33 Odo 658/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně E. I., spol. s r. o., proti žalovaným 1) Ing. arch. T. M., 2) M. M.,
a 3) D. M., o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 32/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 62 Co 253/2004-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.036,- Kč, druhý žalovaný částku 758,- Kč a třetí žalovaný
částku 758,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J.
P., advokátky.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 70.000,- Kč a každý ze
žalovaných po 17.500,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že dne 11. 12. 1996
uzavřela s prvou žalovanou a jejím manželem D. M. smlouvu, podle níž jí náleží
sjednaná odměna za obstarání uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti v
celkové výši 105.000,- Kč. Tato částka jí nebyla dosud uhrazena. Manžel
žalované zemřel a do jeho práv vstoupili žalovaní podle výše svých dědických
podílů.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. února 2004, č. j. 7 C 32/2000-70,
uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatili - prvá žalovaná částku 70.000,- Kč s
21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do zaplacení, druhý žalovaný částku
17.500,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do zaplacení a třetí
žalovaný částku 17.500,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do
zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi
žalobkyní a manžely T. a D. M. byla dne 11. 12. 1996 uzavřena
zprostředkovatelská smlouva podle § 774 obč. zák., v níž se žalobkyně zavázala,
že obstará pro tyto zájemce uzavření kupní smlouvy na konkrétní (ve smlouvě
specifikované) nemovitosti, a manželé M. se zavázali zaplatit jí za to odměnu
ve výši 100.000,- Kč a 5 % DPH, tedy celkem 105.000,- Kč, s tím, že v této
částce jsou zahrnuty i náklady spojené s obstaráním záležitosti. Žalobkyně
vyvíjela činnost směřující k převodu nemovitostí. Zajistila kontakt mezi
prodávajícím a kupujícími, prohlídku nemovitostí, vedla jednání s prodávajícím
a kupujícími, převzala do úschovy zálohu kupní ceny a nechala vypracovat návrh
smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jehož součástí byl i text kupní smlouvy. Žádné
další činnosti od žalobkyně prodávající ani zájemci o koupi nepožadovali. Ve
fázi, kdy měla být smlouva o smlouvě budoucí kupní podepsána, vyloučili
účastníci kupní smlouvy žalobkyni z dalších jednání, dále jednali sami a
uzavřeli kupní smlouvu. Protože žalobkyně splnila svůj závazek ze smlouvy,
vznikl jí vůči manželům M. nárok na vyplacení odměny za zprostředkování.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.
j. 62 Co 253/2004-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo
rozhodnuto o věci samé, potvrdil, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení, změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní
závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud bezchybnými. Konstatoval, že
odvolací námitky žalovaných jsou neopodstatněné, neboť se všemi v nich
obsaženými argumenty se již řádně vypořádal soud prvního stupně. Zcela
bezvýznamnou shledal skutečnost, že žalovaní se zajímali o koupi neobsazeného
domu, jehož prodej byl původně nabízen, a nakonec museli sami vyklidit a
vyplatit nájemce dvou bytů v tomto domě. Zdůraznil, že D. M. po zjištění, že
příslib prodávajícího nebyl naplněn, navrhl, že odkoupí dům i s nájemníky,
pokud tomu bude přizpůsobena kupní cena; ta byla snížena z inzerovaných
6,500.000,- Kč na 2,500.000,- Kč. Stejně tak nepodstatné shledal zjištění,
že žalobkyně uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s prodávajícím, v níž si
rovněž sjednala zprostředkovatelskou odměnu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni,
že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dovolání
namítají, že smlouva, jejímž předmětem by bylo zajištění či obstarání možnosti
uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti (tedy zprostředkovatelská
smlouva), nebyla nikdy mezi žalobkyní a manžely M. sjednána a uzavřena.
Neexistuje totiž v písemné podobě a z provedených důkazů nebylo možno
„jednoznačně stanovit, na čem se účastníci jednání dohodli“. Žalobkyně v řízení
předložila pouze dohodu o odměně - provizi za obstarání možnosti uzavřít kupní
smlouvu. Žalovaní jsou navíc přesvědčeni, že i kdyby bylo prokázáno, že
žalobkyně s manžely M. uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu, „je nutné
podpůrně použít stanovisko, které zákonodárce vložil do ustanovení § 647 odst.
1 obchodního zákoníku, neboť žalobkyně vyvíjela obstaravatelskou činnosti pro
obě strany“. O účtování odměny oběma stranám totiž není pochyb, neboť to
potvrzuje sama žalobkyně. Pro tento případ žalovaní rovněž namítají, že
žalobkyně podstatně porušila závazek obstarat koupi konkrétního domu bez
zatížení práv třetích osob, přičemž oni byli nuceni vynaložit značné náklady na
zajištění bydlení pro dva nájemníky zakoupeného domu. Rovněž sepis kupní
smlouvy si zajistili sami u notáře. Ze všech těchto důvodů navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných 2) a 3) odmítl podle §
237 odst. 2 o. s. ř. a odvolání žalované 1) zamítl jako nedůvodné. Namítá, že
vymezení otázky, kterou žalovaní označují za zásadně právně významnou, je
nesrozumitelné a z obsahu dovolání vyplývá, že polemizují pouze se skutkovými
závěry soudů obou stupňů a k tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení
nepodávají žádné bližší stanovisko. Žalobkyně především přisvědčuje soudům obou
stupňů, že v řízení prokázala, že s manžely M. uzavřela smlouvu, jejímž
předmětem bylo zprostředkování uzavření kupní smlouvy, tedy smlouvu
zprostředkovatelskou. Namítá, že použití obchodního zákoníku pro občanskoprávní
vztah, jímž je nesporně i vztah účastníků předmětné smlouvy, je nepřípustné.
Kromě toho zprostředkovatelská činnost pro obě strany, které uzavírají
zprostředkovatelskou smlouvu podle obchodního zákoníku, je vyloučena pouze v
případě, kdy je to uvedeno ve smlouvě. Celý postup žalovaných vnímá jako snahu
dosáhnout odkladu výkonu rozhodnutí, který je v rozporu s dobrými mravy.
Náklady spojené se zprostředkovatelskou smlouvou nesla žalobkyně ze svého a po
žalovaných požaduje pouze zaplacení sjednané odměny.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) řádně
zastoupenými advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé, které neztratily svou solitérní povahu.
Přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. je třeba posuzovat u
každého z nich zvlášť. Dovolání podané žalovanými 2) a 3) nemůže být přípustné
již s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm.a/ o. s. ř., neboť ve vztahu ke
každému z těchto žalovaných rozhodl odvolací soud o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Zbývá
posoudit přípustnost dovolání podaného žalovanou 1), ve vztahu k níž rozhodl
odvolací soud o peněžitém plnění, které převyšuje limitní částku uváděnou
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v
dané věci založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je tudíž nutno posuzovat
pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění
těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je
přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může
být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě,
že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení – i kdyby
byly dány – přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud při řešení otázky, zda má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Proto jsou bezpředmětné
dovolací námitky, že v řízení nebylo prokázáno, že by manželé M. uzavřeli se
žalobkyní zprostředkovatelskou smlouvu, resp. že by se dohodli na
zprostředkování koupě konkrétních nemovitostí, stejně jako námitky, že při
rozhodování nebyla soudy zohledněna skutečnost, že žalobkyně slibovala
zprostředkovat koupi konkrétního domu bez zatížení práv třetích osob, čemuž
nedostála, že to byli sami žalovaní, kdo zajistil sepis kupní smlouvy notářem a
vynaložil značné náklady na zajištění bydlení pro dva nájemníky zakoupeného
domu.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je
argumentováno, že bylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně vyvíjela
zprostředkovatelskou činnost rovněž pro osobu, s níž byla uzavřena
zprostředkovávaná smlouva, mělo být „podpůrně použito stanovisko, které
zákonodárce vložil do ustanovení § 647 odst. 1 obchodního zákoníku“. I když to
není v dovolání dostatečně pregnantně vyjádřeno, z obsahového vylíčení
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vyplývá, že
tvrzený rozpor s hmotným právem je spatřován v řešení otázky, zda právní vztah
účastníků řízení má být poměřován výlučně občanským zákoníkem či rovněž
„podpůrně“ obchodním zákoníkem, konkrétně z pohledu zásad uvedených v jeho
ustanovení § 647 odst. 1.
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je
specifikována v jeho ustanovení § 261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy
jsou obchodními závazkovými vztahy ve smyslu obchodního zákoníku a pro které
tudíž platí úprava obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu
podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi
podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem
zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti – viz § 261 odst. l
obchodního zákoníku), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo
samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě
státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno
(relativní obchody – viz § 261 odst. 2 obchodního zákoníku), nebo z povahy věci
samé, z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání,
z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán
(absolutní obchody – viz § 261 odst. 3 obchodního zákoníku). Vymezení
obchodních závazkových vztahů ve smyslu obchodního zákoníku v zásadě odpovídá
obecnému chápání obchodů a obchodních vztahů. Zvláštní povaha vztahu odůvodňuje
speciální právní úpravu v obchodním zákoníku a naopak, speciální úprava se nemá
vztahovat na ty vztahy, u nichž to jejich povaha neodůvodňuje.
O žádný z výše uvedených vztahů však v posuzovaném případě nejde. Smlouva o
zprostředkování upravená § 642 a násl. (tedy i § 647 odst. l) obchodního
zákoníku je smlouvou obecně charakteru relativního obchodu a jejími subjekty
musí být podnikatelé. Pokud tomu tak není - tak jako v posuzovaném případě, kdy
zájemci nebyli v postavení podnikatelů - jde o smlouvu o zprostředkování podle
§ 774 a násl. občanského zákoníku a výlučně jeho ustanoveními je namístě vztah
založený touto smlouvou poměřovat (tzn. nejde o vztah, který má obchodní
charakter a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava; řídí se tudíž v
plném rozsahu úpravou občanského zákoníku).
Lze uzavřít, že odvolací soud v dané věci nerozhodl v rozporu s hmotným právem,
když zjištěný skutkový stav věci odmítl posuzovat rovněž z pohledu ustanovení §
647 odst. 1 obchodního zákoníku; jeho rozhodnutí nelze tudíž mít za zásadně
právně významné. Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným, není ani dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady,
které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.750,- Kč (§ 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v platném znění) a 19% DPH (727,- Kč); žalovaným bylo uloženo uhradit je v
poměru jejich účasti na řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu