33 Odo 630/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyň a) A. Ž., a b) K. M., obou zastoupených, advokátem, proti
žalovanému m. F., zastoupenému , advokátem, o zaplacení částky 119 045 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C
193/94, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.
února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283, takto:
I. Dovolání žalobkyň, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283 ve výroku pod bodem
I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30.
dubna 2001 č. j. 18 C 193/94-259 vyjma vyhovujícího výroku ve věci samé, tj.
vyjma výroku pod bodem I., se zamítá.
II. Dovolání žalobkyň, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283 ve výroku pod
bodem III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku svým v pořadí čtvrtým rozsudkem ze
dne 30. dubna 2001 č. j. 18 C 193/94-259 (poté, co odvolací
soud jeho předchozí rozsudek v části žalobě vyhovující zrušil a věc mu se
závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovanému, aby
zaplatil žalobkyním částku 92 828,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 2. 3. 1995
do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 26 216,60 Kč se 17% úrokem z
prodlení od 2. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobkyně a) uzavřela dne 16. 10. 1991 s B. p. města
F. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě ve F. na třídě
T. G. M. čp. 1121. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako absolutně
neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť vlastnictví
domu s pronajatými nebytovými prostorami přešlo ke dni 24. 5. 1991 z majetku
České republiky do vlastnictví města F. Investice žalobkyň do
nemovitosti žalovaného byly tedy provedeny bez právního důvodu a žalovaný tak
získal na úkor žalobkyň bezdůvodné obohacení spočívající podle vypracovaného
znaleckého posudku v rozdílu tržních cen nemovitosti před zhodnocením a po
jejím zhodnocení ve výši 119 045 Kč. Žalovaný uplatnil vůči žalobkyním vzájemný
nárok na zaplacení částky 54 500 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení
žalobkyň získané tím, že užívaly nebytové prostory žalovaného. Soud prvního
stupně s přihlédnutím ke skutečnosti, že nájemné bylo v té době cenou
regulovanou a jeho výše byla určena § 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb., o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, částkou 190 Kč za 1 m2
nebytového prostoru, vyčíslil bezdůvodné obohacení žalobkyň částkou 26 216,60
Kč. Žalobkyně vznesly námitku promlčení nároku žalovaného, který úkon směřující
k započtení pohledávek učinil ve svém odvolání z roku 1998. Tuto námitku
posoudil soud prvního stupně podle § 107 odst. 3 ObčZ, podle něhož soud
přihlédne k námitce promlčení v případě, že účastníci neplatné smlouvy jsou
povinni vrátit si vše, co podle ní dostali, pouze tehdy, jestliže by i druhý
účastník mohl promlčení namítat. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyň
promlčen není, také k promlčení nároku žalovaného nemohlo s ohledem na § 107
odst. 3 ObčZ dojít, neboť ke střetu pohledávek došlo tak, že žalobkyním bylo
doručeno dne 25. 6. 1998 podání žalovaného ze dne 16. 6. 1998, v němž uplatnil
svůj požadavek na vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, napadly
žalobkyně odvoláním. Blanketním odvoláním napadl celý rozsudek i žalovaný.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283
výrokem pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně v žalobkyněmi
napadené části, tj. vyjma výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a výroku, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrdil,
výrokem pod bodem II odvolání žalovaného odmítl a výrokem pod bodem
III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právními závěry. Interpretaci právního názoru soudu prvního stupně
předloženou žalobkyněmi, podle nichž měl soud dovodit, že vzájemný nárok
žalovaného není majetkovým právem a nepodléhá promlčení, shledal mylnou.
Konstatoval, že soud prvního stupně naopak evidentně nepochyboval o tom, že
nárok na vydání bezdůvodného obohacení představuje majetkové právo podléhající
podle § 100 odst. 2 věty první ObčZ promlčení, takže jeho zamítavý výrok ve
věci samé se opírá o aplikaci § 107 odst. 3 ObčZ, tedy o aplikaci ustanovení
existenci nároků této povahy pojmově předpokládajícího.
Proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v
němž vytýkaly, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Namítly, že právo vznést kompenzační námitku se jako každé jiné majetkové
právo promlčuje, a jestliže žalovaný věděl o podané žalobě od roku 1994 a
kompenzační námitku vznesl až 25. 6. 1998, učinil tak v době, kdy již uběhla
promlčecí doba, za jejíž počátek lze považovat srozumění žalovaného s
uplatněním nároku na úhradu investic podle žaloby z 18. 7. 1994.
Napadly i výrok o nákladech řízení, neboť mají za to, že odvolací soud měl
postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když nenesou vinu za rozdíl ve
vyčíslení proinvestované částky uvedené v žalobě a ve vyčíslení podle
znaleckého posudku. Odůvodněn nebyl podle jejich názoru ani postup soudu,
kterým jim byla přiznána náhrada nákladů řízení až ode dne 19. 9. 2000.
Žalobkyně navrhly zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci příslušnému
soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve posuzoval, zda je dovolání
přípustné. Konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. vyjma té části, ve které dovolání výslovně směřuje proti
výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti
výroku o náhradě nákladů řízení totiž nevyplývá z žádného ustanovení občanského
soudního řádu, jimiž je přípustnost dovolání upravena, tedy z ustanovení § 237
až 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) odmítl.
Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku pod bodem I podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve hodnotil, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelky
netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelky uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelky namítají, že odvolací soud pominul jejich námitku, že právo
žalovaného vznést kompenzační námitku, tedy učinit projev směřující k započtení
pohledávky žalovaného proti pohledávce žalobkyň, se promlčelo. Tvrzení žalobkyň
není důvodné.
Ač se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí touto otázkou výslovně
nezabýval, jeho závěr v sobě obsahuje i její posouzení. Odvolací soud dovodil,
že právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že
žalobkyně užívaly bez právního důvodu nebytové prostory žalovaného,
se nepromlčelo a že závěr soudu prvního stupně, že došlo k započtení pohledávky
žalovaného ve výši 26 216,60 Kč vůči pohledávce žalobkyň, je správný. Odvolací
soud tedy vycházel z toho, že nedošlo ani k promlčení práva žalovaného učinit
projev směřující k započtení pohledávky žalovaného vůči pohledávce žalobkyň.
Při posouzení otázky promlčení kompenzační námitky je nutno vyjít ze smyslu
institutu promlčení v našem právním řádu. Jeho cílem je stimulace oprávněného
subjektu k tomu, aby vykonal svá práv včas, tj. ve společensky přiměřené době
(promlčecí době) tak, aby po časově neomezenou dobu nebyli dlužníci ohledně
svých povinností vystaveni donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze
strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty
brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim
odpovídajících povinností. Z toho důvodu se v občanském právu v souladu s
povahou upravovaných právních vztahů promlčují podle § 100 odst. 2 ObčZ zásadně
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Avšak ani všechna
majetková práva se podle občanského zákoníku nepromlčují. Z těchto
jiných – svou povahou – nepromlčitelných práv by bylo možno příkladmo jmenovat
právo věřitele na určení doby splnění, právo spoluvlastníka žádat o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, právo domáhat se absolutní neplatnosti
právního úkonu. Pro úplnost je nezbytné v této souvislosti uvést, že
se nepromlčuje právo na žalobu (resp. žaloby), jakožto objektivním právem
zajištěná možnost obrátit se na příslušný soud s uplatněním svého skutečného či
domnělého práva. Právě tak jako právo na žalobu se – důsledně jako rub toho –
nepromlčují ani práva na námitku (resp. námitky) jako objektivní
právem zajištěná možnost bránit se proti uplatnění jiných práv; vedle námitky
promlčení, námitky nesplnění smlouvy, lze uplatnit také kompenzační námitku. U
kompenzační námitky přitom platí, že se promlčuje právo, k jehož obsahu
kompenzační námitka jako možnost obrany proti uplatnění jiných práv zásadně
patří (výjimky srov. § 581 odst. 1, 2 a 4 ObčZ). Promlčí-li se proto právo,
odpadá tím mj. i možnost jeho úspěšného vynucení kompenzací (srov. J. Švestka,
Z. Češka a J. Chyský – Promlčení a prekluze v československém právním
řádu, Orbis Praha, 1967, str. 36 a násl.).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný, neboť právo vznést kompenzační námitku (učinit
projev směřující k započtení) se nepromlčuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. v části, ve které byl napaden výrok odvolacího
soudu pod bodem I, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému
žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu