33 Odo 679/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného, advokátem, jako správce
konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., podnikajícího pod obchodním jménem J. P.
JP-S. E., proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení
částky 101.101,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 36/2002, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co
247/2002-32, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, pokud směřuje proti
výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
ze dne 11. dubna 2002, č. j. 5 C
36/2002-18, ve věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února
2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, se ve výroku
I. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne
11. dubna 2002, č. j. 5 C 36/2002-18, ve věci samé, ve výrocích
II. a III. o nákladech řízení a ve výroku IV. o soudním poplatku
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. dubna 2002, č. j. 5 C 36/2002-18, zamítl žalobu, jíž se
žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na účet
konkursní podstaty úpadce částku 101.101,- Kč s 8% úrokem z
prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze skutkového zjištění, že úpadce zaplatil 15. 2. 2000 na
účet žalovaného částku 101.101,- Kč. Již předtím byla mezi žalovaným a D. Z.
uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě si D. Z. pronajala od žalobce dům v
P. Nájemné však platila nepravidelně a v době, kdy úpadce poukázal na účet
žalovaného shora uvedenou částku, měla na něm dluh. Fakturou splatnou 24. 2.
2000 vyúčtovala D. Z. úpadci za
zprostředkovatelskou činnost částku 101.101,- Kč, přičemž s ohledem na to, že
dlužila žalovanému nájemné, uvedla jako místo plnění číslo účtu žalovaného.
Právě na základě této faktury byla uvedená částka na účet žalovaného připsána.
Na tomto základě soud prvního stupně dovodil, že skutečnost, že úpadce zaplatil
žalovanou částku na účet žalovaného, je možno chápat jen tak,
že ji zaplatil ve prospěch D. Z., která tím, že uvedla číslo účtu žalovaného,
plnila svůj dluh žalovanému. Žalovaný se tedy na úkor úpadce bezdůvodně
neobohatil a žaloba není po právu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
pouze v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 8% úroku z prodlení z
částky 101.101,- Kč za dobu od 16. 5. do 22. 9. 2001, jinak jej změnil
tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku
101.101,- Kč s 8% úrokem od 23. 9. 2001 do zaplacení (výrok
označený I.). Výroky II. až IV. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů a o soudním poplatku. Převzal plně skutkový stav, jak jej zjistil soud
prvního stupně, jeho právní posouzení věci však nepovažoval za správné. Podle
jeho názoru pokud mezi úpadcem a žalovaným neexistoval žádný právní vztah,
představuje „přesun“ finančních prostředků z majetkové sféry úpadce do
majetkové sféry žalovaného plnění bez právního důvodu, které je žalovaný jako
bezdůvodné obohacení povinen podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
vydat. Pouze v případě, že by se jednalo o plnění za jiného
ve smyslu § 454 ObčZ (t. j. že by bylo zřejmé že úpadce má v úmyslu plnit na
dluh, který měla vůči žalovanému D. Z.), by povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení tížila ji, nikoli žalovaného. Tak tomu ovšem není, jelikož úpadce
takto plnit nechtěl a dokonce ani nevěděl, že částku poukazuje na účet
žalovaného. Proto je žaloba důvodná s výjimkou požadavku na zaplacení úroku z
prodlení od 16. 5. do 22. 9. 2001, neboť bylo prokázáno, že
žalovaný obdržel výzvu k zaplacení žalované částky až 21. 9. 2001 a do prodlení
se tak dostal teprve 23. 9. 2001.
Tento rozsudek, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalovaný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Namítl, že pro závěr, že úpadce
neměl v úmyslu plnit na účet žalobce a dokonce o tomto plnění ani nevěděl, není
ve spisu žádný podklad, když nebyly provedeny jím označené důkazy – výslech D.
Z. a smlouva, kterou měla uzavřenu s úpadcem. Soud tak rozhodl na základě
neúplných skutkových zjištění, která mají za následek
nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti žalovaný poukázal na
to, že nemohlo dojít k obohacení na úkor úpadce, když ten byl
povinen plnit třetí osobě a zaplacením žalované
částky mu tedy nevznikla žádná újma. Nejde ani o plnění bez právního důvodu,
jelikož právním důvodem zde byl dluh úpadce vůči D. Z. Dovolatel dále vyslovil
přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soud byl nastolen právní stav, který
odporuje dobrým mravům, neboť v případě, že by žalovaný přijaté plnění vydal,
musel by se domáhat svého nároku proti D. Z., která by
naopak musela uplatnit svůj dluh vůči úpadci, a v obou případech by již zřejmě
bylo možno úspěšně namítnout promlčení těchto nároků. Žalovaný navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve otázkou
jeho přípustnosti.
Žalovaný napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tedy včetně výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
části zamítající žalobu na zaplacení úroku z prodlení od 16. 5. do 22. 9. 2001.
Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Z pohledu této tzv. subjektivní přípustnosti dovolání
není přípustné dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku, jímž byl (k
odvolání žalobce) potvrzen výrok o zamítnutí žaloby domáhající se zaplacení 8%
úroku z prodlení z částky 101.101,- Kč za dobu od 16. 5. do 22. 9. 2001. Tímto
výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, neboť
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal tuto část uplatněného
nároku neopodstatněnou. V tomto směru jde tedy o dovolání podané někým, kdo k
němu není oprávněn, a proto nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a §
218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Dovolání proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Podmínka povinného
zastoupení dovolatele (§ 241 OSŘ) je splněna a dovolání
žalovaného obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ. Proto Nejvyšší
soud ČR přezkoumal uvedený výrok podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí,
že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. V
dovolání je sice odkaz na § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, podle
kterého lze v dovolání uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale tento dovolací důvod není
nikterak konkretizován a dovolací soud existenci žádné takovéto vady, k níž by
musel ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ přihlédnout, i kdyby nebyla v dovolání
uplatněna, neshledal. Nejvyšší soud ČR se tedy zabýval jen výslovně uplatněnými
dovolacími důvody tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat
z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod dopadá na pochybení soudu ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z
nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud
posoudil věc po stránce právní (tedy o situaci, kdy skutkový závěr dovozený z
nesprávných skutkových zjištění byl příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá § 132 OSŘ proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, nebo že soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, že v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až §
135 OSŘ. V daném případě soud prvního stupně na základě listinných důkazů,
čtených při jednání dne 11. dubna 2002, dospěl ke skutkovému závěru, že úpadce
poukázal žalovanou částku na účet žalovaného na základě faktury, kterou mu
vystavila D. Z., z nějž též (stejně jako soud odvolací) vycházel při právním
posouzení věci. Tento závěr odpovídá zcela obsahu čtených listin (zejména s
ohledem na časovou souvislost mezi vystavením faktury, její splatností a dnem,
kdy úpadce na účet žalovaného plnil, a na totožnost fakturované a zaplacené
částky) a v podstatě o něm ani není mezi účastníky sporu. Na základě týchž
důkazů odvolací soud dále dovodil, že úpadce nechtěl plnit na účet
žalovaného a že o tom, že na něj plní, ve skutečnosti
ani nevěděl, což bylo podstatné pro jeho právní závěr, že nejde o plnění za
jiného ve smyslu § 454 ObčZ. Pro takovýto závěr však
již provedené důkazy oporu neskýtají. Z protokolu o jednání 11. 4. 2002 totiž
plyne, že k důkazu byly čteny doklad o zaplacení
žalované částky na účet žalovaného, výzva z 19. 9. 2001,
jíž žalobce (tedy nikoli úpadce) vyzval žalovaného k úhradě dluhu z titulu
údajné smlouvy o půjčce, přehled, jak D. Z. měla platit a platila žalovanému
nájemné, a dále „příloha na čl. 12“, kterou podle obsahu spisu a podle
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně představuje faktura vystavená D. Z. úpadci 10. 2. 2000, její dopis žalobci z 31. 1. 2002 a nájemní smlouva mezi
žalovaným a D. Z.
Žádný z těchto důkazů ovšem nevypovídá a ani nemůže vypovídat
o tom, jaká byla vědomost a vůle úpadce v době, kdy peníze na účet žalovaného
poukazoval, tedy zda věděl, že je to právě účet
žalovaného, na který plní, a zda na tento účet plnit chtěl. Žádné jiné důkazy
již ve věci provedeny nebyly a to, že úpadce neměl v úmyslu plnit žalovanému,
uvedl pouze žalobce ve svém přednesu při jednání odvolacího soudu. Jelikož
nejde o shodná tvrzení účastníků, která soud může ve smyslu § 120 odst. 4 OSŘ
vzít za svá skutková zjištění, nezbývá než konstatovat, že skutkový závěr
odvolacího soudu, že úpadce nechtěl plnit na účet žalovaného a že o tom, že
takto plní, ani nevěděl, na němž je postaven měnící výrok a který byl proto
pro rozhodnutí podstatný, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ je tudíž naplněn.
S rozsudkem odvolacího soudu by však nebylo možno se ztotožnit ani v
případě, že by jeho skutkové závěry byly správné. Podle §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě odvolací soud na skutkový
závěr, že úpadce poslal peníze na účet žalovaného na
základě faktury, jíž mu D. Z. účtovala 101.101,- Kč, ale že přitom neměl v
úmyslu plnit žalovanému a že nevěděl o tom, že ve skutečnosti právě na jeho
účet platí, aplikoval § 451 ObčZ a dovodil, že úpadce plnil žalovanému bez
právního důvodu a že se tak žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Za
zmíněného skutkového stavu by však nemohlo jít vůbec o plnění úpadce
žalovanému. Úpadce zcela dostál povinnostem, které
pro něho vyplývaly z faktury vystavené D. Z., t. j. zaplatil ve stanovené lhůtě
účtovanou částku na účet, který mu jako platební místo určila. To, že plnil v
souladu s pokyny D. Z., mělo za následek zánik jeho závazku vůči ní, a ani
skutečnost, že bylo plněno na účet žalovaného, nemohla založit
právní vztah mezi ním a žalovaným. Pokud by si žalovaný částku, která mu na
základě vůle D. Z. byla poukázána na účet, ponechal, aniž by mu
k tomu svědčilo oprávnění ze závazkového vztahu mezi nimi dvěma, mohla by se
vydání bezdůvodného obohacení domáhat ona. Obdobně lze uzavřít,
že má-li žalobce za to, že nebylo povinností úpadce D. Z. plnit, musí svůj
nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit proti ní.
Žalovaný se však v žádném případě nemohl bezdůvodně obohatit na úkor úpadce,
neboť plnění, které bylo na jeho účet poukázáno, nebylo určeno jemu a navíc
nešlo o plnění bez právního důvodu – tímto důvodem bylo splnění závazku úpadce
vůči D. Z. Odvolací soud tedy na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní
předpis než který na něj dopadá, jeho rozhodnutí tak spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a je dán i dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za dané situace se již Nejvyšší soud ČR nezabýval dovolací námitkou
poukazující na rozpor právního stavu navozeného rozhodnutím
odvolacího soudu s dobrými mravy, podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku
a v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. listopadu 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu