33 Odo 621/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené,
advokátem, proti žalovanému L. H., o 168 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 111/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2002
č. j. 19 Co 69/2002 - 38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2002 č.
j. 19 Co 69/2002 - 38 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 5 C 111/2001 - 25 se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 168 000 Kč s příslušenstvím s
tím, že dne 1. 10.1999 koupila od žalovaného osobní vůz Škoda Felicia
Combi GLXI, SPZ …. Poté byl vůz vydán Policii ČR na základě zjištění, že jde o
odcizený automobil. Žalobkyně se domáhala po žalovaném vrácení kupní ceny z
důvodu odpovědnosti za vady, neboť žalovaný jako obstaratel prodeje věci
odpovídá žalobkyni za právní vady věci ve smyslu § 741 obč. zák.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 11. 2001 č. j. 5 C 111/2001
- 25 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným, který podniká jako
provozovatel autobazaru, kupní smlouvu ve smyslu § 612 s násl. obč. zák., jíž
koupila automobil Škodu Felicia Combi GLXI SPZ …. Vlastnické právo k tomuto
vozidlu měla mít V. F., která dne 21. 9. 1999 uzavřela s žalovaným smlouvu o
obstarání prodeje věci. Kupní smlouva nebyla uzavřena v písemné formě, pouze na
smlouvě o obstarání prodeje vozidla bylo žalovaným ručně poznamenáno, že
vozidlo bylo zaplaceno v hotovosti. V. F. však nebyla vlastnicí
předmětného vozidla, neboť vozidlo bylo odcizeno a žalobkyni byl prodán
odcizený vůz, který byl dne 14. 9. 2000 vydán Policií ČR. Okresní soud uzavřel,
že kupní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. a smluvní
strany jsou proto povinny vrátit si plnění poskytnutá na základě této neplatné
smlouvy (§ 457 obč. zák.). Povinnost vrátit poskytnuté plnění však nemůže tížit
obstaratele, který odpovídá kupujícímu pouze za vady věci podle § 741 obč.
zák., když žalovaná o zastoupení prodávajícího žalovaným jako
obstaratele věděla. Subjektem smlouvy o prodeji věci není obstaratel -
žalovaný, nýbrž objednatel - V. F., po které se kupující může domáhat
vrácení kupní ceny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 7. 5. 2002 č. j. 19 Co 69/2002 - 38 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s právním
závěrem soudu prvního stupně, že není dána pasivní legitimace žalovaného, neboť
žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy věděla, že s ní jednající subjekt
(žalovaný) jedná za jiného a že tedy smluvní stranou je osoba jiná.
Je-li kupní smlouva absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), netíží povinnost
vrátit poskytnuté plnění obstaratele, nýbrž prodávajícího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá
nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že bylo prokázáno nepřímé
zastoupení prodávajícího žalovaným tak, že jednal svým jménem a na účet.
Předmětná smlouva o obstarání prodeje věci nebyla uzavírána v přímém
zastoupení, rovněž nikdy nebyla předložena plná moc, na základě které by bylo
možno dovodit přímé zastoupení objednatelky žalovaným. V posuzovaném případě
proto jednal žalovaný s žalobkyní svým jménem; ve své provozovně převzal kupní
cenu a předal vozidlo žalobkyni.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v § 237 odst. 1 písm.
b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je
dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Dovolání je přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. /. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se
příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní
právní význam současně má rozsudek odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní
věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Řeší-li napadené rozhodnutí
určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy - bez ohledu na
uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam. Úkolem dovolacího soudu
bylo proto posoudit, zda napadené rozhodnutí má skutečně zásadní právní význam
ve výše uvedeném smyslu.
V dané věci dovolatelka napadá nesprávné právní posouzení přímého zastoupení.
Namítá, že v posuzovaném případě jednal žalovaný na základě nepřímého
zastoupení.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., který žalobkyně uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v
tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav použil
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil nebo ze skutečnosti najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení přímého zastoupení, kdy odvolací soud dovodil, že žalovaný,
jako obstaratel ve smyslu smlouvy o obstarání prodeje motorového vozidla
uzavřené dne 21. 9. 1999 s V. F. jako objednavatelkou, uskutečnil prodej
vozidla na základě přímého zastoupení, a nebyl tedy smluvním partnerem -
prodávajícím vůči žalobkyni - kupující, je v rozporu s judikaturou i teorií
zejména s principem ochrany třetí osoby (rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky z 23. 3. 1999 sp. zn. 2 Cdon 817/97 a z 25. 11. 1998 sp.
zn. 2 Cdon 1257/96). K založení účinků přímého zastoupení se předpokládá kromě
objektivně daného vztahu zmocněnce a zmocnitele, resp. plné moci, dále to, aby
zmocněnec s třetí osobou jednal cizím jménem způsobem zjevným s tím, že celý
kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému zmocniteli
jakožto smluvní straně. O přímé zastoupení by se v posuzovaném
případě jednalo, kdyby žalobce jako kupující z okolností při
uzavírání kupní smlouvy musel vědět, že žalovaný s ním jedná za jiného, že
smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno žalovaným jako zástupcem.
Vzhledem k tomu, že neexistovala plná moc, podle které by žalovaný vůči třetím
osobám vystupoval jako zástupce, ale žalovaný měl k dispozici pouze smlouvu o
obstarání prodeje vozidla ve vlastním vztahu zmocněnce a zmocnitele, která
nezakládala přímé zastoupení objednavatele obstaratelem, a žalovaný jednal na
vlastní účet (tj. převzal kupní cenu a předal prodávanou věc), nelze dovodit,
že žalobkyně musela vědět, že žalovaný jedná jako zmocněnec jménem
zmocnitele. Naopak jednání žalovaného tak vykazovalo kriteriální znaky
nepřímého zastoupení a žalobkyně se tak oprávněně domnívala, že žalovaný jedná
vlastním jménem. Odvolací soud proto nesprávně posoudil pasivní legitimaci
žalovaného, neboť v případě nepřímého zastoupení vedle sebe existují dva
závazkové vztahy (vztah zmocněnce - obstaravatele a zmocnitele - objednatele ze
smlouvy o obstarání prodeje motorového vozidla a vztah obstaravatele -
prodávajícího a kupujícího z kupní smlouvy, kterou se realizuje převod
vlastnictví vozidla, kdy zmocnitel není s kupujícím v žádném právním vztahu.
Protože předmět koupě nebyl ve vlastnictví V. F., z hlediska platnosti
smluvního ujednání účastníků o prodeji a koupi vozu není rozhodující, zda mezi
žalovaným a V. F. byla uzavřena smlouva o obstarání prodeje vozu. Smluvními
stranami kupní smlouvy byla totiž žalobkyně a žalovaný a jak bylo výše řečeno,
tak by tomu bylo i v případě, že by žalovaný prodal vůz převzatý na
základě smlouvy o obstarání prodeje věci ve smyslu § 737 a násl. obč.
zák. uzavřené s vlastnicí vozu, neboť ve vztahu k třetím osobám obstaratel
jedná vlastním jménem a též vlastním jménem jako prodávající uzavírá kupní
smlouvu s kupujícím.
Nejvyšší soud České republiky proto přisvědčil dovolatelce, že odvolací soud
posoudil okruh účastníků kupní smlouvy, která je neplatná, a jejichž vztah mezi
nimi se řídí § 457 obč. zák. v rozporu s konstantní judikaturou vyšších
soudů, rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně je i důvodné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušili i protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu