Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 21 C
37/2001-117, žalobu o zaplacení částky 955.062,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od
18. 2. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí
(rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 21 C
37/2001-34, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 15
Co 118/2002-55, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že v dané věci jde o závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, které
žalovaný získal tím, že inkasoval od společnosti D. platby nájemného za užívání
nebytových prostor, jež náležely od 12. 5. 1995 do vlastnictví žalobce.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce jako právnická osoba vznikl ke dni 12. 10. 1995 vyčleněním ze
žalovaného družstva ve smyslu § 29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví
bytů), v platném znění. Žalovaný jako pronajímatel uzavřel se společností D.,
spol. s r. o. jako nájemcem dne 24. 10. 1991 smlouvu o nájmu nebytových prostor
(kanceláře, prodejny, skladu a sociálního zařízení) podle zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění,
nacházejících se v objektu čp. 2628 zapsaných pro k. ú. M. (dále jen „předmětný
dům“, resp. „dům“) na dobu určitou do 24. 10. 1996. Smluvní strany si sjednaly
nájemné a zálohy na služby ve výši 451.365,- Kč ročně. Nájemní smlouva byla za
žalovaného podepsána I. B., předsedou jeho představenstva. Dodatkem č. 2 k této
smlouvě bylo od 1. 4. 1993 změněno nájemné na částku 346.235,- Kč ročně. Žalovaný od společnosti D. přijal na nájemném podle této nájemní smlouvy za
dobu od října 1995 do 24. 10. 1996 částku 328.970,60 Kč. Předmětný dům s
nebytovými prostory přešel z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce ke
dni 12. 10. 1995. Žalovaný, který popíral přechod vlastnického práva k
nemovitosti, uzavřel se společností D. dne 20. 9. 1996 další smlouvu o nájmu
nebytových prostor v předmětném domě na dobu určitou do 31. 12. 2000 za účelem
provozování prodejny potravin za sjednané roční nájemné ve výši 523.185,- Kč. Společnost D. zaplatila žalovanému na nájemném za období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1997 celkem 641.635,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 1997, č. j. 39 C 110/96-56, který nabyl právní moci dne 17. 2. 1998, bylo
určeno, že žalobce je s účinností od 12. 10. 1995 vlastníkem předmětného domu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 byla uzavřena platně v souladu se zákonem
č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. Protože však ke dni 12. 10. 1995
žalovaný pozbyl vlastnické právo k předmětnému domu a do jeho práv a povinností
vyplývajících z uvedené nájemní smlouvy vstoupil žalobce (§ 680 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, dále jen „obč. zák.“), příslušelo právo vybírat nájemné od uvedeného okamžiku žalobci a nikoli
žalovanému. Jestliže žalovaný i přesto nadále nájemné od společnosti D. přijímal, bezdůvodně se na úkor žalobce ve smyslu § 451 obč. zák. obohatil. Soud prvního stupně však požadavku na vydání takto získaného bezdůvodného
obohacení nevyhověl, neboť shledal důvodnou námitku promlčení, kterou uplatnil
žalovaný. Žalobce se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho
úkor bezdůvodně obohatil, dozvěděl nejpozději 9. 11. 1998, kdy mu byly
předloženy nájemní smlouvy, celkové vyúčtování a jednotlivé faktury. Konec
subjektivní dvouleté promlčecí doby tak připadl na 9. 11. 2000 (§ 107 odst. 1
obč. zák.). Byla-li žaloba podána 19. 2.
2001, stalo se tak po marném uplynutí
této promlčecí doby a právo na zaplacení částky 328.970,60 Kč se promlčelo. Ke
dni podání žaloby přitom uplynula marně i objektivní tříletá promlčecí doba
podle § 107 odst. 2 obč. zák. (poslední platba nájemného za sledované období
byla žalovaným přijata 11. 11. 1996). Jelikož bezdůvodné obohacení nebylo
získáno úmyslně, nečiní objektivní promlčecí doba deset let ve smyslu § 107
odst. 2 věty druhé obč. zák. Nájemní smlouvu ze dne 20. 9. 1996 posoudil soud
prvního stupně jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.,
neboť žalovaný, který předmětný dům společnosti D. pronajal, nebyl v době
uzavření smlouvy jeho vlastníkem. Jelikož žalobce nebyl smluvní stranou
neplatné nájemní smlouvy a ničeho se mu podle ní nedostalo, nemohl se žalovaný
na jeho úkor bezdůvodně obohatit přijetím plateb v celkové výši 641.635,- Kč,
které mu na základě neplatné smlouvy poskytla společnost D. za užívání
nebytových prostor. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy, jsou si smluvní strany povinny vrátit navzájem vše, co podle
této smlouvy dostaly (§ 457 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. února
2004, č. j. 15 Co 786/2003-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a z důkazů provedených v odvolacím řízení (výpisy z
obchodního rejstříku žalovaného a společnosti D., zprávou Statutárního města O.
ze dne 27. 1. 2004) navíc zjistil, že právní úkony představenstva žalovaného,
pro které byla předepsaná písemná forma, podepisuje předseda (místopředseda) a
další člen představenstva. Společnost D. měla v obchodním rejstříku zapsán jako
předmět podnikání zprostředkování prací a koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej. Nebytové prostory v předmětném domě, a to kancelář, prodejna,
sklad a sociální zařízení jsou k tomuto účelu užívání stavebně technicky
určeny. Příslušné kolaudační rozhodnutí přitom není k dispozici. Okolnost, že
byl udělen souhlas příslušného obecního úřadu k uzavření nájemní smlouvy ze dne
24. 10. 1991, nebyla prokázána. Odvolací soud dovodil, že vzhledem ke stavebně
technickému určení nebytových prostor a k předmětu podnikání společnosti D. se
v posuzovaném případě jednalo o nájem nebytových prostor za účelem provozování
obchodu a služeb, k němuž byl (ke dni uzavření smlouvy) pod sankcí neplatnosti
vyžadován předchozí souhlas orgánu obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. Odvolací soud (na
rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 24.
10. 1991 je absolutně neplatná pro absenci souhlasu příslušného orgánu obce ve
smyslu § 3 odst. 4 uvedeného zákona. Zmiňovanou nájemní smlouvu shledal
neplatnou i pro nedostatek formy (§ 40 odst. 1 a 3 obč. zák.), neboť z
písemného vyhotovení smlouvy je patrné, že byla za žalovaného podepsána pouze
předsedou představenstva žalovaného družstva I. B., ačkoli byl v tu dobu u
písemných právních úkonů nezbytný vedle jeho podpisu též podpis dalšího člena
představenstva. Nájemní smlouvu uzavřenou 20. 9. 1996 odvolací soud posoudil
rovněž jako absolutně neplatnou, nikoli však podle § 39 obč. zák. Konstatoval,
že předmět plnění byl v době uzavření nájemní smlouvy právně nemožný, neboť
žalovaný v tu dobu nebyl vlastníkem předmětného domu a nesvědčil mu ani jiný
titul zakládající právo dispozice s nebytovými prostory. Jelikož jsou obě
nájemní smlouvy absolutně neplatné, jsou si smluvní strany povinny vrátit vše,
co podle ní plnily (§ 451 a § 457 obč. zák.). Protože žalobce nebyl smluvní
stranou těchto neplatných nájemních smluv, nenáleží mu plnění z bezdůvodného
obohacení, které žalovaný na základě nich získal přijetím částek poskytnutých
společností D. za užívání nebytových prostor v domě žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl nesprávnost právního
názoru, že nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 je absolutně neplatná pro
absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu obce podle § 3 odst. 2 zák. č.
116/1990 Sb. Polemizuje se závěrem, že nebylo prokázáno udělení předchozího
souhlasu k pronájmu nebytových prostor a namítá, že se odvolací soud nezabýval
možností udělení tohoto souhlasu konkludentním způsobem a že neprovedl jím
navržený důkaz k prokázání této skutečnosti. Má zato, že odvolací soud
nesprávně podmiňoval platnost nájemní smlouvy předchozím souhlasem orgánu obce,
neboť přehlédl judikaturu Ústavního soudu České republiky, který zaujal
stanovisko, že vázání nájemního vztahu k nebytovým prostorům užívaným za účelem
provozování obchodu a služeb na udělení předběžného souhlasu správního orgánu
je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. To pak mělo za
následek i zrušení ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy
platném znění, zákonem č. 302/1999 Sb. Z blíže rozvedených důvodů není srozuměn
ani se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci jejího podpisu dalším
členem představenstva družstva. Za správný nepovažuje právní závěr odvolacího
soudu, že není oprávněn požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení,
které žalovaný získal přijetím plateb z neplatné nájemní smlouvy od společnosti
D. za užívání nebytových prostor. Má zato, že v tomto případě nelze aplikovat §
457 obč. zák., protože není splněn předpoklad vzájemného vrácení poskytnutého
plnění. Jeho použití je vázáno na podmínku, aby společnost D. vrátila
žalovanému bezdůvodné obohacení, jež nabyla užíváním předmětných nebytových
prostor na základě neplatné smlouvy. Je přesvědčen, že vrácení takto získaného
majetkového prospěchu není fyzicky ani právně možné, a proto je oprávněn podle
§ 451 odst. 1 ve spojení s § 126 odst. 1 obč. zák. požadovat po žalovaném
vydání plnění, jež mu poskytla společnost D. a které měla správně poskytnout
jemu coby vlastníku nemovitosti. V této souvislosti poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2432/99, který v obdobné věci
namísto § 457 obč. zák. aplikoval § 451 ve spojení s § 126 obč. zák. Z
uvedených důvodů žalobce navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04 považuje pro danou
věc za nerozhodné, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy
platném znění, bylo Ústavním soudem zrušeno. Závěr odvolacího soudu, že žalobci
nenáleží plnění, které žalovaný obdržel z neplatných nájemních smluv, je v
souladu s § 457 obč. zák. a konstantní judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99), neboť z neplatné smlouvy
jsou zavázány ke vzájemné povinnosti pouze smluvní strany smlouvy, což ale
nebrání vlastníku věci domáhat se ochrany svého práva podle § 126 odst. 1 obč.
zák.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností
ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud sice
potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však tento soud
nerozhodl jinak než svým předchozím rozsudkem.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti
skutkovým zjištěním, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při
úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak musí
dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž odvolací soud založil
právní posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s
výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího
soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní
význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené
rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci
určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v
dovolání zpochybnil.
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání bez
významu námitky, že v řízení nebylo prokázáno udělení předchozího souhlasu k
uzavření nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 1991 podle § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb., v tehdy platném znění, že se soud nezabýval tím, zda uvedený
souhlas byl udělen konkludentně, a že neprovedl žalobcem navržené důkazy. Jde
totiž o uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř., které nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. založit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalobce zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 24. 10.
1991 je pro absenci předchozího souhlasu orgánu obce neplatným právním úkonem
podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 302/1999 Sb. Tato nastolená právní otázka však z napadeného rozsudku
nečiní rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., neboť se nejedná o otázku, kterou by dovolací soud dosud nevyřešil, a
odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou soudní judikaturou a hmotným
právem. Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 20. ledna
2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 7/2005, zaujal právní názor, že smlouva o nájmu nebytových
prostor uzavřená před datem 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2
věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
302/1999 Sb., bez předchozího souhlasu orgánu obce je absolutně neplatná.
Okolnost, že ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující
předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem
č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku
nesplnění této náležitosti nastaly. Argumentace, že v daném případě šlo o
protiústavní ustanovení, dokládaná nálezem Ústavního soudu České republiky, je
sice namístě, ovšem z hlediska již nastalých právních skutečností nemůže
obstát, protože absolutní neplatnost smlouvy nastala ex tunc, tedy od počátku,
a pokud by byl přijat názor „zhojení“ takovéto neplatnosti (konvalidace), došlo
by k opětovné nerovnosti či rozdílnosti právního režimu smluv o nájmu
nebytových prostor, uzavřených před 3. 12. 1999 (před přijetím zákona č.
302/1999 Sb.), a to jednak těch, jejichž platnost byla posuzována před uvedeným
datem, a jednak těch, jejichž platnost je posuzována po uvedeném datu.
Za této situace již bylo nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti nájemní
smlouvy ze dne 24. 10. 1991 pro nedostatek její formy ve smyslu § 40 odst. 1 a
3 obč. zák. I kdyby dovolací soud dovodil, že odvolací soud tuto otázku
posoudil nesprávně, nic by to nezměnilo na jeho závěru, že smlouva ze dne 24.
10. 1991 je neplatná z jiného (výše rozvedeného) právního důvodu.
Žalobce předestřel ke kontrole rovněž správnost právního závěru odvolacího
soudu, že mu nenáleží plnění, které žalovaný obdržel z neplatných smluv
uzavřených 24. 10. 1991 a 20. 9. 1996, jež jsou absolutně neplatnými právními
úkony, protože nebyl jednou z jejich smluvních stran (§ 457 obč. zák.). Ani
tato otázka však není zásadně právně významná. Plnění z neplatné smlouvy je
jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), jejímž
důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co
plněním podle smlouvy nabyl, tedy vzájemná restituční povinnosti smluvních
stran ve smyslu § 457 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne
26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 13/2002, vyslovil, že v případě, kdy si strany plnily podle
neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor, je podle § 457 obč. zák. každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal; ten, kdo měl být
nájemcem, je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním nebytových
prostor, a ten, kdo měl být pronajímatelem, je povinen vydat prospěch nabytý
zaplacením nájemného. Obdobný závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005. Žalobcova argumentace, že
aplikace § 457 obč. zák. je zde vyloučena, jelikož vydání bezdůvodného
obohacení získaného společností D. užíváním předmětných nebytových prostor na
základě neplatných smluv není fyzicky ani právně možné, je tak lichá. V
případech neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor na rozdíl od
pronajímatele (žalovaného), který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce
(společnost D.) není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu
vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla
právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 53/2000, dále jeho rozsudek ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, a
rozsudek ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku
11/2002). Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, není případný, neboť v něm byl řešen
typově odlišný případ (vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, jejímž
předmětem byla odcizená věc). Úvaha o použití § 126 odst. 1 obč. zák. v dané
věci nepřichází v úvahu, neboť žalovaný nezadržuje neprávem žádnou věc žalobce,
jejíhož vydání by se mohl domáhat.
Vzhledem k řečenému je správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobce se
nemůže úspěšně domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný
získal přijetím plateb poskytnutých společností D. za užívání nebytových
prostor v domě žalobce na základě neplatných nájemních smluv uzavřených mezi
žalovaným a touto společností. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané
plněním z neplatné smlouvy, tedy to, co bylo inkasováno na nájemném za užívání
nebytových prostor v domě žalobce, má žalovaný vůči tomu, kdo byl druhou
smluvní stranou, tedy společnosti D.. Právem žalobce však bylo domáhat se po
žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal plněním bez
právního důvodu (žalovaný totiž usurpoval to, co náleželo žalobci jako
vlastníku, tedy okupoval předmětnou nemovitost a nakládal s ní jako s věcí
vlastní). Toto právo vycházející z jiné skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení však žalobce v řízení neuplatnil.
Protože napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam pro řešení otázek
vytyčených žalobcem k dovolacímu přezkumu, není dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta ve výši 7.500- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3,
§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.) a
z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu