33 Odo 57, 58, 59, 61/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce D. p. m. B., a. s., proti žalovaným 1) J. K., o zaplacení částky 205 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 210/98, 2) M. V., o zaplacení částky 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 2387/97, 3) J. M., o zaplacení částky 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 2438/98, 4) Ing. J. L., o zaplacení částky 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 125/99, a 5) O. Ch., o zaplacení částky 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 1249/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2000 sp. zn. 12 Co 369/98,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. srpna 2000 sp. zn. 12 Co 369/98 ve výroku pod bodem I zastavil řízení o odvolání prvého žalovaného; ve výroku pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního soudu ze dne 27. srpna 1998 č. j. 62 C 2387/97-27 ohledně částky 200 Kč tak, že žalobu v této části zamítl, ve zbytku ohledně částky 5 Kč tento rozsudek potvrdil; ve výroku pod bodem III změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. září 1999 č. j. 62 C 1249/99-13 ohledně částky 200 Kč tak, že žalobu v této části zamítl, ve zbytku ohledně částky 8 Kč tento rozsudek potvrdil; ve výroku pod bodem IV změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. července 1999 č. j. 62 C 125/99-8 ohledně částky 200 Kč tak, že žalobu v této části zamítl, ve zbytku ohledně částky 8 Kč tento rozsudek potvrdil; ve výroku pod bodem V změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. února 1999 č. j. 62 C 2438/98-10 tak,
že žalobu zamítl. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v každé z těchto pěti věcí odvolání každý z žalovaných. Odvolací soud podle § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil ke společnému projednání všech pět věcí. V průběhu odvolacího řízení vzal první žalovaný své odvolání zpět a proto odvolací soud odvolací řízení o jeho odvolání zastavil.
Odvolání ostatních čtyř žalovaných odvolací soud posoudil z podstatné části jako důvodná. Nárok žalobce na zaplacení částky 200 Kč byl vždy odůvodněn ustanovením § 18 odst. 2 a 3 městského přepravního řádu (vyhl. č. 127/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť ve všech čtyřech věcech se žalovaní jako cestující údajně nemohli na vyzvání oprávněného pracovníka žalobce během jízdy prostředkem městské hromadné dopravy prokázat platnou jízdenkou, a proto soud prvního stupně žalované zavázal k úhradě žalovaných částek. Odvolací soud dovodil, že právní závěr soudu prvního stupně o aplikaci ustanovení § 18 odst. 2 a 3 vyhl. č. 127/1964 Sb. není správný. V období od 1. 1. 1995 do 31. 3. 2000 byla povinnost cestujících v hromadné přepravě osob městskými drahami zaplatit jakoukoliv částku za nepředložení platné jízdenky při kontrole stanovena pouze vyhláškou Ministerstva dopravy č. 127/1964 Sb., přičemž tato povinnost byla vyhláškou stanovena bez zákonného zmocnění. Podle článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Pokud tedy povinnost byla stanovena pouhou vyhláškou bez toho, že by tato povinnost vyplývala ze zákona, nemůže žalované zavazovat. Žalobce proto nemá nárok na zaplacení přirážky k jízdnému ve výši 200 Kč, má pouze nárok na zaplacení jízdného. Tato povinnost vyplývá přímo z ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o přepravě osob.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve výrocích pod body II, III, IV, V a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Dovolatel namítl, že sporná vyhláška č. 127/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla platně vydána a součástí právního řádu České republiky byla až do svého výslovného zrušení, tj. do data 1. 7. 2000. Aplikace jejích příslušných ustanovení žalobcem byla proto oprávněná, což ostatně uznali svým faktickým chováním všichni žalovaní, kteří její platnost žádným způsobem nezpochybnili. Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v § 237 odst. 2 o. s. ř.) je podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné, trpí- li řízení vadami uvedenými v tomto ustanovení. V daném případě však dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo a takové vady se nepodávají ani ze spisu.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, není žalobce k dovolání subjektivně oprávněn /§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. To však neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že v daném případě dovolání přípustné není.
Pokud žalobce napadá výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není proti tomuto výroku ve smyslu § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání rovněž přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným 2 až 5 žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2001