33 Odo 633/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce L. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému
A. N., zastoupenému, advokátkou, o vydání věci oproti zaplacení částky
180.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 9 C 76/2002,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
února 2003, č. j. 26 Co 12/2003-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. října 2002, č. j. 9 C 76/2002-31, zamítl žalobu, aby
žalovanému bylo uloženo vydat žalobci blíže specifikovanou stavebnici
montovaného dřevěného domku MULTI 160 včetně projektové dokumentace oproti
zaplacení částky 180.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral
uplatněný nárok o tvrzení, že jako prodávající odstoupil od kupní smlouvy
uzavřené mezi účastníky ohledně shora uvedené stavebnice dřevěného domku, když
žalovaný jako kupující nezaplatil kupní cenu ani v dodatečně poskytnuté lhůtě
(§ 517 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). Žalovaný v rámci své
obrany namítl mimo jiné promlčení nároku žalobce na odstoupení od smlouvy. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že zmíněná smlouva byla uzavřena 27. 4. 1998
a kupní cena v ní byla sjednána částkou 230.000,- Kč. Při podpisu smlouvy bylo
zaplaceno 180.000,- Kč, zbývajících 50.000,- Kč mělo být zaplaceno nejpozději
do tří měsíců ode dne podpisu. Žalobce vyzval žalovaného dopisem z 6. 12. 2001,
aby částku 50.000,- Kč zaplatil nejpozději do 31. 12.
2001, a vyrozuměl ho, že nestane-li se tak, odstoupí od
kupní smlouvy. Dopisem ze 7. 2. 2002 pak žalobce od smlouvy
odstoupil s tím, že ani v dodatečně stanovené lhůtě do 31. 12. 2001 nebyla celá
kupní cena zaplacena. Žalovaný nepopíral, že dopisy žalobce obdržel. Soud
prvního stupně dovodil, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové
povahy, které se promlčuje ve tříleté promlčecí době podle § 101
ObčZ. Při úvahách, která skutečnost je podstatná pro počátek
běhu promlčecí doby, pak považoval za rozhodující, že prvotním předpokladem pro
odstoupení věřitele od smlouvy podle § 517 odst. 1 ObčZ je prodlení dlužníka se
splněním povinnosti ze závazkového vztahu. Až od tohoto prodlení se odvíjejí
další jednostranné právní úkony věřitele, a to výzva ke splnění povinnosti v
dodatečné přiměřené lhůtě, která je současně dlužníku poskytnuta, a v případě
nesplnění povinnosti v této dodatečné lhůtě vlastní odstoupení od smlouvy.
Podle názoru soudu prvního stupně musí být všechny tyto úkony učiněny před
uplynutím promlčecí doby, která počíná běžet od okamžiku
prodlení dlužníka. V daném případě se žalovaný ocitl v prodlení s doplacením
kupní ceny 28. 7. 1998 a žalobce byl tedy oprávněn – s ohledem na námitku
promlčení – odstoupit od smlouvy jen do 28. 7. 2001. Jelikož tak neučinil,
nelze mu přiznat nárok z titulu vzájemného vrácení plnění ze smlouvy, která
měla „zaniknout“ právě v důsledku odstoupení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 20. února 2003, č. j. 26 Co 12/2003-47, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že promlčecí doba začala
běžet až od marného uplynutí dodatečně poskytnuté přiměřené lhůty k
plnění bez ohledu na to, kdy byla tato lhůta poskytnuta,
neboť takovéto řešení by znamenalo, že by se počátek
běhu promlčecí doby u práva odstoupit od smlouvy posouval v rozporu s účelem
promlčení třeba až do daleké budoucnosti a toto právo by bylo prakticky
nepromlčitelné. Zaujal názor, že pokud byl žalovaný od 28. 7. 1998 v prodlení
se zaplacením zbytku kupní ceny, mohl mu žalobce – z objektivního hlediska –
již tento den poskytnout dodatečnou lhůtu k plnění. Přiměřenou lhůtou by z
blíže rozvedených důvodů byla lhůta třídenní, která by končila 31. 7. 1998, a
od 1. 8. 1998 by žalobci vzniklo právo odstoupit od smlouvy,
které by se promlčelo 1. 8. 2001. K promlčení tohoto práva by ostatně
došlo i za situace, kdy by přiměřenou lhůtou byla lhůta 25
dnů, kterou žalobce žalovanému (od 6. do 31. 12. 2001)
fakticky poskytl. V každém případě byla námitka promlčení vznesena důvodně a
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval – ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) – ze zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí a v němž namítl, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stejně jako v předchozím průběhu
řízení poukázal na to, že promlčením dluh nezaniká a jemu proto nemůže být
upíráno právo vyzvat dlužníka ke splnění promlčeného dluhu. Podle jeho názoru
okamžik prodlení dlužníka není rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby ve
vztahu k právu odstoupit od smlouvy, jelikož toto právo vzniká až po marném
uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty. Promlčecí doba běží až ode dne, kdy byl
dlužník vyzván ke splnění dluhu a kdy mu k tomu byla poskytnuta přiměřená
lhůta, a z tohoto pohledu je jeho odstoupení od smlouvy včasné. Žalobce dále s
podrobným odůvodněním vyslovil přesvědčení, že na běh promlčecí doby dopadá §
102 ObčZ, a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání žalobce přípustné. Jelikož
právní otázka, která je v něm otevřena dovolacímu přezkumu, tedy jakým způsobem
se stanoví počátek běhu promlčecí doby, pokud jde o právo věřitele odstoupit od
smlouvy podle § 517 odst. 1 ObčZ, je otázkou, která dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§ 237 odst. 3 OSŘ), je
přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podmínky
dovolacího řízení stanovené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ jsou
splněny, a tak Nejvyšší soud ČR přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst.
1 a 3 OSŘ. Dovolatel netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by
dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z
obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci, jak jej
žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v
prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu
poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Podle § 100 odst. 1 ObčZ se
právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K
promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník
promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 téhož
ustanovení se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického
(další výjimky z této zásady obsahuje § 100 odst. 2 věta druhá a třetí a odst.
3 ObčZ). Podle § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé. Jak již bylo shora uvedeno, posoudily soudy obou stupňů věc
právě podle citovaných ustanovení, která na ni bezesporu dopadají, a tak nejde
o případ aplikace nesprávného právního předpisu.
Dovolatel ostatně právní závěr soudů obou stupňů, že právo věřitele
odstoupit od smlouvy, zakotvené v § 517 odst. 1 ObčZ, je
právem majetkovým, které se promlčuje v tříleté promlčecí době podle § 101
ObčZ, nezpochybnil. Tento závěr je navíc v rozhodovací praxi soudů přijímán
zcela jednoznačně. Namítne-li tedy dlužník důvodně promlčení tohoto práva
věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu nenastanou. V tomto řízení
zůstává jediným sporným momentem otázka, kdy tříletá promlčecí doba počíná
běžet, tedy vlastně kdy mohlo být právo na odstoupení od smlouvy vykonáno
poprvé.
Soud prvního stupně správně poukázal na to, že k tomu, aby v důsledku prodlení
dlužníka mohl věřitel postupem podle § 517 odst. 1 ObčZ odstoupit od smlouvy,
musí vůči dlužníkovi učinit dva jednostranné právní úkony, a to poskytnutí
dodatečné přiměřené lhůty ke splnění závazku a následně samotné odstoupení od
smlouvy v případě, že ani v této lhůtě nebude závazek splněn. Není vyloučeno
ani to, aby věřitel již při poskytnutí dodatečné lhůty prohlásil, že v případě
jejího nedodržení od smlouvy odstupuje; v takovém případě není třeba dalšího
projevu vůle a k odstoupení od smlouvy dochází marným uplynutím stanovené
lhůty. V každém případě je ale vznik práva na odstoupení od smlouvy podmíněn
nejen zcela samozřejmým předpokladem prodlení dlužníka, ale též využitím práva
věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku. I
toto právo je právem majetkové povahy, které je třeba stanoveným způsobem
uplatnit v promlčecí době stanovené v § 101 ObčZ. Je-li toto právo uplatněno u
dlužníka včas a dodatečně poskytnutá lhůta k plnění marně uplyne, vzniká tímto
okamžikem věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se rovněž promlčuje ve
lhůtě uvedené v § 101 ObčZ počítané ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé,
čili ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty. Stejné důsledky má
uplatnění práva na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty po
uplynutí tříleté promlčecí doby za situace, kdy není promlčení
namítáno. Poskytne-li ovšem věřitel dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke
splnění povinnosti až po uplynutí lhůty tří let ode dne, kdy tak mohl poprvé
oprávněně učinit, t. j. od prvního dne prodlení dlužníka, a namítne-li dlužník
promlčení tohoto práva, účinky, které zákon s tímto úkonem spojuje, vůči němu
nenastávají a věřiteli tudíž nemůže vzniknout právo odstoupit od smlouvy poté,
co dodatečně poskytnutá lhůta marně uplyne.
V daném případě není pochyb o tom, že žalobce poskytl žalovanému dodatečnou
přiměřenou lhůtu ke splnění závazku po uplynutí tří let ode dne, kdy tak mohl
poprvé učinit, t. j. od 28. 7. 1998, neboť se tak stalo až dopisem ze
6. 12. 2001. Žalovaný již ve svém vyjádření k žalobě z 23. 5. 2002 vznesl
námitku promlčení s tím, že „od lhůty k doplacení kupní ceny stanovené v kupní
smlouvě ze dne 27. 4. 1998 uplynuly do první výzvy žalobce … více než 3 roky“,
a je tudíž zřejmé, že jeho námitka promlčení se vztahuje i na uplatnění práva
na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění. Za této situace odvolací soud rozhodl
věcně správně, když považoval uplatněný nárok za promlčený a zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, byť jeho výklad ustanovení § 101 ObčZ ve spojení
s § 517 odst. 1 ObčZ není zcela přesný. Ani z hlediska interpretace použitého
právního předpisu, ani z pohledu správnosti právních závěrů, které odvolací
soud vyvodil ze skutkových zjištění, tedy není dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.
K námitce žalobce, že počátek běhu promlčecí doby je třeba posuzovat podle §
102 ObčZ, postačí uvést, že toto ustanovení se týká pouze práv, u nichž zákon
předepisuje, aby byla nejprve jednostranným právním úkonem
uplatněna u fyzické nebo právnické osoby (srov. např. § 436 ObčZ, § 504 ObčZ, §
763 odst. 3 ObčZ apod.). V tomto případě ovšem o takovouto
situaci nejde, neboť zatímco uplatnění již dříve vzniklého práva u
fyzické či právnické osoby brání jeho zániku (prekluzi) a
současně zakládá možnost uplatnit je u soudu, jsou
právo na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění a právo na
odstoupení od smlouvy dvě rozdílná oprávnění, přičemž vznik
druhého z nich je podmíněn realizací prvého. Ustanovení § 102 ObčZ tedy na tuto
věc nemůže dopadat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle § 243b
odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k
tomu, že žalovanému, který by podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. prosince 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu