33 Odo 681/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců A) J. s. r. o., a B) J. J., zastoupených, advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 76/2000, o dovolání žalobkyně A) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 26 Co 602/2003-90, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. května 2003, č. j. 43 C 76/2000-84, odmítl podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), pro opožděnost „odvolání žalobce A) z 21. 1. 2003 proti rozsudku ze dne 4. října 2002 č. j. 43 C 76/2000-69“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 26 Co 602/2003-90, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „ odvolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2002, č. j. 43 C 76/2000-69, se odmítá“ , a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost dovozovala poukazem na poučení obsažené v napadeném usnesení, a napadla v něm správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2002, č. j. 43 C 76/2000-69, podala opožděně. Navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 238 a § 238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Rovněž z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§ 208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod č. 8/2002, a dále ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2003.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Pro uvedený závěr je nerozhodná okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo (v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu) poučení, že lze proti němu dovolání podat. Takovéto nesprávné poučení nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit, neboť z již citovaného ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 140/2002, ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2001, a ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni A) právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu