33 Odo 626/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. J. H., advokátkou proti žalované A. B.,
zastoupené JUDr. H. H., advokátkou o zaplacení částky 60.677,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 321/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu
2004, č. j. 25 Co 419/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti; současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je založeno na nesprávném
právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkla, že pominul existenci jejího
právního důvodu k užívání sporného bytu jako pozůstalé manželky J. B.,
nepřihlédl k tomu, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz prokazující její právo
nájmu k témuž bytu a nesnažila se právo nájmu „realizovat“. Zdůraznila, že o
existenci smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobkyně uzavřené mezi S. a
žalobkyní nevěděla a dne 30. 9. 2002 byt vyklidila. Požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení považuje za rozporný s dobrými mravy mimo jiné i z toho
důvodu, že okamžikem převodu vlastnictví k bytu vstoupila žalobkyně do právního
postavení předchozího vlastníka (S. R.) a měla s ní jednat o zvýšení nájemného.
Je přesvědčena, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, když před
podáním žaloby byt převedla na třetí osobu. Protože soudy obou stupňů nesprávně
vyložily § 451 obč. zák., nemůže jejich právní posouzení věci obstát. Navrhla
proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek,
což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu
zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování
vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím
soudem zjištěný skutkový stav převzít. Výhradami, že žalovaná nevěděla o
smlouvě o převodu vlastnictví k bytu a že žalobkyně neprokázala své právo nájmu
ke spornému bytu nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci, nýbrž
uplatňuje dovolací důvod, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu
věci. Tyto námitky přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nemohou.
Výhradami ohledně aktivní a pasivní legitimace ve sporu zpochybňuje žalovaná
právní posouzení věci odvolacím soudem. Je přesvědčena, že žalobkyně není ve
věci aktivně legitimována, neboť byt prodala třetí osobě, a žalovaná není
pasivně legitimována, neboť jí svědčil právní důvod bydlení jako pozůstalé
manželce J. B. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně, smrtí J. B.
(nejprve manžela žalobkyně a poté manžela žalované) zaniklo právo společného
nájmu družstevního bytu žalobkyně a J. B. o velikosti 3+1 v prvním podlaží domu
č. p. 1798 v ulici Č. l. v R. a výlučnou členkou družstva a jedinou nájemkyní
se stala žalobkyně, která dne 30. 1. 2002 uzavřela se S.b. d. R. smlouvu o
převodu družstevního bytu do svého vlastnictví. Žalovaná užívala sporný byt
jako příslušník domácnosti užívala J. B., který nebyl výlučným nájemcem, a v
bytě bydlela na základě odvozeného právního důvodu – práva bydlení – který
smrtí zanikl. Od okamžiku smrti J. B. šlo ze strany žalované o užívání bytu bez
právního důvodu, a proto není pochyb o její pasivní legitimaci. Došlo-li ke
vzniku bezdůvodného obohacení v období od 9. 3. 2002 do 30. 9. 2002 (do
okamžiku předcházejícímu prodeji bytu třetí osobě) je to podle § 456 obč. zák.
žalobkyně, na jejíž úkor se žalovaná bezdůvodně obohatila. Aktivní legitimaci
neztratila prodejem bytu, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení není -
bez dalšího - součástí práv a povinností, které přecházejí na nabyvatele bytu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž neodporuje hmotnému právu a
nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je
přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci
neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové
důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před
soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu
Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla dovolatelka s (novými)
tvrzeními, jimiž míní prokazovat, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení
odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). K těmto tvrzením dovolací soud
nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o
dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v
průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Ze shora uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalované podle
§ 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v
souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu