33 Odo 588/2003

33 Odo 588/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského

ve věci žalobce M. J., proti žalované Mgr. Z. D., zastoupené, advokátem, o

zaplacení částky 139.227,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Náchodě pod sp. zn. 10 C 154/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2002, č. j. 17 Co 525/2001-181, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 180.569,- Kč s příslušenstvím.

Uváděl, že žalované prodal v žalobě blíže specifikovanou bytovou

jednotku. V kupní smlouvě si účastníci sjednali smluvní

pokutu pro případ prodlení žalované se zaplacením kupní ceny, a

to ve výši 0,25 % denně z jejího nedoplatku. Žalovaná kupní cenu včas

nezaplatila a žalovaná částka představuje žalobcem

vyčíslenou smluvní pokutu.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 10 C 154/2000-149,

uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41.342,- Kč s příslušenstvím;

co do zbývající žalované částky ve výši 139.227,- Kč s příslušenstvím žalobu

zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení a žalobci uložil

povinnost doplatit soudní poplatek. Při rozhodování vycházel z následujícího

skutkového stavu věci. Mezi účastníky byla dne 21. 4. 1997 uzavřena kupní

smlouva, kterou žalobce prodal žalované tam specifikovanou bytovou

jednotku za kupní cenu 82.684,- Kč s tím, že kupní cena bude

zaplacena z úvěru od stavební spořitelny do třiceti dnů od vkladu vlastnického

práva žalované k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí. Pro případ

prodlení s placením kupní ceny si účastníci v kupní smlouvě sjednali smluvní

pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení až do zaplacení

nebo doručení písemného prohlášení žalobce o odstoupení od smlouvy. Zápis

vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí byl učiněn 27. 6. 1997. Dne

1. 4. 1997 uzavřela žalovaná smlouvu o stavebním spoření a dne 21. 4. 1997

požádala o překlenovací úvěr. Vyřízením záležitostí ohledně úvěru od stavební

spořitelny pověřila žalovaná třetí osobu. Na základě opakované urgence žalobce

o zaplacení kupní ceny si žalovaná prostředky na zaplacení kupní ceny opatřila

sama ke konci roku 1999. Kupní cenu zaplatila tak, že 81.030,- Kč uhradila

prostřednictvím stavební spořitelny dne 17. 12. 1999 a 1.654,- Kč v hotovosti

dne 10. 1. 2000. Soud prvního stupně uzavřel, že nezaplatila-li žalovaná kupní

cenu ke dni splatnosti 27. 7. 1997, nýbrž ve dvou

splátkách 17. 12. 1999 a 10. 1. 2000 dostala se svým zaviněním do

prodlení s placením kupní ceny a vznikla jí tak povinnost zaplatit smluvní

pokutu, která byla mezi účastníky pro tento případ platně sjednána. Zavinění

žalované dovodil z její nedbalosti, se kterou ke své povinnosti zaplatit kupní

cenu přistupovala; neodůvodněně totiž spoléhala, že zaplacení kupní ceny za ni

vyřídí třetí osoby, byť už v září 1997 věděla, že

vyřizování úvěru je spojeno s průtahy a k zaplacení kupní ceny žalobci stále

nedošlo. Zároveň ovšem dospěl k závěru, že žalobcem požadovaná výše smluvní

pokuty je vzhledem ke všem okolnostem případu (smluvní pokuta přesahuje

dvojnásobně výši zajištěné pohledávky, žalobce měl možnost vedle smluvní pokuty

uplatnit i nárok na zákonný úrok z prodlení, „zaplacení celé

vymáhané pokuty by pro žalovanou mělo mnohem drastičtější následky, než bude

pro žalobce mít přisouzení jen její přiměřené části“)

nepřiměřená a přiznání žalované částky v plné výši by

proto bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „Obč|Z“). Protože za

přiměřenou výši smluvní pokuty považoval soud prvního stupně částku ve výši

jedné poloviny zajištěné kupní ceny, ve zbývající části žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 8.

2002, č. j. 17 Co 525/2001-181, změnil rozsudek soudu

prvního stupně v napadeném zamítavém výroku, že uložil žalované povinnost

zaplatit žalobci dalších 139.227,- Kč s příslušenstvím a rozhodl

o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze shodného skutkového

stavu věci jako soud prvního stupně ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že

žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu; její celkovou výši

však na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v rozporu s dobrými mravy.

Dovodil, že smluvní pokuta dosáhla své výše úměrně prodlení žalované, přičemž

prodlení zavinila žalovaná svou vědomou nedbalostí. Konstatoval, že při

posouzení „mravnosti“ výše smluvní pokuty nelze

vycházet ze skutečnosti, že doba trvání prodlení

se splněním povinnosti je zohledněna rovněž při

eventuelním uplatnění nároku na úroky z prodlení; jde totiž o samostatné nároky

a je jen na věřiteli, kterého z práv svědčících mu v důsledku prodlení dlužníka

se bude u soudu domáhat. Rozpor s dobrými mravy nelze podle odvolacího soudu

dovozovat ani z porovnání mezi újmou, kterou v případě zaplacení smluvní pokuty

v plné výši utrpí žalovaná, a újmou, kterou by doznal žalobce v případě, že

smluvní pokuta mu bude přiznána pouze zčásti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytýká

odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nadále je přesvědčena, že

uplatnění nároku na smluvní pokutu ve výši 180.569,- Kč je výkonem práva v

rozporu s dobrými mravy, neboť „sjednaná smluvní pokuta za nesplnění povinnosti

včas zaplatit kupní cenu byla stanovena sankčním úrokem 0,25 % denně, což je

jen o málo méně než 100 % p.a., přičemž podle konstantní judikatury soudů,

jestliže je ve smluvním vztahu, který se řídí občanským zákoníkem, sjednán úrok

převyšující 100 % p.a., pak takové ujednání se považuje za neplatné již pro

samotnou výši úroku“. Dovolatelka připomíná, že kupní smlouva byla uzavřena z

iniciativy žalobce a ona neměla možnost její obsah ovlivnit, k prodlení s

placením kupní ceny došlo v důsledku pochybení pracovníků stavební spořitelny,

přičemž žalobce věděl, že kupní cena bude hrazena z úvěru ze

stavebního spoření, neboť její finanční možnosti jsou omezené. Zdůrazňuje, že

se zaplacení kupní ceny úmyslně nevyhýbala, nezpůsobila žalobci škodu a smluvní

pokutu ve výši přiznané soudem prvního stupně již žalobci zaplatila. Žalované

je známo, že žalobce se chová k jednotlivým občanům rozdílně, neboť jinému

občanovi úroky z prodlení neúčtoval a dohodl se s ním dodatečně i na snížení

kupní ceny. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“)

po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně

zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde

o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/

o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ObčZ“, sjednají-li si strany pro

případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto

povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému

účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle

ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ lze sjednat smluvní pokutu jen

písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob

jejího určení.

V posuzované věci začlenili účastníci do článku VI. odst. 2 jimi uzavřené kupní

smlouvy, jíž žalobce převáděl do vlastnictví žalované bytovou jednotku,

ustanovení, podle něhož byla pro případ prodlení s placením

kupní ceny mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné

částky za každý den prodlení až do dne zaplacení nebo

doručení písemného prohlášení prodávajícího o odstoupení od této smlouvy.

Písemným ujednáním byla tedy ve prospěch žalobce sjednána smluvní pokuta, jíž

byla zajištěna smluvní povinnost žalované zaplatit kupní cenu ve lhůtě

splatnosti, tzn. do 30 dnů od vkladu vlastnických práv k převáděné bytové

jednotce. Splatnost kupní ceny nastala – jak dovodily shodně soudy obou stupňů

(a tento závěr není dovoláním zpochybněn) -

nejpozději 27. 7. 1997. Závěr odvolacího soudu, že

mezi účastníky došlo ke sjednání smluvní pokuty, případně jaký byl obsah

ujednání o smluvní pokutě, žalovaná v dovolání rovněž nezpochybňuje, má však

za to, že sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená a tudíž v rozporu s

dobrými mravy, a že ujednání o smluvní pokutě je tudíž neplatné.

Podle ustanovení § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým

obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo

se příčí dobrým mravům.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s

obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký

má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního

řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní

systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací

odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.

Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních

norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné

historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu

norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba

užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě

v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání

platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit

funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané

výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem

úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít

výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s

ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné částky za

každý den prodlení, což vzhledem k dlužné částce 82.684,- Kč představuje částku

cca 207,- Kč denně. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že taková výše smluvní

pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce

dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní

zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným

škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V

posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá

na době, po kterou žalovaná nedostála povinnosti, kterou sama smluvně převzala.

Výsledná výše smluvní pokuty představující více než dvojnásobek zajištěné

pohledávky je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne

splatnosti zajištěné pohledávky do jejího zaplacení. Odvolací

soud proto při hodnocení přiměřenosti dohodnuté výše smluvní pokuty správně

vycházel z délky prodlení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní

pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu

sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu

sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou

smluvní pokutu ve výši dvojnásobku zajištěné částky by bylo zřejmě

možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu)

považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné

pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník

povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze

dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty dvojnásobku zajištěné

pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty

plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné

povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta.

Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové

výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o

jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je

nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by

dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování

případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,

které má smluvní pokuta plnit. Přisvědčit odvolacímu soudu lze rovněž v tom, že

žádná ze žalovanou tvrzených okolností případu, tedy zejména že ujednání o

smluvní pokutě koncipoval žalobce a že povinnost hradit smluvní pokutu v

žalované výši by mělo nepříznivé důsledky na majetkové poměry žalované, není

způsobilá založit rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,25 % z dlužné částky za

každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem daného případu přiměřená a

ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle

ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy. Odkazuje-li dovolatelka v

tomto směru na konstantní judikaturu (kterou ostatně v dovolání nijak blíže

nespecifikuje), sluší se uvést, že dovolací soud ve svých rozhodnutích již

vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku

převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné

pohledávky ročně lze – právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu –

považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze

dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001). Přiměřenost výše smluvní

pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny

zvláštnosti daného případu; závěry o přiměřenosti či

nepřiměřenosti výše smluví pokuty lze proto jen velmi obtížně

zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým

vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované,

věci.

Souhlasit lze i se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nelze

absenci možnosti soudu moderovat smluvní pokutu, nahradit aplikací ustanovení §

3 odst. 1 ObčZ, jak ve skutečnosti učinil soud prvního stupně, když posoudil

žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel

žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku

žalobce na smluvní pokutu je „mravná“ a výši smluvní pokuty omezil právě jen na

tuto část. Zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a

smluvní pokutu může snížit až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí

porušením zajišťovaného závazku, občanský zákoník nedává soudu právo snížit

vysokou smluvní pokutu a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze

použít na závazkové právní vztahy upravené občanským

zákoníkem. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle

ustanovení § 39 ObčZ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše

smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či

neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné

jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva

na smluvní pokutu podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pouze v souladu či v

rozporu s dobrými mravy.

S ohledem na shora uvedené závěry a vzhledem ke skutečnosti, že sama

existence ani délka prodlení žalované s placením kupní ceny

není v dovolání zpochybněna, zbývá v rámci dovoláním vymezeného rozsahu

dovolacího přezkumu posoudit, zda v posuzovaném případě byla splněna zákonná

podmínka vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty obsažená v ustanovení §

545 odst. 3 ObčZ. Podle tohoto ustanovení není dlužník povinen zaplatit smluvní

pokutu, jestliže porušení povinnosti nezavinil (to však jen za

předpokladu, že z dohody účastníků nevyplývá něco jiného).

Povinnost zaplatit smluvní pokutu je tedy vázána na dlužníkem zaviněné porušení

povinnosti, přičemž zavinění dlužníka se podle citovaného ustanovení

předpokládá; důkazní břemeno o nedostatku zavinění

spočívá na dlužníkovi. Pojem zavinění není v občanském

zákoníku blíže vymezen. Zavinění bývá definováno jako psychický vztah jednající

osoby k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý

nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá anebo nevědomá nedbalost. Zatímco pro úmysl

je charakteristický, u nedbalosti volní prvek chybí (vůle škůdce ke škodlivému

výsledku nesměřuje); při vědomé nedbalosti osoba ví, že svým jednáním může

způsobit porušení povinnosti, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak

nestane, u nevědomé nedbalosti neví, že může způsobit

porušení povinnosti, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým

osobním poměrům vědět měla a mohla. Z hlediska ustanovení § 545 odst. 3 ObčZ k

naplnění podmínky zavinění postačuje nedbalost nevědomá, která představuje

psychický vztah dlužníka k porušení povinnosti charakterizovaný tím, že dlužník

nechtěl, aby k porušení povinnosti došlo, a ani nevěděl, že způsob

zabezpečení jejího splnění, který zvolil, není dostačující a ke splnění

povinnosti nevede, ačkoliv to vzhledem k okolnostem

a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl.

Ze zjištěného skutkového stavu ve věci vyplývá, že žalovaná pověřila vyřízením

úvěru ze stavebního spoření, z něhož hodlala kupní cenu zaplatit, třetí osobu,

která nadále jednala se zástupcem stavební spořitelny za žalovanou.

K vyřízení úvěru však nedošlo a kupní cena ve lhůtě splatnosti uhrazena

nebyla. Již takto zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že

žalovaná prodlení s placením kupní ceny zavinila alespoň ve formě nevědomé

nedbalosti, neboť mohla a měla předvídat, že ve vyřizování úvěru mohou vzniknou

průtahy a že proto nedostojí včas svému závazku. V průběhu prodlení navíc

žalovaná nejenže mohla a měla vědět, že své povinnosti nedostála, ale v řízení

bylo zjištěno, že o této skutečnosti z urgencí žalobce skutečně věděla a přesto

zůstala nečinná a spoléhala na to, že věc bude vyřízena třetími osobami. Závěr,

že žalovaná prodlení v placení kupní ceny zavinila, by mohlo zvrátit pouze

zjištění, že nemohla o prodlení vědět; žádná z dovolacích námitek proto není

způsobilá zmíněný závěr zpochybnit. Bezpředmětná je námitka, že žalovaná

neporušila svou povinnost úmyslně, neboť – jak bylo výše vyloženo - v

posuzované věci postačí zavinění žalované ve formě nedbalosti.

Z hlediska správnosti závěru o zavinění žalované jsou irelevantní rovněž

námitky, že žalovaná část smluvní pokuty již zaplatila nebo že jiné osobě byla

tato povinnost ze strany žalobce prominuta.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

správný, přičemž nebylo zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno), že by byl postižen

některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a

b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k

nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §

224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná

nemá právo na náhradu nákladů a žalobci v dovolacím

řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. června 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu