nejpozději do 31. 12. 1996 částkou 10 000 000 Kč, s tím, že v ostatním
zůstávají ustanovení smlouvy, včetně jejího článku III, nedotčena. V pořadí
třetím dodatkem ze dne 30. 9. 1994 byly termíny splátek pro rok 1994
dohodnuté v druhém dodatku ke kupní smlouvě změněny tak, že 10 000
000 Kč bude uhrazeno do 23. 8. 1994 a 30 000 000 Kč do 30. 10. 1994; termín splatnosti smluvní pokuty za období od 1. 1. 1994 do 23. 5. 1994
byl stanoven do 31. 12. 1995 a bylo konstatováno, že ostatní ustanovení kupní
smlouvy se nemění. Zatímco kupní smlouvu ze dne 13. 9. 1993 a
dodatky k ní z 23. 5. 1994 a z 30. 9. 1994 podepsali za kupující stranu dva
jednatelé společnosti (Milan Jihlavec a Petr Dědourek), dodatek z 3. 1. 1994
byl podepsán pouze jedním z nich, Petrem Dědourkem. Dopisem ze dne 13. 3. 1996
požádal jednatel Federal Cars společnosti s r.o., Ing. Zdeněk Vojtěch,
žalobkyni o odložení splatnosti „vyměřeného penále“ ve výši 8 580 000 Kč do 30. 6. 1997 s uvedením důvodů (momentální finanční těžkosti), které jej k této
žádosti vedou. V termínech sjednaných v pořadí třetím dodatkem ke kupní smlouvě
byla pak kupní cena žalovanou zaplacena; na smluvní pokutě ve vyčíslené výši 8
580 000 Kč bylo uhrazeno pouze 280 000 Kč, a to platbami dne 17. 1. 1994 a 28. 4. 1994.
Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud
(stejně jako před ním soud prvního stupně) uzavřel, že povinnost žalované
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v částce 8 300 000 Kč je dána, neboť platnými
dodatky ke kupní smlouvě (tj. v pořadí druhým a třetím; v pořadí první dodatek
hodnotil odvolací soud jako neplatný pro nedostatek formy) nebyl nikterak
dotčen nárok žalobkyně na smluvní pokutu za období od 1. 1. 1994 do 23. 5. 1994, kdy žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, byla s placením kupní ceny
v prodlení. Konstatoval, že „dodatkem č. 3“ si účastníci smlouvy „stvrdili“, že
žalobkyně má právo na smluvní pokutu za uvedené období a dohodli se na
splatnosti této smluvní pokuty. Zejména s přihlédnutím k hodnotě zajišťované
povinnosti neshledal odvolací soud důvodnou námitku žalované, že sjednaná
smluvní pokuta svou výší odporuje dobrým mravům a je proto neplatná. Protože
odvolací soud neshledal své rozhodnutí po právní stránce zásadně významným,
zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. v přesvědčení, že právní
otázky řešené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou zásadně významné.
Podle žalované dojde-li dohodou smluvních stran ke změně splatnosti kupní ceny,
nemůže jít o kumulativní novaci podle § 516 ObčZ, neboť z
takovéto dohody vyplývá, že se nezakládá další závazek, nýbrž jde buď o
nahrazení původního závazku, či o změnu determinace hlavního závazku změnou
tzv. vedlejšího ustanovení.V daném případě je nepochybné, že uzavřením
dodatků ke kupní smlouvě nemohli mít účastníci smlouvy na mysli sjednání nových
závazků vedle závazku již sjednaného, neboť pak by kupující byl povinen
zaplatit hned několik kupních cen. Protože dojednáním změny termínu splatnosti
nemůže vedle dosavadního závazku vzniknout závazek nový, není ani namístě (jak
dovozuje odvolací soud) „řešit pochybnost ve prospěch kumulativní novace“,
kupující není v prodlení se zaplacením kupní ceny a nestíhá ho povinnost platit
smluvní pokutu. Vadným shledává dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že v
pořadí první dodatek ke kupní smlouvě je neplatný pro nedostatek písemné formy,
protože ho za kupující společnost – přes znění společenské smlouvy - podepsal
pouze jeden z jednatelů. V tomto směru pro absenci jednoznačné současné právní
úpravy i soudní judikatury připomíná dovolatelka zásady předválečného právního
řádu, které kvalifikovaly jako nepřípustné takové ustanovení společenské
smlouvy, podle něhož jednatelé společnost zastupují zpravidla samostatně, v
některých případech však kolektivně. Z ustanovení § 133 ObchZ plyne, že
společenská smlouva sice může omezit jednatelské oprávnění, toto omezení je
však vůči třetím osobám neúčinné. Byl-li tedy jednatelem společnosti s ručením
omezeným učiněn právní úkon nad rámec jeho oprávnění stanoveného ve společenské
smlouvě, jde o platný právní úkon účinný i vůči třetím osobám. Pokud jde o v
pořadí třetí dodatek ke kupní smlouvě, nesouhlasí dovolatelka s tím, jak
odvolací soud vyložil jeho znění, když konstatoval, že v tomto dodatku je
výslovně uvedena povinnost uhradit smluvní pokutu za období od 1. 1. 1994 do
23. 5. 1994. Trvá na tom, že dodatkem nebyl založen nový závazek, nýbrž jím
byla nepřípustně stanovena splatnost něčeho, co vůbec nevzniklo, takže
ustanovení tohoto dodatku nemohou mít žádný právní význam. V poslední řadě pak
brojí dovolatelka proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že výše smluvní
pokuty není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že 0,1%
denně představuje 36 % ročního úroku za stavu, kdy výše zákonného ročního úroku
čítala 3 %. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, stejně jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část
dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu legitimovaným (žalovanou) řádně zastoupených advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1, 2 o.s.ř.), se nejdříve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném
případě nebyly dovolatelkou namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je
třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost
dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o.s.ř. Jde-li o rozsudek,
jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v
posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně
uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených
v § 238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém
případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud
na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1
o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soud přípustné tehdy, jestliže při splnění
dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená
konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm.
b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud
potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku
svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř., jehož se žalovaná ve prospěch založení přípustnosti dovolání výslovně
dovolává.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/
o.s.ř. již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; nastává až tehdy, jestliže takové rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v
projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v
rozhodnutí nešlo o posouzení takové právní
otázky, které pro rozhodnutí nebylo určující); rozhodnutí odvolacího soudu musí
současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí
odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů,
popřípadě v rozhodnutí, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. napadla žalovaná v první řadě právní závěr dovozující, že platnými
dodatky ke kupní smlouvě nebyl dotčen nárok žalobkyně na smluvní pokutu za
období od 1. 1. 1994 do 23. 5. 1994, kdy žalovaná (resp. její právní
předchůdkyně) byla v důsledku nesplnění původní smlouvy v prodlení se
zaplacením kupní ceny. Protože na tomto závěru rozsudek odvolacího soudu
spočívá, je právě s posouzením, jaké právní důsledky měly dodatky k původní
kupní smlouvě, dovolací soud v dané věci oprávněn spojovat závěr, že
potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř.
zásadní význam po právní stránce. Dovolací soud nemá poznatky, že by zmíněná
právní otázka byla judikaturou vyšších soudů vyřešena, a shledal proto dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
přípustným. Dovolací přezkum dalších právních otázek, které odvolací soud ve
svém rozhodnutí rovněž řešil, a které dovolatelka ve svém dovolání zpochybňuje,
přichází v úvahu za předpokladu, je-li shora zmiňovaný závěr odvolacího soudu
je správný.
Podle ustanovení § 570 odst. 1 ObčZ dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že
dosavadní závazek se nahrazuje novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je
povinen plnit závazek nový.
Citované zákonné ustanovení upravuje tzv. privativní novaci, kdy se původní
závazek nahrazuje novým s tím, že původní závazek zaniká. Tím, že se nahrazuje
jeden závazek jiným, se toto ustanovení liší od ustanovení § 516 ObčZ, kde jde
o odstranění sporných bodů dohodou (účastníci mohou dohodou změnit vzájemná
práva a povinnosti a nevyplývá-li z jejich dohody nepochybně, že sjednáním
nového závazku má dosavadní zaniknout, vzniká nový závazek vedle původního).
Privativní novace tedy znamená, že vůle stran, která je
vyjádřena výslovným nebo mlčky učiněným souhlasným projevem, tu směřuje ke
zrušení starého závazku a zároveň ke zřízení závazku nového. Směřuje-li vůle
stran k tomu, aby vedle nového závazku (resp. jeho části) nadále obstál i
závazek starý, jde o tzv. kumulativní novaci. Pro posouzení dané věci je
rozhodující, zda dodatečná ujednání smluvních stran představují novaci
privativní či kumulativní.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že nová (v dodatcích obsažená) ujednání smluvních
stran, jimiž tyto postupně „měnily“ kupní smlouvu pokud jde o splatnost kupní
ceny, je namístě posoudit podle § 570 ObčZ. Každé nové ujednání o splatnosti
kupní ceny totiž znamenalo zánik závazku žalované jako kupující zaplatit kupní
cenu tak, jak bylo dosud smluvními stranami sjednáno. Zanikl-li závazek
kupující (žalované) zaplatit prodávající (žalobkyni) kupní cenu nejpozději do
31. 12. 1993, resp. byl-li takový závazek nahrazen závazkem novým, a ten pak
závazkem dalším - naposledy závazkem, že kupující (žalovaná) uhradí sjednanou
kupní cenu ve výši 60 000 000 Kč prodávající (žalobkyni) tak, že do 23. 8. 1994
zaplatí 10 000 000 Kč, do 30. 10. 1994 zaplatí 30 000 000 Kč, do 31. 12. 1995
zaplatí 10 000 000 Kč a do 31. 12. 1996 zbylých 10 000 000 Kč, nemohla být
žalovaná – logicky vzato – s plněním kupní ceny v době od 1. 1. 1994 do 23. 5.
1994 v prodlení. Závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže totiž
vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín
nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li
kupující povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto
stanovenou splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před
splatností kupní ceny). Smluvní pokuta pak byla v posuzovaném případě sjednána
právě pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má nárok na smluvní pokutu za
období od 1. 1. 1994 do 23. 5. 1994, kdy žalovaná, resp. její právní
předchůdkyně, byla s placením kupní ceny v prodlení v důsledku nesplnění
původní kupní smlouvy, dovolací soud neshledal správným a dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně.
Protože rozsudek soudu prvního stupně má svůj základ ve stejném (nesprávném)
právním závěru, zrušil dovolací soud nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.). Za nadbytečné přitom považoval vyjadřovat se
k dovolatelkou rovněž zpochybněným právním závěrům, které se týkají platnosti v
pořadí prvního dodatku ke kupní smlouvě a posouzení věci z pohledu ustanovení §
3 odst. 1 ObčZ.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu