33 Odo 68/2001-134
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. M.P., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1. S. D., a 2. J.H., zastoupenému advokátem, o 1 250 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 9/95, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
listopadu 1999 č. j. 10 Co 337/99, 10 Co 338/99-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal na žalovaných, aby mu zaplatili částku 1 250 000 Kč
s tím, že předmětnou částku poskytl prvnímu žalovanému, když se první žalovaný
zavázal přijetím směnky ze dne 26. 8. 1994 zaplatit žalobci dne 30. 9. 1994
směnečnou pohledávku ve výši 600 000 Kč a přijetím další směnky ze dne 2. 9.
1994 zaplatit rovněž 30. 9. 1994 další směnečnou pohledávku, a to ve výši 650
000 Kč. Druhý žalovaný se svým prohlášením ze dne 2. 9. 1994 písemně zavázal,
že přebírá záruku za závazek prvního žalovaného ve výši 1 250 000
Kč s tím, že zajišťuje předmětnou pohledávku hodnotou svého domu v L.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 18. února 1999 č. j. 7 C 9/95-86
uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci částku 1 250 000 Kč se 17% úrokem z
prodlení od 1. 10. 1994 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že směnky byly vystaveny
prvním žalovaným dne 26. 8. 1994 na částku 600 000 Kč a dne 2. 9. 1994
na částku 650 000 Kč, obě na řad žalobce, přičemž měly být obě uhrazeny dne
30. 9. 1994. Zavázaným jako směnečník byl první žalovaný. Dne 2. 9. 1994
prohlásil druhý žalovaný, že přebírá záruku za závazek prvního žalovaného ve
výši 1 250 000 Kč svým domem v ul. O. v L. Z výzev ze dne 6. 1. 1995 bylo
zjištěno, že žalobce oba žalované vyzýval, aby neprodleně uhradili dlužnou
částku. Podle výpisu z katastru nemovitostí dům v L. na parcele č. 937 o
výměře 270 m2 je v bezpodílovém spoluvlastnictví J. a M.H., bytem L. Ze spisu
Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 13 C 161/97 bylo zjištěno, že M.H. jako
žalobkyně podala dne 8. 10. 1997 Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu na
určení neplatnosti prohlášení o převzetí záruky domem za závazek
dlužníka proti žalovanému J. H. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu v Litoměřicích čj. 13 C 161/97-15, který nabyl právní moci dne 2. 10.
1994, tak, že bylo určeno, že prohlášení žalovaného z 2. 9. 1994 o zástavě
domu v L. za závazek S.D. ve výši 1 250 000 Kč je neplatné s tím, že se
nejedná o běžnou záležitost a odpůrce potřeboval k platnosti tohoto právního
úkonu souhlas manželky. Ze zjištěného skutkového stavu vyvodil soud prvního
stupně právní závěr o tom, že mezi účastníky vznikl právní vztah ve
smyslu § 488 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako vztah
občanskoprávní, z něhož vzniká věřiteli právo na plnění od dlužníka a
dlužníkovi povinnost dluh zaplatit. Právním titulem zmíněné povinnosti je
půjčka podle § 657 a násl. ObčZ, když směnky sloužily jako zajišťovací
prostředek. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce poskytl
prvnímu žalovanému půjčku ve výši 1 250 000 Kč a první žalovaný tuto částku
převzal, avšak včas a řádně nevrátil. Ohledně druhého žalovaného vyšel
soud ze zjištění, že tento žalovaný přistoupil k závazku jako ručitel
na základě svého prohlášení ze dne 2. 9. 1994. Ve smyslu § 546 a násl. ObčZ
byla tak pohledávka žalobce zajištěna ručením druhého žalovaného. Zástava
majetkem nebyla požadována, není zde písemná zástavní smlouva ani zápis
zástavního práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutím Okresního soudu v
Litoměřicích ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 161/97 bylo rozhodnuto ve věci
zástavy a navíc bylo rozhodnuto mezi manželkou druhého žalovaného a druhým
žalovaným, rozsudek tak nezavazuje žalobce. Závazku ručení se však uvedený
rozsudek netýká a k převzetí ručitelského závazku není ani třeba souhlasu
druhého manžela.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999 č. j. 10 Co 337/99, 10 Co
338/99-104 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k druhému
žalovanému žalobu zamítl a druhému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud současně potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 1999 č. j. 7 C 9/95-93, jímž
bylo rozhodnuto o povinnosti druhého žalovaného k úhradě soudního poplatku z
odvolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Právní
posouzení věci soudem prvního stupně shledal odvolací soud správným, pokud jde
o kvalifikaci vztahu účastníků jako občanskoprávního vztahu, který je nutno
posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Žalobce neuplatnil
právo na vydání směnečných platebních rozkazů, ale žádá zaplacení dlužné částky
z titulu půjčky podle § 657 a násl. ObčZ. Je zřejmé, že účastníci měli v úmyslu
pohledávku žalobce nějakým způsobem zajistit a k tomu mělo sloužit prohlášení
druhého žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního
stupně v tom, že toto prohlášení nelze považovat za platnou zástavní
smlouvu na nemovitost podle § 552 ObčZ a že se nejedná o zajištění
pohledávky zástavním právem podle § 151a a násl. ObčZ, neboť
zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy vkladem do
katastru nemovitostí. Žalobce nemůže být v této věci vázán rozsudkem Okresního
soudu v Litoměřicích o určení neplatnosti právního úkonu - zřízení zástavního
práva k nemovitosti. Odvolací soud však dospěl k odlišnému právnímu závěru než
soud prvního stupně, pokud jde o prohlášení druhého žalovaného ze dne 2. 9.
1994, když je posoudil jako úkon, který nesplňuje náležitosti ručení podle §
546 ObčZ. Prohlášení druhého žalovaného nesměřuje výslovně vůči osobě žalobce a
postrádá prohlášení, že druhý žalovaný na sebe bere povinnost uspokojit
pohledávku, pokud ji neuspokojí dlužník. Toto konkrétní prohlášení musí být
obsahem platného ujednání o ručení a bez něho vztah ručení mezi věřitelem a
ručitelem nevznikne. Prohlášení druhého žalovaného je neúspěšným pokusem o
kombinaci dvou zajišťovacích institutů, nesplňuje však svým obsahem ani
náležitosti smlouvy o zástavě, ani dohody o ručení.
Rozsudek odvolacího soudu (kromě výroku, jímž bylo potvrzeno
usnesení o soudním poplatku) napadl žalobce dovoláním, v němž
namítl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z provedených
důkazů je podle dovolatele nesporné, že žalobce poskytl prvnímu žalovanému
půjčku s přihlédnutím k existenci ručitelského prohlášení druhého žalovaného.
Svůj souhlas s tímto prohlášením učinil konkludentně, když nedostatek písemné
formy souhlasu nevede k neplatnosti dohody o ručení. Podle názoru
žalobce splňuje uvedené prohlášení druhého žalovaného ze dne 2. 9. 1994
podmínky stanovené v § 546 ObčZ. Skutečnost, že v prohlášení není výslovně
uvedeno, že ručitel bere na sebe povinnost uspokojit pohledávku věřitele,
jestliže ji neuspokojí dlužník, nepovažuje dovolatel za právně významnou,
protože uvedený závazek je pojmovým znakem ručení. Dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.
12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“).
135
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3). Tyto vady, jejichž existenci
posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, dovolatel nenamítá a nevyplývají
ani ze spisu.
Dovolatel spatřuje důvod dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Právní
posouzení je nesprávné, jestliže dovolací soud posoudil věc podle právní normy,
která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla určena
správně, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V daném případě spočívá podstata sporu v posouzení, zda písemný úkon druhého
žalovaného ze dne 2. 9. 1994, v němž prohlásil, že přebírá záruku za
závazek p. S.D. ve výši 1 250 000 Kč svým domem v ul. O v L. lze
považovat za ručitelské prohlášení či nikoli.
Ručení patří k zajišťovacím prostředkům a jeho podstata spočívá v tom, že se
osoba odlišná od dlužníka zaváže věřiteli, že jeho pohledávku splní, pokud ji
nesplní dlužník. V občanskoprávních vztazích vzniká ručení podle § 546 ObčZ
smlouvou mezi věřitelem a ručitelem. Pro prohlášení ručitele obsahující jeho
výslovný závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji
neuspokojí dlužník, vyžaduje zákon písemnou formu. Nedodržení písemné formy
tohoto prohlášení má za následek neplatnost závazku ručitele. Souhlas věřitele
s uvedeným ručitelským prohlášením již písemnou formu mít nemusí.
V daném případě sice druhý žalovaný učinil písemné prohlášení, toto prohlášení
však nesplňuje základní obsahový požadavek ručitelského prohlášení podle § 546
ObčZ, neboť v něm není výslovně označen věřitel a neobsahuje ani výslovný
závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí
dlužník. Toto prohlášení tedy nemůže platný ručitelský závazek založit, byť by
věřitel svůj souhlas s tímto prohlášením projevil. Nejvyšší soud se proto
ztotožňuje s posouzením věci, které učinil odvolací soud a nenachází žádné
pochybení ani v určení právní normy, která na danou věc dopadá, ani v její
interpretaci či aplikaci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správné a dovolací soud proto dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a druhému žalovanému žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu