33 Odo 665/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobkyně O., a.s., členky koncernu K. I., a.s., s místem pro
doručování …, proti žalovanému V. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 22
650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 19 C 79/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2002, č. j. 57 Co
17/2002-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 22 650 Kč, kterou její právní předchůdce
poskytl žalovanému coby stabilizační příspěvek na složení členského podílu do
bytového družstva. Protože žalovaný porušil smlouvu o poskytnutí stabilizačního
příspěvku tím, že nesplnil podmínku spočívající v povinnosti užívat jako člen
družstva předmětný byt po dobu patnácti let, je povinen stabilizační příspěvek
vrátit.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č.
j. 19 C 79/2001-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
22 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z uvedené částky od 7. 12. 2000 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že
dne 13. 11. 1985 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena
smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu na
byt v bytovém družstvu, ve které se žalovaný zavázal vrátit stabilizační
příspěvek mimo jiné tehdy, nebude-li po dobu patnácti let jako člen bytového
družstva družstevní byt užívat. Žalovaný se ve smlouvě zavázal oznámit
doporučeným dopisem právnímu oddělení právního předchůdce žalobkyně každou
změnu poměrů, za kterých byl stabilizační příspěvek poskytnut, mimo jiné
zejména zrušení členství v bytovém družstvu nebo jakoukoliv změnu v užívání
družstevního bytu. Stabilizační příspěvek ve výši 22 650 Kč byl převeden na
účet bytového družstva. Dohodou ze dne 4. 5. 1994 převedl žalovaný členská
práva a povinnosti k družstevnímu bytu, na který mu byl stabilizační
příspěvek poskytnut. Tato skutečnost byla žalobkyni oznámena dopisem stavebního
bytového družstva ze dne 7. 11. 2000. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení
stabilizačního příspěvku upomínkou ze dne 22. 11. 2000; žalovaný dosud
žalobkyni částku 22 650 Kč nezaplatil. Na výplatních lístcích žalovaného byla
změna adresy provedena v měsíci srpnu 1994. Na základě uvedených zjištění
posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení částky 22
650 Kč jako oprávněný, třebaže se neztotožnil s jí prezentovanou právní
kvalifikací věci (žalobkyně svůj požadavek kvalifikovala jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení) a uzavřel, že nárok žalobkyně je nárokem na splnění
smluvního závazku. Dovodil, že zavázal-li se žalovaný užívat družstevní
byt do 13. 11. 2000 a převedl-li dne 4. 5. 1994 členská práva a
povinnosti k tomuto bytu s tím, že sám přestal jako člen družstva byt užívat,
porušil stabilizační podmínku dohodnutou ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního
příspěvku, a vznikla mu povinnost stabilizační příspěvek vrátit. Námitku
promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť oprávnění žalobkyně
požadovat vrácení stabilizačního příspěvku vzniklo až zjištěním, že žalobce
nedodržel smluvní podmínky, které učinil z dopisu stavebního bytového družstva
ze dne 7. 11. 2000. Byla-li žaloba podána u soudu dne 14. 12. 2000,
nedošlo k promlčení nároku žalobkyně. Ze změny adresy na výplatních páskách
totiž nebyla žalobkyně povinna dovozovat porušení stabilizačních podmínek podle
stabilizační smlouvy a žalovanému se nepodařilo prokázat, že by
žalobkyni o změně poměrů v souladu s uzavřenou smlouvou informoval
dříve.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4.
2002, č. j. 57 Co 17/2002-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Převzav skutkové závěry
soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru ohledně
promlčení uplatněného práva. Protože jde o plnění ze smlouvy (o poskytnutí
stabilizačního příspěvku), vztahuje se na daný případ obecná tříletá promlčecí
doba a počátek jejího běhu je dán okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé, tj. dnem, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u
soudu. Jelikož ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku nebyla
dohodnuta ani jinak stanovena doba splatnosti pro případ povinnosti
stabilizační příspěvek vrátit, počíná běh promlčecí lhůty dnem následujícím po
dni, ve kterém dluh vznikl, tzn. v posuzované věci dnem 5. 5. 1994. Byla-li
žaloba podána u soudu dne 14. 12. 2000, stalo se tak po marném uplynutí tříleté
promlčecí doby a žalovaný námitku promlčení uplatnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem shledává v závěru, že z důvodu promlčení nelze
právo na zaplacení částky 22 650 Kč žalobkyni přiznat. Namítá, že promlčecí
lhůta nemohla v dané věci začít běžet dříve, než 7. 11. 2000, neboť teprve k
tomuto dni se žalobkyně z vlastní iniciativy dozvěděla o porušení podmínky
sjednané ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku. Skutečnost, že
žalovaný porušil povinnost oznámit žalobkyni jakoukoli změnu v užívání bytu,
nemůže jít podle názoru žalobkyně k její tíži. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl dovolacímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“,
neboť tento soud „rozhodl správně, když zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobní
návrh je promlčen“ vycházeje z důvodů, které žalovaný uvedl ve svém
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), a směřuje proti rozsudku, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání brojí výslovně toliko proti právnímu posouzení věci
odvolacím soudem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1
písm. b/ o. s. ř. Dovolacímu přezkumu se tak otevírá správnost právního závěru
odvolacího soudu, dovozujícího, že právo žalobkyně na vrácení stabilizačního
příspěvku ve výši 22 650 Kč bylo promlčeno.
Majetkové právo s výjimkou práva vlastnického se promlčí, nebylo-li v zákonem
stanovené době vykonáno. Není-li zákonem stanoveno jinak, je promlčecí doba
tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Po uplynutí
stanovené promlčecí doby nelze věřiteli právo přiznat za předpokladu, že se
dlužník promlčení dovolá, tzn. vznese námitku promlčení (srov. § 100
odst. 1 a 2 větu první a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“).
V posuzované věci bylo uplatněno právo na peněžité plnění, tzn. majetkové
právo, které podléhá promlčení. Protože zákon neobsahuje ohledně uplatněného
práva na vrácení stabilizačního příspěvku zvláštní úpravu promlčení, podléhá
posuzovaná věc obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v ustanovení § 101
ObčZ.; tedy žalobou uplatněné právo se promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby
počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé. Takto stanovený počátek běhu
promlčecí doby je objektivního charakteru a není vázán na vědomost
věřitele o možnosti své právo uplatnit. Objektivní charakter má i obecná
tříletá promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí i v případě,
jestliže uplyne dříve, než se věřitel o svém právu dozví.
Dnem kdy mohlo být právo uplatněno poprvé - s nímž je spojován počátek běhu
objektivní promlčecí doby - je den, kdy bylo poprvé možno důvodně podat u soudu
žalobu k uplatnění práva. Důvodně je žaloba podána obvykle tehdy, je-li závazek
splatný. Splatnost závazku je dána buď dohodou, právním předpisem nebo
rozhodnutím a představuje okamžik, od kterého je dlužník povinen závazek plnit;
vztaženo na posuzovaný případ - vrátit stabilizační příspěvek. Není-
li splatnost závazku dohodnuta, ani stanovena právním předpisem nebo
rozhodnutím – jak je tomu i v posuzovaném případě, je dlužník
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán
(srov. § 563 ObčZ).
V souladu s ustálenou soudní praxi nese možnost vyvolání splatnosti závazku s
sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku; pak (objektivně
posuzováno) může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu
práva je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V
těchto případech je třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby den bezprostředně následující dni, ve kterém dluh vznikl, a
nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28).
Protože v posuzované věci porušil žalovaný podmínku, jejíž splnění by činilo
stabilizační příspěvek nevratným, dne 4. 5. 1994, vzniklo žalobkyni tímto dnem
právo na vrácení stabilizačního příspěvku. Následujícího dne mohla žalobkyně
požádat žalovaného o vrácení stabilizačního příspěvku a zároveň mohla své právo
uplatnit poprvé ve smyslu ustanovení § 101 ObčZ. Tímto okamžikem, tj. dnem 5.
5. 1994, počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která uplynula dne 4.
5. 1997. Protože žaloba byla podána u soudu dne 14. 12. 2000 a
žalovaný vznesl v řízení námitku promlčení, je právo žalobkyně promlčené a
nelze je rozhodnutím soudu přiznat.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit námitka žalobkyně, že se o svém právu na
vrácení stabilizačního příspěvku dověděla až dne 7. 11. 2000 proto, že žalovaný
nedodržel rovněž svůj smluvní závazek informovat ji o změně v užívání
družstevního bytu. Jak již bylo výše rozvedeno, vyplývá z objektivní povahy
obecné promlčecí doby, že z hlediska jejího počátku, plynutí a konce je
irelevantní skutečnost, že věřitel o právu, které může uplatnit, neví (jiný
režim platí u subjektivní promlčecí doby – k tomu srov. např. § 107 odst. 1
ObčZ). Důvody, pro které se věřitel o vzniku svého práva včas nedozvěděl, na
počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv nemají. Proto zůstávala-li
žalobkyně při kontrole svých práv vůči žalovanému pasivní, protože
spoléhala na splnění oznamovací povinnosti ze strany žalovaného a ten
tuto svoji povinnost nesplnil (resp. nepodařilo se mu v řízení její splnění
prokázat), je tato skutečnost z hlediska posouzení promlčení bezvýznamná.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, zamítl-li žalobu z důvodu promlčení
žalovaného práva a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243 b
odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně
nebyla v tomto řízení úspěšná a náklady, které žalovaný měl v souvislosti se
zastoupením advokátem v dovolacím řízení, nebyly (s přihlédnutím k obsahu
vyjádření k dovolání) posouzeny jako účelně vynaložené.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu