33 Odo 671/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) J.
L. a b) L. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 173/2001, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince
2004, č. j. 10 Co 594/2004-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 10 Co
594/2004-117, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. února 2004,
č. j. 10 C 173/2001-88, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Litoměřicích k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím s
tvrzením, že mu tuto částku předali v souvislosti s dohodou o společném
podnikání žalobce a žalovaného. Když k realizaci tohoto záměru nedošlo, dohodli
se, že si žalovaný 150.000,- Kč ponechá jako půjčku, kterou jim
vrátí. Přes upomínky tak neučinil.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. února 2004, č.
j. 10 C 173/2001-88, žalobu o zaplacení částky
150.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení (jeho
předchozí žalobě vyhovující rozsudky ze dne 24. 7. 2002, č. j. 10 C
173/2001-45, a ze dne 2. 4. 2003, č. j. 10 C 173/2001-64, byly usneseními
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 10 Co 707/2002-54,
a ze dne 22. srpna 2003, č. j. 10 Co 428/2003-75, zrušeny a věc mu byla vždy
vrácena k dalšímu řízení).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. prosince
2004, č. j. 10 Co 594/2004-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci předali v říjnu 1998 žalovanému
150.000,- Kč na základě ústní dohody uzavřené mezi žalobcem a žalovaným o
jejich budoucím společném podnikání v oboru autodopravy. Když se žalobci v
prosinci 1998 dozvěděli, že žalovaný začal podnikat sám, vyzvali jej téhož
měsíce, aby jim jejich vklad do podnikání (částku
150.000,- Kč) vrátil. Žalovaný jim obnos nevrátil s odůvodněním, že nemá
finanční prostředky. Tvrzení, že se poté účastníci ústně dohodli, že žalovaný
si uvedenou částku ponechá jako půjčku, kterou bude žalobcům splácet v
měsíčních splátkách po 15.000,- Kč, se žalobcům nepodařilo prokázat. Z takto
zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že se žalovaný přijetím částky 150.000,- Kč bez právního důvodu
na úkor žalobců ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“), bezdůvodně obohatil. Konstatoval totiž,
že k předání předmětné částky nedošlo na podkladě existujícího závazkového
právního vztahu, založeného ať již občanským zákoníkem typově upravenou
smlouvou či smlouvou inominátní (soud prvního stupně nadto uzavřel, že mezi
účastníky nebyla platně uzavřena ani smlouva o tichém společenství podle § 673
a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění v tu dobu platném
- dále jen „obch. zák.“, která obligatorně vyžaduje písemnou formu). Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo žalobců na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení se ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo uplynutím
dvouleté subjektivní promlčecí doby, neboť žalobci se o tom, že k realizaci
dohody o společném podnikání se žalovaným nedojde, dozvěděli v prosinci 1998 a
žaloba k soudu došla až 22. 6. 2001.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K závěru, že žalovaný na jejich
úkor získal bezdůvodné obohacení, výhrady nemají. S poukazem na nález Ústavního
soudu ČR ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, zpochybňují správnost
právního názoru odvolacího soudu, který - přestože
závazkovému vztahu účastníků přisoudil obchodněprávní povahu - posuzoval
promlčecí dobu podle lhůt upravených v občanském zákoníku (§ 107 obč. zák.).
Jsou přesvědčeni, že v posuzovaném případě se promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obchodního zákoníku, jelikož vztahy
účastníků mají svůj původ v obchodní činnosti. Z uvedeného důvodu navrhli
rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II bod 3. obsahující přechodná ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k
tomu oprávněnými subjekty - žalobci (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění
podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na
posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalobců přípustné není, byť byl
napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
předchozích rozsudcích, neboť se tak nestalo v důsledku vázanosti právním
názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Odvolací soud
totiž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2002, č. j. 10
C 173/2001-45, usnesením ze dne 19. 11. 2002, č. j. 10 Co 707/2002-54, zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v
neodstraněné vadě žaloby (neúplné vylíčení rozhodujících skutečností), aniž by
zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci. Neučinil tak ani v dalším usnesení
ze dne 22. 8. 2003, č. j. 10 Co 428/2003-75, jímž zrušil v pořadí druhý
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 10 C 173/2001-64, (a věc
mu vrátil k dalšímu řízení) pro vadně zjištěný skutkový stav věci v důsledku
nerespektování zásad hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. a pro
nepřezkoumatelnost (§ 157 odst. 2 o.s. ř.). Soudu prvního stupně pouze uložil,
jak má dále procesně postupovat. Nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního
stupně tak vyloučeno či omezeno nebylo.
Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože přípustnost dovolání je v dané věci spjata se závěrem o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen zásadně pro
posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný stav nesprávně
aplikoval.
Žalobci zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují v řešení otázky,
který právní předpis je nutno použít při posuzování promlčení nároku na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení v případě, kdy poskytnuté prostředky měly
sloužit ke společnému podnikání (tj. v případě, kdy podstata vzájemného vztahu
účastníků má svůj původ v obchodní činnosti). Řešení této k dovolacímu přezkumu
nastolené právní otázky se již v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálilo a
nejedná se proto ani o otázku, kterou by dovolací soud dosud neřešil. Protože
však - jak bude dále vysvětleno - odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu
s hmotným právem, shledal dovolací soud dovolání žalobců přípustným.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Žalobci netvrdí, že řízení je postiženo uvedenými
vadami, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud
zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobci obsahově
vylíčili. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemohl přezkoumávat správnost
napadeného rozsudku z pohledu jiných právních závěrů než toho, jehož řešení
žalobci zpochybnili.
Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním
související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v
odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit
podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je
řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-
li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje třetí část obchodního zákoníku
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle § 451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou
komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové
vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov.
§ 1 odst. 2 obch. zák.). Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu
bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím,
kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno, nemůže
být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré
závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý
závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o
vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z
bezdůvodného obohacení nevyplývá ani z § 261 odst. 6 obch. zák., neboť toto
ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části
třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském
(srovnej rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18.
6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 26/2004).
Pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. je závazkovým
vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit otázku, zda
bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě
vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 obch. zák., či nikoli. Tento
závěr koresponduje s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne
8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101, na nějž
žalobci odkázali.
Rovněž pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení
(ať již získaného plněním bez právního důvodu, z právního důvodu, který odpadl,
případně plněním z neplatné smlouvy) se řídí právní úpravou zákoníku občanského
či obchodního, je určující povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým
plněním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 198/2003,
již citovaný rozsudek publikovaný pod R 26/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005). Právní úprava promlčení v obchodním
zákoníku má totiž komplexní povahu, i když oproti občanskému zákoníku
neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na
vydání bezdůvodného obohacení. Tato skutečnost neznamená nutnost aplikace
právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107); uvedené otázky je nutno řešit
podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení. V § 387 obch. zák.
je upraven předmět promlčení, v § 388 - § 390 obch. zák. účinky promlčení, v §
391 - § 401 počátek a trvání promlčecí doby. Přitom podle § 397 odst. 1 obch
zák. platí, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí
doba čtyři roky. Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku
předpisem zvláštním (to platí i pro § 397 obch. zák. v poměru k § 107 obč.
zák.), použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím
odpovídá § 261 odst. 1 obch. zák., právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Právní závěry formulované ve shora citovaných rozhodnutích jsou uplatnitelné i
v posuzované věci a není důvod se od nich odchylovat. Poněvadž odvolací soud
právní otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval bez
dalšího podle § 107 odst. 1 obč. zák., aniž se zabýval povahou právního vztahu
účastníků, z něhož bylo bezdůvodné obohacení získáno (tj. podstatou
společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval), je jeho právní posouzení
věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. byl tak uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (případně soud
odvolací) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu