NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 67/2005- 339
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M.
V., proti žalované L. s. r. o. o zaplacení částky 292.497,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C
274/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.
srpna 2004, č. j. 15 Co 369/2004-324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2004, č. j. 15 Co
369/2004-324, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. dubna
2004, č. j. 15 C 274/99-294, se zrušují a věc
se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. dubna 2004, č. j. 15 C 274/99-294, uložil žalované, aby zaplatila
žalobkyni částku 292.497,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 4. 4. 2000 do
zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy z 1. 4. 1999 přenechala
žalobkyně žalované nebytové prostory ve svém domě č. p. 746 v K. V. o celkové
výměře 122,4 m2. Před uzavřením této smlouvy nebyl dán souhlas Úřadu města K.
V. k pronájmu uvedených prostor. Žalovaná prostory užívala od 1. 4. 1999 do
září 1999, žalobkyni je však předala až 3. 4. 2000. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že vzhledem k nedostatku předchozího souhlasu Úřadu města K. V. je
nájemní smlouva neplatná, žalovaná prostory v domě žalobkyně užívala bez
právního důvodu a tím se na její úkor bezdůvodně obohatila. Toto bezdůvodné
obohacení, jehož výši za období od 1. 4. 1999 do 3. 4. 2000 určil soud prvního
stupně na základě znaleckého posudku firmy P.-T., a. s. se sídlem v P, je
žalovaná povinna žalobkyni podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
vydat. Žalovaná v průběhu řízení namítla započtení své pohledávky vůči
žalobkyni ve výši 224.647,50 Kč s 23% úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do
zaplacení a tuto pohledávku současně uplatnila vzájemným návrhem, který soud
prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. srpna 2004, č. j. 15 Co 369/2004-324, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně, přičemž neshledal důvodnou námitku
žalované, že v období od září 1999 do 3. 4. 2000 již sporné nebytové prostory
fakticky neužívala. Pokud jde o vzájemný návrh žalované, odvolací soud
konstatoval, že byl-li tento vzájemný návrh vyloučen k samostatnému řízení,
není na místě námitka, že se soud prvního stupně s nároky žalované, které
představují údajné kompenzabilní pohledávky, nevypořádal.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) OSŘ]. Ten spatřovala ve skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu
byly řešeny právní otázky v rozporu s hmotným právem, neboť nebylo přihlédnuto
ke vzneseným námitkám započtení a promlčení. V dovolání namítla, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o
konkretizaci dovolacích důvodů, uvedla především, že soud prvního stupně neměl
připustit změnu žaloby učiněnou v průběhu řízení a že měl rozhodnout o původní
žalobě. Vznesla též výhrady k tomu, že výše bezdůvodného obohacení byla
stanovena na základě znaleckého posudku, o jehož správnosti vznikly v průběhu
sporu pochybnosti, že nebyla zkoumána pravdivost jejího tvrzení ohledně menšího
rozsahu užívaných nebytových prostor a že nebylo přihlédnuto k tomu, že už od
září 1999 prostory neužívala a neměla z nich žádný prospěch. Procesní pochybení
odvolacího soudu spatřovala v tom, že ač její jednatel je cizím státním
příslušníkem, nebyl mu pro odvolací jednání ustanoven tlumočník. Konečně vytkla
soudům obou stupňů, že se vůbec nevypořádaly s její námitkou částečného
promlčení nároku žalobkyně a zejména s námitkou započtení, uplatněnou v podobě
vzájemného návrhu. Ten byl soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému řízení
a to bylo později zastaveno. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen
a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, neboť napadeným rozsudkem sice byl potvrzen v pořadí druhý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale prvým rozsudkem (ze
dne 5. září 2003, č. j. 15 C 274/99-246, zrušeným částečně usnesením odvolacího
soudu ze dne 15. prosince 2003, č. j. 15 Co 605/2003-270) bylo žalobě na
zaplacení částky 292.497,50 Kč s 12% úrokem od 4. 4. 2000 do zaplacení rovněž
vyhověno. Nyní napadeným rozsudkem tedy nebylo rozhodnuto jinak než v rozsudku
dřívějším.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho
přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může
být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací
soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec
(srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ).
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů (jak bude dále vysvětleno) se vypořádaly
s námitkou započtení vzájemné pohledávky žalované v rozporu s ustálenou
judikaturou a tedy i s hmotným právem, shledal Nejvyšší soud ČR dovolání
žalované přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož jsou splněny i
podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ, dovolací soud
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Výhrady žalované zpochybňující správnost znaleckého posudku, ze kterého
vycházely soudy obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení, stejně
jako námitky ohledně rozsahu prostor, jež žalovaná užívala, a období, ve kterém
byly tyto prostory užívány, jsou svým obsahem výhradami ke skutkovým závěrům,
na jejichž základě byla věc právně posouzena, tedy uplatněním dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 OSŘ. Tento dovolací důvod však, jak už bylo uvedeno, v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ úspěšně uplatnit
nelze, a tak se tímto okruhem dovolacích námitek Nejvyšší soud ČR nemohl
zabývat.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaná spatřuje nesprávnost
právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že se (stejně jako soud prvního
stupně) nezabýval námitkou započtení vzájemné pohledávky, kterou má proti
žalobkyni, a že zcela pominul námitku promlčení uplatněného nároku, kterou v
řízení vznesla. Těmto argumentům je nutno přisvědčit.
Žalovaná již v odporu proti platebnímu rozkazu, který byl ve věci vydán, mimo
jiné namítla, že má vůči žalobkyni pohledávku ve výši přibližně 250.000,- Kč,
kterou uplatňuje a započítává na dlužné nájemné. Následně dne 7. března 2001
podala „protinávrh“, jímž s odkazem na § 97 OSŘ uplatnila proti žalobkyni nárok
na zaplacení částky 224.647,50 Kč s 23% úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do
zaplacení. Ten pak na výzvu soudu prvního stupně upřesnila podáním ze dne 31.
března 2004. Usnesením ze dne 2. dubna 2004, č. j. 15 C 274/299-288, soud
prvního stupně vyloučil tento vzájemný návrh k samostatnému řízení.
V usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1994, sp. zn. 5 Cmo 76/94,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/1996, byl
vysloven názor (korespondující ostatně s dlouhodobě ustálenou soudní praxí i s
teorií procesního práva), že pokud „odpůrce protinávrhem uplatní k započtení
pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale
takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu
vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k
samostatnému projednání. O vzájemný návrh by šlo jedině v tom případě, kdyby
odpůrce požadoval, aby mu bylo přisouzeno více, než uplatnil navrhovatel, a to
jen v části, kterou by požadoval více“. Z toho, co bylo shora uvedeno, je
zřejmé, že soudy obou stupňů tento právní názor nerespektovaly. Soud prvního
stupně totiž vyloučil „protinávrh“ žalované, domáhající se zaplacení částky,
která nepřevyšovala částku požadovanou v žalobě, k samostatnému řízení, aniž by
tento procesní úkon žalované posoudil jako obranu proti žalobě založené na
námitce zániku části uplatněného nároku žalobkyně v důsledku započtení vzájemné
pohledávky žalované, a proto se v tomto řízení existencí vzájemné pohledávky a
tedy ani tvrzeným zánikem uplatněného nároku vůbec nezabýval. Odvolací soud pak
v tomto postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení. Za této situace
nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku vadného
procesního postupu spočívá na nesprávné aplikaci § 580 ObčZ a že je tak naplněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto nezbylo, než podle
§ 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož
důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
K dalším dovolacím námitkám postačí jen stručně uvést, že žalovaná má pravdu,
poukazuje-li na to, že se ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nezabývaly
její námitkou promlčení nároku žalobkyně, která byla vznesena do protokolu při
jednání soudu prvního stupně dne 14. února 2002 (č. l. 121 spisu). Tato námitka
sice nebyla blíže specifikována, ale soud prvního stupně ji zcela pominul, aniž
by vedl žalovanou k její obsahové konkretizaci. Touto námitkou pak se nezabýval
ani odvolací soud, přestože na ni žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 5. září 2003 opětovně poukázala (č. l. 262 spisu –
viz odkaz na § 107 ObčZ). Nelze se však ztotožnit s výhradami proti tomu, že
byla připuštěna změna žaloby, neboť pro takovýto postup byly dány zákonné
důvody (§ 95 odst. 2 OSŘ). Pokud pak jde o výtku žalované, že nebyl jejímu
jednateli ustanoven tlumočník, pozbývá s ohledem na zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů relevanci; je ovšem třeba poznamenat, že jednatel žalované nebyl k
jednání odvolacího soudu předvoláván a žalovaná ani on sám předem nesdělili, že
se jednatel k jednání dostaví, takže odvolací soud neměl důvod předem
tlumočníka ustanovit. Z protokolu o jednání odvolacího soudu pak nikterak
nevyplývá, že by žalovaná před jednáním nebo v jeho průběhu o ustanovení
tlumočníka požádala. Proto nelze postupu odvolacího soudu v tomto směru nic
vytknout.
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu