33 Odo 590/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobce JUDr. Z. N., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované O.
T., zastoupené, advokátem, o zaplacení 34 125 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 193/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně 20. prosince 2001, č.j. 54 Co 165/2001-108,
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně 20.
prosince 2001, č.j. 54 Co 165/2001-108 , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu Brno – venkov ze dne 15. 5. 2001 č.j. 11 C 193/99-82 ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 25. 6. 2001 č.j. 11 C 193/99-85 v části
přiznávající žalobci částku 575 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 6. 1. 1999 do
zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně 20. prosince 2001, č.j. 54
Co 165/2001-108 se ve výroku, jímž byl změněn v odvoláním napadené části
rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. 5. 2001 č.j. 11 C 193/99-82
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 6. 2001 č.j. 11 C 193/99-85 tak, že
do částky 31 500 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 6. 1. 1999 do zaplacení
se žaloba zamítá, jakož i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
účastníků a státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované obci domáhal, aby mu zaplatila 34 125 Kč s tím,
že tato částka představuje jeho odměnu advokáta za právní služby, které
žalované poskytl v souvislosti s řízením o vyklizení pozemků vedeném u
Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 90/97. Právní služby byly
účtovány podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/
- dále jen „vyhlášky č. 177/1996 Sb.“ - a byly žalované řádně vyfakturovány
fakturou č. 97/98. Žalovaná odmítá částku 34 125 Kč zaplatit, přestože je
splatná, neboť nesouhlasí s výší odměny advokáta.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 15. května 2001 č.j. 11
C 193/99-82, ve spojení s usnesením ze dne 25. června 2001 č.j. 11 C 193/99-85,
uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 34 125 Kč s 15% úrokem z prodlení za
dobu od 6. 1. 1999 do zaplacení, řízení v části o 7% úrok z prodlení z částky
34 125 Kč za dobu od 6. 1. 1999 do zaplacení zastavil, a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 11.
8. 1995 smlouvu o poskytnutí právní služby, na jejím základě pak žalobce
žalovanou zastupoval proti Z. d. M. v řízení o vyklizení pozemků vedeném u
Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 90/97; toto řízení bylo zahájeno
29. 1. 1997 a skončilo po zpětvzetí žaloby vydáním usnesení o zastavení
řízení dne 20. dubna 1999. Plná moc byla žalobcem vypovězena v průběhu řízení
dne 10. 12. 1998 (Okresnímu soudu Brno – venkov bylo vypovězení plné moci
oznámeno žalobcem dne 16. 12. 1998). Pokud jde o odměnu za zastupování,
účastníci smlouvy si dne 27. 9. 1996 písemně sjednali, že bude vypočtena podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a že základem tarifní hodnoty bude cena vyklizovaných
pozemků. Cena nemovitostí, jejich vyklizení bylo předmětem sporu, činila ke dni
27. 9. 1996 (podle znaleckého posudku) 4 877 190 Kč. Právní služba sestávala ze
šesti úkonů, a to z přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu
návrhu na vstup dalšího účastníka do řízení, sepisu zpětvzetí žaloby, z účasti
advokáta při jednání soudu dne 24. 3. 1998 a v sepisu návrhu na vydání
předběžného opatření. Dne 10. 12. 1998 byla vystavena faktura č. 97/98, podle
níž byla žalované účtována částka 34 125 Kč se splatností do 10. 12. 1998;
žalovaná tuto částku nezaplatila. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního
stupně uzavřel - vycházeje přitom z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst.
1, za užití § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - že z titulu odměny za
právní služby poskytnuté žalované v řízení o vyklizení pozemků
příslušelo žalobci při 5 úkonech právní služby účtovaných v plné výši (tj. po
17 450 Kč) a jednom úkonu účtovaném ve výši jedné poloviny celkem 95 975
Kč. Z titulu náhrad hotových výdajů náleželo žalobci podle § 13 odst. 3
citované vyhlášky 450 Kč. Protože žalobce žalované účtoval pouze 34 125 Kč,
tedy částku nižší, než mu po právu příslušelo, shledal soud prvního stupně
žalobu zcela důvodnou.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně v rozsahu podaného odvolání, tedy ve výroku, jímž bylo žalobě
vyhověno do částky 32 075 Kč s příslušenstvím a ve výrocích
akcesorických. Rozsudkem ze dne 20. prosince 2001, č.j. 54 Co 165/2001-108 pak
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil v části,
jíž bylo žalobci přiznáno 575 Kč s 15% úrokem z prodlení od 6. 1. 1999 do
zaplacení; ve zbývající části změnil napadený výrok tak, že do částky 31 500 Kč
s 15% úrokem z prodlení od 6. 1. 1999 do zaplacení se žaloba zamítá. Současně
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v akcesorických
výrocích, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přestože odvolací soud ve
svém rozhodnutí hodnotí skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, z
odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že narozdíl od soudu prvního stupně
vzal za prokázané, že právní služby žalobce ve prospěch žalované
sestávaly pouze z 5 úkonů, a to z přípravy a převzetí zastoupení, ze sepisu
žaloby a návrhu na vstup dalšího účastníka do řízení, z účasti advokáta při
soudním jednání dne 24. 3. 1998 a ze sepisu návrhu na vydání předběžného
opatření. Na základě skutkových zjištění, která zčásti převzal od soudu prvního
stupně a zčásti sám učinil z jím provedených důkazů, pak odvolací soud uzavřel,
že „s ohledem na charakter řízení, ve kterém žalobce žalovanou zastupoval a
rovněž analogicky s přihlédnutím k zákonu o soudních poplatcích“, je
nutno vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., a žalobci tak přísluší odměna za poskytnutí právních služeb a
náhrada hotových výdajů v celkové výši 2 625 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Připomíná, že mezi účastníky
smlouvy o poskytnutí právních služeb bylo nade vší pochybnost ujasněno, že
stran tarifní hodnoty pro výpočet sazby mimosmluvní odměny bude považována cena
vyklizovaných pozemků jako cena věci, jíž se právní služba týká. Protože
smluvní volnost k takovému ujednání nebyla žádným obecně závazným předpisem
omezena, je zmíněné ujednání účastníků platné a závazné. Bylo proto namístě při
stanovení odměny advokáta za poskytnuté právní služby vycházet z tarifní
hodnoty stanovené § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a odvolací soud
pochybil, vycházel-li při výpočtu odměny žalobce z ustanovení § 9 odst. 1
citované vyhlášky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
ve všech jeho výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. jako zcela
zjevně bezdůvodné odmítnuto, event. ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto.
Je přesvědčena, že ujednání o užití mimosmluvní odměny s tím, že za tarifní
hodnotu bude považována cena vyklizovaných nemovitostí je nonsensem, který nemá
oporu v advokátním tarifu. Dohodly-li se totiž smluvní strany na užití
advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, musí akceptovat bezvýhradně
pravidla ustanovení oddílu druhého části druhé vyhlášky č. 177/1996 Sb. a tyto
nemohou dále smluvně upravovat. Nereálným pak rovněž shledává, aby odlišnou
konstrukcí soud vyměřil soudní poplatek a odměnu právního zástupce. Navíc i v
případě akceptace názoru, že v řízení o vyklizení pozemku jde o věc penězi
ocenitelnou nemůže být ztotožňována hodnota pozemku a hodnota dočasného
výkonu práva užívání pozemků, neboť ta je pouze 1 % z ceny pozemků ročně.
Zásadní pochybnosti lze mít podle žalované o platnosti písemnosti ze dne 27. 9.
1996, když výpovědi žalobce i svědka H. lze mít za nevěrohodné a
účelové.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) se při
přezkoumání věci, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta
první o.s.ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnost dovolání. Vymezuje-li
občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět
dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky;
ty neztrácejí svou solitérní povahu a přípustnost dovolání z pohledu
občanského soudního řádu je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Ve
vazbě na okolnost, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho
výrocích“, bylo namístě zabývat se věcí nejprve z pohledu přípustnosti
dovolání.
Dovolání směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, pokud jím bylo žalobě
vyhověno do částky 575 Kč s příslušenstvím, není přípustné.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat
dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich).
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat
jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno,
popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho
právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na
právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle
hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto
posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení,
ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá,
třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. „Subjektivní přípustnost“ tedy odráží stav procesní újmy v osobě
určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím, skutečně založil;
oprávnění podat dovolání svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření
vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
V posuzovaném případě odvolací soud vyhověl odvolání žalované směřujícímu proti
části vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně pouze zčásti.
Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně co do částky 575 Kč s příslušenstvím, nemohla být žalobci
způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo lze zhojit v dovolacím
řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru vyznělo v jeho prospěch
a dovolatel nemůže mít – objektivně vzato – žádný zájem na tom, aby bylo
zrušeno. Není-li dovolání v tomto rozsahu subjektivně přípustné, je
bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohlo být eventuálně podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. přípustné objektivně. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce
proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 4
věty první a § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil ve věci samé
ve vyhovujícím odvoláním napadeném výroku rozsudek soudu prvního stupně, které
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo shledáno
důvodným.
Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu v posuzované věci je subjektivně
vymezen v dovolání uplatněnými námitkami vytýkajícími odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení věci, resp. zpochybňujícími jeho závěr, že při
výpočtu mimosmluvní odměny žalobce za poskytnutí právních služeb žalované v
řízení o vyklizení pozemků je namístě vycházet z tarifní hodnoty stanovené
podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoli z tarifní hodnoty stanovené
podle § 8 odst. 1 citované vyhlášky, jak dovodil soud prvního stupně.
Právním posouzením věci je činnost soudu, při níž aplikuje právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Pří aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Předně je namístě konstatovat, že odvolací soud nepochybil, když při zjišťování
hodnoty právních služeb, které žalobce žalované poskytl v souvislosti s
řízením o vyklizení pozemků, vycházel z vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb /advokátní tarif/ (vyhláška č. 235/1997 Sb., jíž
byla vyhláška č. 177/1996 Sb. s účinností od 1. 10. 1997 doplněna, nemá z
hlediska dané věci právní význam), neboť ačkoli listina s prohlášením
žalované, jímž pověřuje žalobce svým zastupováním, je datována 11. 8. 1995,
prvý úkon právní služby, související s řízením o vyklizení pozemků
vedeným u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 90/97, byl
poskytnut 27. 1. 1997.
Vyhláška č. 177/1996 Sb. v § 1 odst. 1 stanoví, že odměna advokáta
za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem (smluvní
odměna), a není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této
vyhlášky o mimosmluvní odměně. S odvolacím soudem lze souhlasit i
potud, pokud na podkladě jím zjištěného skutkového stavu věci (skutková
zjištění, z nich odvolací soud vycházel nebyla dovolatelem zpochybněna)
uzavřel, že odměna za poskytování právních služeb nebyla účastníky smlouvy v
daném případě v intencích ustanovení § 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
sjednána, a proto je nutné dovozovat, že odměna žalobce se řídí ustanoveními
vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně. Z obsahu písemnosti ze dne 27.
9. 1996 nazvané „Informace“ se totiž podává, že smluvní strany si neujednaly
smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb, neboť formulář, který byl pro
sepsání smluvních podmínek použit, byl v rubrice „smluvní odměna“ proškrtán a v
dalším textu je již pouze výslovně opakovaně zmiňována mimosmluvní odměna
advokáta, resp. možnost jejího zvýšení, příp. sazby. Na tomto závěru nemění nic
ani pasáž o „ujednání stran tarifní hodnoty“, neboť zde popsané ujednání pouze
kopíruje obsah ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., které je namístě při určení
mimosmluvní odměny za poskytování právních služeb aplikovat.
Žalobou o vyklizení nemovitostí (pozemků v žalobě specifikovaných), kterou bylo
zahájeno řízení vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 90/97
se Obec T. proti Z. d. M. domáhala ochrany vlastnického práva proti
neoprávněným zásahům, které ji přiznává ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ. Žaloba
podle citovaného ustanovení je žalobou na plnění, resp. žalobou vindikační (jde
o žalobu vlastníka věci na vydání a odevzdání věci proti tomu, kdo mu ji
neprávem zadržuje). Jde-li o nemovitost, realizuje se právo na vydání věci (§
126 ObčZ) v soudním řízení žalobou o vyklizení nemovitosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 7, ročník 2000 pod č. 49).
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve
věci vykonal (§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500 Kč 250 Kč, přes 500 Kč do 1000
Kč 500 Kč, přes 1 000 Kč do 5000 Kč 750 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1
000 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 000 Kč a 25 Kč za každých započatých 1
000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč 5 750 Kč a 25 za
každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč a přes 10
000 000 Kč 30 250 Kč a 25 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které
hodnota převyšuje 10 000 000 Kč.
Není-li stanoveno jinak - a tomu tak v případě žaloby o vyklizení (vydání)
pozemku není - považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena
věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby,
jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky,
tak i závazku (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Ustanovení § 9 odst.
1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. lze aplikovat pouze v případech, nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi.
Byla-li v posuzovaném případě cena pozemků, jejichž vyklizení (vydání) bylo
předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C
90/97, v němž žalobce žalovanou jako advokát na základě plné moci zastupoval,
určena znaleckým posudkem a ke dni započetí úkonu právní služby čítala 4 877
190 Kč, nemohlo být - s odkazem na vyklad shora při stanovení výše odměny
žalobce za poskytnutí právních služeb žalované aplikováno ustanovení §
9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak učinil odvolací soud.
Za nepřiléhavou a zavádějící lze označit odvolacím soudem namítanou analogii se
zákonem o soudních poplatcích s prezentací vlastního výkladu tohoto zákona.
Každý z porovnávaných právních předpisů upravuje jinou oblast právních vztahů,
přičemž stanoví vlastní kritéria jejich úpravy.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byla žaloba
zamítnuta, není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku o věci samé,
jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1,
část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího )§
243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu