33 Odo 587/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobkyně JUDr. N. P., proti žalované D. Š., o zaplacení
200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. 14 C 301/2000, o dovolání L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. července 2001, č. j. 12 Co 311/2001-46,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným Ing. Z. Š. a D. Š. byla uložena povinnost
zaplatit jí společně a nerozdílně 200 000 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že mezi
ní a Ing. Z. Š. byla dne 15. 9. 1994 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž
základě si Ing. Š. od žalobkyně půjčil částku 200 000 Kč a zavázal se
vrátit ji žalobkyni nejpozději do konce měsíce záři 1994 spolu s 11 % úrokem;
dne 23. 4. 1997 pak uznal svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše
a zavázal se jej uhradit do 30. 6. 1997. Do podání žaloby však ze svého dluhu
ničeho nezaplatil. Pasivní legitimaci žalované D. Š. dovozuje žalobkyně z toho,
že dluh vznikl za trvání manželství.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, č.
j. 14 C 301/2000-28, pro zmeškání žalovaných uložil
žalovaným Ing. Z. Š. a D. Š. povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím, a nahradit jí náklady řízení. Vycházel
ze zjištění, že předvolání k jednání u soudu konanému dne 2. 4. 2001,
jehož obsahem bylo i poučení o následcích nedostavení se k jednání, bylo
žalovaným doručeno - Ing. Z. Š. dne 1. 3. 2001 a D. Š. dne 23.2. 2001;
žaloba byla doručena do vlastních rukou Ing. Z. Š. dne 4. 10. 2000 a D.
Š. dne 2. 10. 2000. Protože žádný z žalovaných se bez důvodné a včasné omluvy
nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, ačkoliv jim byla
řádně doručena žaloba a předvolání k jednání, přičemž oba byli o následcích
nedostavení se k jednání poučení a u jednání přítomná žalobkyně navrhla vydat
rozsudek pro zmeškání, vycházel soud při svém rozhodování toliko ze skutečností
uvedených v žalobě.
K odvolání žalované D. Š. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
24. 7. 2001, č. j. 12 Co 311/2001-46, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
této žalované zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Uzavřel, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro vydání
rozsudku pro zmeškání, neboť předvolání k ústnímu jednání, které
žalovaná převzala osobně dne 23. 2. 2001, jí nebylo (vzhledem k použité
doručence) doručováno do vlastních rukou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání L. K., na kterého byla podle
smlouvy ze dne 14. 11. 2001 žalobkyní postoupena pohledávka, která je předmětem
tohoto řízení, včetně jejího příslušenství. Přípustnost dovolání dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu je
rozhodnutím obsahově měnícím. Dovolatel namítá, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění prvého dovolacího důvodu spatřuje
v nesprávném závěru odvolacího soudu, podle něhož nebyly podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání splněny proto, že žalované nebylo předvolání k ústnímu
jednání doručeno do vlastních rukou vzhledem k použitému typu doručenky.
Zdůrazňuje, že žalovaná zásilku obsahující předvolání převzala osobně,
tzn. do vlastních rukou, a má za to, že tím byly splněny zákonné
podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Naplnění druhého dovolacího důvodu
shledává ve skutečnosti, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně, ačkoli pro takový postup nebyly podaným odvoláním vytvořeny podmínky.
Podání označené žalovanou jako odvolání, mělo totiž být obsahově posouzeno jako
návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b odst. 4 o.
s. ř., protože žalovaná žádá „o přiznání omluvitelných důvodů“ své neúčasti při
jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto podání žalované
přezkoumat jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a nebyl oprávněn
zkoumat naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Žalovaná namítá, že dovolání bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn.
Ohledně závěru o nedodržení formy doručení předvolání k ústnímu
jednání se ztotožňuje s odvolacím soudem a nesouhlasí rovněž s
tvrzením dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít vliv na
výsledek řízení, neboť její podání bylo odvoláním proti rozsudku soudu prvního
stupně a odvolací soud postupoval správně, když na jeho základě rozsudek soudu
prvního stupně přezkoumal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž jen „o. s.
ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání není subjektivně přípustné, neboť bylo podáno někým, kdo k
tomu není v posuzované věci oprávněn.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může
dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (tzn. v případech právního nástupnictví při ztrátě
způsobilosti být účastníkem řízení – univerzální sukcese). Soud návrhu
usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost uvedená v odstavci 1 ¨§ 107a o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí
ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má
vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby
zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. platí pro řízení u dovolacího soudu
přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno
něco jiného; ustanovení § 92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího
soudu neplatí.
Dovolání může podat pouze účastník původního řízení. Z pohledu oprávnění podat
dovolání je účastníkem řízení ten, kdo byl účastníkem řízení před odvolacím
soudem a vůči němuž je jeho rozhodnutí závazné (srov. § 159 odst. 2 o. s. ř.).
Právní nástupce původního účastníka řízení, na něhož byla například postoupena
žalovaná pohledávka – jak je tomu i v posuzovaném případě, může podat dovolání
jen za předpokladu, že se stal procesním nástupcem účastníka.
Procesní nástupnictví při singulární sukcesi – o niž se v daném případě
jedná – upravuje ustanovení § 107a o. s. ř., podle něhož nedochází k
procesnímu nástupnictví bez dalšího. Předpokladem procesního nástupnictví je
návrh žalobce a souhlasné rozhodnutí soudu. Předpokladem souhlasu soudu s
procesním nástupnictvím je mimo jiné skutečnost, že návrh byl podán dříve, než
soud o věci rozhodne. To znamená, že podá-li žalobce návrh podle ustanovení §
107a o. s. ř. poté, co odvolací soud vyhlásil (vydal) rozhodnutí ve věci samé,
nemůže již soud tomuto návrhu vyhovět, neboť odvolací řízení skončilo. V
dovolacím řízení není procesní nástupnictví z důvodu singulární sukcese možné,
neboť ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. je postup podle ustanovení § 107a o.
s. ř. výslovně vyloučen. To v praxi znamená, že dojde-li po vydání rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se řízení končí, ke skutečnosti, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (singulární
sukcesi), dojde k právnímu nástupnictví pouze z hlediska hmotněprávního, nikoli
však procesního. Subjektem oprávněným podat dovolání zůstává nadále původní
účastník řízení a nikoli jeho právní nástupce. Ten může vstoupit do procesních
práv a povinností původního účastníka za podmínek stanovených v § 107a
o. s. ř. případně až tehdy, vrátí-li dovolací soud věc odvolacímu soudu nebo
soudu prvního stupně k dalšímu řízení poté, co jejich původní rozhodnutí zruší.
V posuzované věci byla až do vydání usnesení odvolacího soudu účastníkem řízení
na straně žalobce JUDr. N. P., bytem …. Usnesení odvolacího soudu bylo vydáno
dne 24. 7. 2001. Dovolání podal L. K., bytem …, který se v dovolání označuje
jako žalobce. Z přiložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. srpna 2001
vyplývá, že uvedeného dne žalobkyně JUDr. N. P. postoupila pohledávku, jež je
předmětem tohoto řízení, včetně jejího příslušenství na L. K.
Protože dovolání v posuzované věci mohla za stranu žalobce podat pouze
JUDr. N. P., jako účastnice původního řízení a dovolání podal L. K., na něhož
po skončení odvolacího řízení žalobkyně převedla právo, o něž v řízení jde,
bylo dovolání podáno někým, kdo k tomu není oprávněn; Nejvyšší soud České
republiky proto podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. toto dovolání jako nepřípustné bez jednání odmítl,
aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť
dovolatel nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu