33 Odo 65/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně S. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. J., zastoupenému
advokátem, o zaplacení 39.783,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
K. pod sp. zn. 16 C 203/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v P. ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 309/2004-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 84.000,- Kč. Uváděla, že o tuto
částku se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil tím, že bez právního důvodu
užíval její nemovitosti, aniž za toto užívání platil nájemné.
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 5. dubna 2004, č. j. 16 C 203/2002-103,
poté, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení
29.510,- Kč (výrok I.), uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do 60 dnů
od právní moci rozsudku 27.245,- Kč (výrok II.), žalobu o zaplacení dalších
27.245,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla po celé rozhodné období
(tj. od 30. 10. 2000 do 30. 10. 2002) výlučnou vlastnicí domu čp. 11 se
stavební parcelou č. 12, zemědělské usedlosti bez popisného čísla se stavební
parcelou č. 13/2, domu čp. 42 se stavební parcelou č. 16, zahrady č. 17/2 a
pozemků (orné půdy) č. 351/15, 8/12 a 359/2, tedy nemovitostí v katastrálním
území J. (dále jen „nemovitosti“ či „předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti
darovala žalovanému, avšak dopisem ze dne 2. 10. 1994 jej vyzvala k vrácení
daru. Rozsudkem Okresního soudu v K. ze dne 19. 6. 2001, č. j. 13 C 215/98-46,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2002, č. j. 13 C 215/98-65, a
rozsudkem Krajského soudu v P. ze dne 16. 4. 2004, č. j. 28 Co 112/2002-73,
bylo určeno, že žalovaná je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť
byly ve smyslu § 630 obč. zák. splněny podmínky pro vrácení daru; rozsudek
nabyl právní moci 9. 5. 2002. Rozsudkem Okresního soudu v K. z 9. 1. 2003, sp.
zn. 16 C 172/2002, byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětné
nemovitosti do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný předmětné
nemovitosti v rozhodném období užíval bez právního důvodu a za užívání ničeho
neplatil. Své tvrzení, že je před 31. říjnem 2002 vyklidil a umožnil žalobkyni,
aby je mohla užívat, s výjimkou domu čp. 42, neprokázal. V letech 1996 – 1998
žalovaný financoval opravu bojleru, a stavbu komína. Nájemné, za které by mohly
být nemovitosti v rozhodném období pronajaty, bylo zjištěno znaleckým posudkem
a činí 54.490,- Kč. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně uzavřel, že užíváním předmětných nemovitostí v rozhodném období
bez právního důvodu se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je
povinen toto obohacení ve formě peněžní náhrady žalobkyni vydat (§ 451, § 456
věta prvá a § 458 odst. 1 obč. zák.). Částku 54.490,- Kč, za kterou mohly být
předmětné nemovitosti v daném místě a čase podle závěrů znaleckého posudku
pronajaty, soud ve smyslu § 136 o. s. ř. snížil o polovinu, veden úvahou o
sporné využitelnosti předmětných nemovitostí k pronájmu. Pokud jde o procesní
obranu v podobě námitky započtení částky 65.000,- Kč, kterou měl žalovaný bez
právního důvodu a ve prospěch žalobkyně vynaložit v letech 1996 – 1998 na
úpravu a opravu jejích nemovitostí, soud prvního stupně – aniž se zabýval výší
těchto nákladů - dospěl k závěru, že právo žalovaného na vydání plnění
bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť bylo uplatněno teprve v roce 2003.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 309/2004-135,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III.
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 60 dnů od právní moci
rozsudku 39.783,- Kč a co do 2.030,80 Kč se žaloba zamítá; „co do částky
12.676,20 Kč“ tento rozsudek zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Vycházeje ze skutkových zjištění, že
žalobkyně byla v rozhodném období vlastnicí předmětných nemovitostí a že
žalovaný bez právního důvodu a aniž za to žalobkyni cokoli hradil, užíval do
října 2002 dům čp. 11 s parcelou č. 12 a zemědělskou usedlost s parcelou č.
13/2 v J., a do srpna 2002 ostatní z předmětných nemovitostí, shledal správným
závěr soudu prvního stupně, že tímto užíváním se žalovaný na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatil. Přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v názoru, že
peněžitou náhradu je třeba stanovit jako obvyklé nájemné, kterého by se
žalobkyni dostalo za pronájem předmětných nemovitostí v daném místě a čase.
Dovodil však, že v posuzovaném případě není místo pro volnou úvahu pro
stanovení jeho výše. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení proto vyšel ze
znaleckého posudku a přihlédl k plnění, které žalovaný žalobkyni za užívání
nemovitostí již v mezidobí poskytl. Konstatoval, že za užívání domu čp. 11 s
pozemkem měl žalovaný zaplatit 20.059,- a zaplatil 9.431,- Kč. Za užívání
usedlosti s pozemkem měl zaplatit 6.360,- Kč a nezaplatil ničeho. Za užívání
domu čp. 42 s pozemky měl zaplatit 22.364,- Kč a zaplatil 3.245,- Kč a za
užívání pozemků – orná půda měl zaplatit 3.676,- Kč a nezaplatil ničeho.
Bezdůvodné obohacení proto vyčíslil na 39.783 Kč. Odvolací soud konstatoval, že
žalobkyně, která žalobou uplatnila nárok na zaplacení 84.000,- Kč, vzala žalobu
do 12.676,20 Kč zpět a soud prvního stupně, který v tomto rozsahu řízení dne
11. 9. 2003 zastavil, opomněl tuto skutečnost promítnout do svého rozhodnutí o
věci. Vzhledem k tomu, že výrokem I. soud prvního stupně zastavil řízení o
zaplacení dalších 29.510,- Kč, zbývá k věcnému rozhodnutí v odvolacím řízení
nárok na zaplacení 41.813,80 Kč. Protože shledal žalobu důvodnou co do částky
39.783,- Kč, v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 2.030,80 Kč, žalobu
zamítl. Uzavřel, že pohledávku, kterou žalovaný v odvolání navrhl k započtení a
která měla vzniknout tím, že plnil žalobkyni nad rámec běžného nájemného, nelze
na pohledávku žalobkyně započíst, neboť zánik pohledávky započtením lze ve
smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. posuzovat pouze na základě skutkových
okolností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu
soudního spisu však nevyplynulo, že by se tato pohledávka žalovaného stala
splatnou, tedy že by žalovaný žalobkyni vyzval k vrácení přeplatku plateb
zaplacených za užívání nemovitostí; nelze tudíž dovozovat zánik pohledávky
žalobkyně v důsledku započtení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 39.783,- Kč, a proti výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, podal
žalovaný dovolání. Namítá v něm, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Akceptuje závěr odvolacího
soudu, že žalobkyně má vůči němu právo na vydání bezdůvodného obohacení, a
nezpochybňuje ani období, po které předmětné nemovitosti užíval a bezdůvodně se
tím obohacoval. Je však přesvědčen, že odvolací soud nesprávně zjistil výši
tohoto obohacení, neboť pominul důkazy týkající se skutečných možností pronájmu
nemovitostí v obci J. v době jeho užívání a nesprávně vyhodnotil důkaz
znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce. V této souvislosti žalovaný provádí
vlastní interpretaci závěrů obsažených ve znaleckém posudku. Dále vytýká
odvolacímu soudu vadný procesní postup související s jeho kompenzační námitkou
započtení plateb, které žalobkyni za užívání domu čp. 11 poskytl v době od
prosince 2002 do července 2003. Je přesvědčen, že již v řízení před soudem
prvního stupně navrhl započtení této své pohledávky v celkové výši 15.924,- Kč
na pohledávku žalobkyně. Soud prvního stupně se však touto námitkou započtení
vůbec nezabýval a neposkytl žalovanému poučení podle § 118a o. s. ř. Odvolací
soud konstatoval, že tato námitka byla uplatněna až v odvolacím řízení a
nesprávně dovodil, že ji může posuzovat pouze na základě těch skutkových
okolností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně, přičemž z
obsahu spisu nevyplývá, že by se tato započítávaná pohledávka stala splatnou,
resp. že žalovaný žalobkyni vyzval k vrácení přeplatku nájemného. Pochybení
odvolacího soudu shledává rovněž v tom, že při svém rozhodování nezohlednil
další jeho kompenzační námitku uplatněnou před soudem prvního stupně, která se
týkala jeho pohledávky za žalobkyní z titulu investic do nemovitostí. Soud
prvního stupně nesprávně uzavřel, že právo žalovaného na vydání takto vzniklého
bezdůvodného obohacení je promlčeno, a odvolací soud toto akceptoval.
Žalovaný je však přesvědčen, že k promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného
obohacení nedošlo. Kompenzační námitku totiž uplatnil podáním, které došlo
soudu prvního stupně 18. 7. 2003 a bylo žalobkyni doručeno 24. 7. 2003. O tom,
že mu nemovitosti nepatří, se dozvěděl až právní mocí rozsudku, jímž bylo
určeno, že žalobkyně je jejich vlastnicí, tedy dnem 9. 5. 2003. Z uvedených
důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k
tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst.
1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný v dovolání deklaruje, že jím brojí – pokud jde o rozhodnutí ve věci
samé - proti výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni 39.783,- Kč. Pro
posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě
významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda
postupoval podle § 220, popř. § 221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah
rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků řízení. Významným tudíž není ani to, jak odvolací
soud formuloval výrok svého rozhodnutí. Podstatné z hlediska přípustnosti
dovolání je porovnání obsahu obou rozhodnutí. Porovnáním rozdílnosti
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně
lze dovozovat, že soudy obou stupňů rozhodly souhlasně o částce 27.254,- Kč,
která byla žalobkyni vždy přiznána. Dovolání žalovaného tudíž směřuje jednak
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
přiznávající žalobkyni částku 27.254,- Kč ve skutečnosti potvrzen a jednak
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavé části změněn tak, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit dalších
12.538,- Kč (39.783,- Kč mínus 27.254,- Kč).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost,
že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku, jimiž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně, není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu, tj. proti
rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
vyhovující žalobě o zaplacení 27.245,- Kč.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je
podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu
rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem;
způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v
případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží
k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění § 241a
odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož
vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Proto jsou bezpředmětné jak
výhrady žalovaného k procesnímu postupu soudů obou stupňů (tj. namítaná absence
poučení podle § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně a nesprávná
interpretace § 205a o. s. ř. odvolacím soudem), jimiž je vytýkáno, že řízení
trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak
výtky, že odvolací soud nesprávně zjistil výši obohacení, které žalovaný na
úkor žalobkyně získal, neboť pominul důkazy týkající se skutečných možností
pronájmu nemovitostí a nesprávně hodnotil důkaz znaleckým posudkem.
Námitky, jimiž žalovaný brojí proti posouzení námitky započtení jeho údajné
pohledávky za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení ve výši nákladů, které
vynaložil v letech 1996 – 1998 při údržbě a modernizaci nemovitostí, nemůžou
založit přípustnost dovolání. Závěr soudu prvního stupně dovozující, že právo
žalovaného na vydání plnění z bezdůvodného obohacení bylo promlčeno a že tudíž
nelze jím namítanou pohledávku proti pohledávce žalobkyně započíst, nebyl
odvoláním žalovaného zpochybněn. Odvolací soud proto tento závěr ani nepodrobil
přezkumu v odvolacím řízení. Dovolací soud může – logicky vzato – přezkoumat
pouze ty právní závěry, které odvolací soud učinil. Jestliže odvolací soud
dovoláním zpochybňovanou právní otázku ve svém rozhodnutí neřešil, nemůže její
řešení ani činit toto rozhodnutí zásadně právně významným. Navíc námitce, že
závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení práva žalovaného na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení, je nesprávný, nelze přisvědčit. I u práva na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení (§ 451 až 459 obč. zák.) je stanovena dvojí,
kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro počátek tříleté (popř. desetileté)
objektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného
obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pokud marně uplynula alespoň jedna z
uvedených promlčecích dob a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze
oprávněnému právo přiznat. Protože v posuzovaném případě investoval žalovaný
(jak vyplývá z jeho tvrzení) do nemovitostí žalobkyně naposledy v roce 1998 a
námitku započtení této své pohledávky na pohledávku žalobkyně uplatnil až v
roce 2003, stalo se tak po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
Deklaratorní rozsudek nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi
účastníky řízení. Proto vyhlášení rozsudku, kterým bylo určeno, že žalobkyně je
vlastnicí předmětných nemovitostí, není okamžikem, jímž dochází k získání
bezdůvodného obohacení a nelze od něj počítat běh objektivní promlčecí doby
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v časopise právní rozhledy č.
11/1997).
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu
usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání
proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta
je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak
není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť tyto
výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustné; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů tohoto řízení v
souvislosti s ním náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu