33 Odo 588/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Zdeňka Dese, ve věci žalobce J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. T. V. M. Czech Republic, s. r. o., zastoupené, advokátkou, 98, o neplatnost výpovědi, vedené, u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 125/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2001 č. j. 29 Co 208/2001 - 130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
této výpovědi ze dne 2. 4. 1993 není dán a neexistuje. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 30. října 2000 č. j. 14 C 125/97 - 107 Okresní soud v Kladně ve smyslu § 164 o. s. ř. opravil zřejmou nesprávnost v označení žalovaného v záhlaví výše citovaného rozsudku na správné znění obchodní firmy V – A., M. C. E. o. k. S., spol. s r. o., namísto nepřesného označení V. – A., M. C. E. o. k. S.
K odvolání žalobce proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. května 2001 č. j. 29 co 208/2001 - 130 odvolací řízení ve smyslu § 211, § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavil, protože žalobce přes výzvu soudu neodstranil vady podaného odvolání a pro tento nedostatek nebylo možné v odvolacím řízení pokračovat. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho důvody vyvozuje především z § 237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř., kdy vyslovuje přesvědčení, že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a že v řízení před soudem prvního stupně věc projednávala a rozhodovala podjatá soudkyně. Dále namítá nesprávné právní a skutkové posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.]. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ - (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo proti usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný ve smyslu § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že odvolací řízení se zastavuje, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v § 237 o. s. ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože jiné vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. (kromě vad uvedených pod písmeny f/ a g/ cit. ustanovení) tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud otázkou, zda řízení trpí vadami, na které dovolatel poukazuje.
Odnětím možnosti jednat před soudem /§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř./ se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává /např. právo účastnit se na jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod./. O vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jenom tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. K rozhodnutí soudu prvního stupně o opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně v označení žalovaného nebylo potřebné nařídit jednání (§ 115 odst. 1 o.s.ř.), neboť soud neprojednával a nerozhodoval ve věci samé. Odvolací soud pak byl rovněž oprávněn projednat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodnout o něm bez nařízení jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř./. Odvolací soud zastavil odvolací řízení, neboť žalobce přes výzvu soudu neodstranil vady odvolání a pro tento nedostatek nebylo možné v odvolacím řízení pokračovat. Případné pochybení soudů obou stupňů v tomto směru může představovat nesprávné
právní posouzení věci, v žádném případě se však nemůže jednat o nesprávný postup v průběhu řízení, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
Námitka dovolatele, že usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., není důvodná. Důvodnou nebyla shledána ani námitka dovolatele, že v posuzovaném případě rozhodoval vyloučený soudce /§ 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř./.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce by sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání /např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování/. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci. V rámci námitky obsažené v dovolání žalobce uvádí, že soudkyně připustila, aby žalovanou zastupoval manžel bývalé soudkyně Ing. T., kterého z důvodu, že se jedná o jednatele žalovaného soudkyně nevyslechla jako svědka.
O námitce podjatosti vznesené z důvodů výše popsaných rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 1998 č. j. 29 Nc 21/98 - 53 tak, že soudkyně JUDr. E. V. není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci.
Samosoudkyně JUDr. E. V. k námitce podjatosti vznesené vůči ní uvedla, že ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům, ani k projednávané věci nemá vztah, který by ji vylučoval z projednávání a rozhodování věci.
V rámci námitky obsažené v dovolání žalobce žádný ze shora uvedených předpokladů případné možné podjatosti soudce neuvádí. Dovolací soud pak nemá důvod neuvěřit vyjádření soudkyně JUDr. E. V., že nemá takový poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům či k věci, který by ji vylučoval z projednávání a rozhodování dané věci. Dovolatelem uváděná tvrzení (neprovedení navrhovaného důkazu, připuštění, aby za žalovanou jednal Ing. T., i když žalovaná má více jednatelů) k závěru o vyloučení soudkyně nevedou.
Lze uzavřít, že uvedená soudkyně nebyla z projednávání a rozhodování v uvedené věci v řízení před okresním soudem vyloučena a rozhodnutí soudu prvního stupně není vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. postiženo.
Rovněž dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., kterými žalobce vytýká soudu nesprávné skutkové a právní posouzení věci, nejsou dány.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že dne 18.11. 2000 žalobce podal odvolání do všech výroků usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2000 č. j. 14 C 125/97 - 107. Jelikož toto odvolání nemělo předepsané náležitosti vyzval soud prvního stupně usnesením ze dne 10. ledna 2001 č. j. 14 C 125/97 - 114 žalobce k odstranění vad odvolání zejména, aby uvedl v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí či postupu soudu (odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že pokud nebudou vady ve stanovené lhůtě odstraněny, bude odvolání odmítnuto.
Žalobce požádal soud dne 4. 2. 2001 o prodloužení lhůty s tím, že nemá kopii odvolání, protože takové odvolání nepodával. Žalobce do dnešního dne uvedenou vadu odvolání neodstranil a navíc na svém tvrzení, že odvolání nepodal, setrval.
Občanský soudní řád umožňuje v § 43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavit, pokud účastník přes výzvu předsedy senátu neopraví podání a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat; musí však být splněny předpoklady tohoto postupu uvedené v citovaném ustanovení. Soud především musí žalobce konkrétně a srozumitelně poučit, jakými nedostatky jeho podání trpí a jak tyto nedostatky má odstranit a poučit žalobce, že konkrétní vady brání v pokračování řízení. V daném případě soud prvního stupně tento postup dodržel. Za situace, kdy dovolatel tvrdí, že odvolání nepodal, nemohl odvolání projednat.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože ve věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). O odvolání žalobce do rozsudku soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu