33 Odo 649/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) M. B., a b) M. B., zastoupených Mgr. D. D., advokátkou proti
žalovaným 1) L. E., zastoupené JUDr. Z. N., advokátkou a 2) C. E., zastoupenému
JUDr. F. M., obecným zmocněncem, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu
Praha - východ pod sp. zn. 4 C 262/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 506/2004-51,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci požadovali, aby soud určil, že částka 2,700.000,- Kč, kterou jim
žalovaní dluží, je splatná do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. 4 C
262/2003-38, zamítl žalobu o určení splatnosti 2,700.000,- Kč, které žalovaní
žalobcům dluží, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č.
j. 22 Co 506/2004-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že
žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat, že mezi nimi a žalovanými byla
uzavřena smlouva o půjčce a že tedy žalovaným vznikla povinnost plnění z takové
smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť mají zato, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesprávným shledávají
výklad ustanovení § 657 obč. zák., jak jej provedl odvolací soud, jestliže
dovodil, že byla-li částka 2,700.000,- Kč žalobci předána přímo věřitelce
žalovaných, tedy poukazem na její účet, nemohla být smlouva o půjčce platně
uzavřena. Uvádějí, že se žalovanými uzavřeli smlouvu o půjčce s tím, že jim
částku 2,700.000,- Kč zapůjčí na zaplacení kupní ceny za nemovitosti, které
žalovaní koupili od K. S. Současně bylo mezi účastníky dohodnuto, že půjčené
peníze budou poukázány přímo na účet věřitelky žalovaných, což se i stalo.
Žalobci jsou přesvědčeni, že taková dohoda o předání předmětu půjčky není v
rozporu s § 657 obč. zák., neboť k předání peněz jednoznačně došlo. Z uvedených
důvodů navrhli, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalobci) při splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, zaměřil na posouzení jeho
přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci potvrdil odvolací soud v pořadí prvý rozsudek soudu prvního
stupně, může být přípustnost dovolání dána pouze za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
podmíněna závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, vyplývá, že
dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v
případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti (a
též důvodnosti) dovolání vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní
posouzení věci soudem odvolacím.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se
projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale
především v tom, jak byl vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel
jeho naplnění. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele,
že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až
závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při výkladu ustanovení § 657 obč. zák. když
dovodil, že smlouva o půjčce je neplatná, neboť její předmět byl předán přímo
věřiteli žalovaných, dovolatelé podsouvají odvolacímu soudu právní závěr, který
ve skutečnosti neučinil. Odvolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat, že mezi nimi
a žalovanými byla uzavřena smlouva o půjčce a že jim tudíž vůbec vznikla
povinnost plnění z takové smlouvy. Stejně jako soud prvního stupně tak neuvěřil
tvrzení žalobců o existenci smlouvy o půjčce, když výpověď žalované sice
korespondovala s tvrzením žalobců, avšak byla hodnocena jako nevěrohodná a
účelová, listinné důkazy (tj. kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými a svědkyní
S. a dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných) podpořily
obranu žalovaného a další navrhované důkazy nebyly způsobilé existenci půjčky
prokázat. Jestliže odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána samotná existence
smlouvy o půjčce, nemohl logicky vzato ani hodnotit, zda šlo o smlouvu platnou
či nikoli. Uvedl-li v odůvodnění svého rozsudku, že „již sami žalobci fakticky
uzavření smlouvy o půjčce zpochybnili, když uvedli, že částku 2,700.000,- Kč
předali přímo paní S., a to na její účet“, činil tak pouze na podporu svého
skutkového závěru (tedy závěru, že žalobci v řízení neprokázali své tvrzení, že
částku 2,700.000,- Kč žalovaným půjčili), nikoli v rámci právního posouzení
věci, jak nesprávně dovozují dovolatelé. Z obsahu dovolání žalobců tak vyplývá,
že jejich nesouhlas směřuje proti skutkovým závěrům, k nimž v dané věci
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl. Výtka nesprávnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí je totiž založena výlučně na úvaze, že kdyby
odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění, které žalobci v dovolání
předkládají, musel by dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
výtek, které žalobci v dovolání uplatnili, nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se
mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, §
243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci nemají s ohledem
na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalovaným v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu